Tomáš Radil se v Maďarsku nedobrovolně ocitl v roce 1938 po tzv. Vídeňské arbitráži a v roce 1944 putoval jako maďarský žid do Osvětimi. Kláru Gerendášovou odvezli z budapešťského ghetta do táborů Ravensbrück a Penig. Zde pracovala do úmoru, v zimě a trpěla hladem.

Tomáš Radil: Stačilo sedm týdnů

Tomáš Radil se narodil v Bratislavě jako Tomáš Weiss. Pochází z židovské rodiny a jeho děd byl předsedou židovské obce. Dětství strávil v jihoslovenském městě Parkan, tedy v dnešním Štúrovu, které od maďarské Ostřihomi odděluje jen řeka Dunaj.

V roce 1938 připadl Parkan po zmíněné vídeňské arbitráži Maďarsku. V březnu 1944 obsadily Maďarsko německé jednotky a právě tehdy se zásadně zostřila protižidovská opatření, která směřovala k deportacím statisíců maďarských Židů.

Spolu s rodiči a prarodiči odjížděl v jednom z transportů do Osvětimi v červnu 1944 i Tomáš Radil. „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území, s výjimkou Budapešti,“ vzpomíná na rychlost, s jakou Němci začali jednat.

Jeho babička a maminka zemřely záhy po příjezdu do Osvětimi-Birkenau. Tomáš se prvně ocitl ve skupině lidí, kteří byli posláni na smrt. Na poslední chvíli byl ale „vyselektován“ s tím, že se ještě hodí k práci. Tak se dostal do bloku mladých, do něhož bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let. Jak se chlapci vybírali se nevysvětlilo dodnes.

Muka centrálního osvětimského tábora se mu podařilo přežít až do osvobození sovětskou armádou. Zpátky domů do Parkanu se musel dostat na vlastní pěst. „Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je filmový obraz mé cesty domů. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma,“ vzpomíná Tomáš Radil na to, jak nemocný tuberkulózou putoval zpět. Doma se setkal s otcem a strýcem. Děd, babička, matka a ostatní členové rodiny nepřežili.

Tomáš Radil se stal lékařem, vědcem a také aktivním komunistou. Skoro šedesát let se specializuje na výzkum mozku. Ve stáří dospěl k názoru, že zkušenost holocaustu je třeba soustavně předávat. „Pokud si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje nám to, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci,“ říká pan Radil, autor vzpomínkové knihy Ve čtrnácti sám v Osvětimi.