Žáci zapojení do projektu Příběhy našich sousedů mají zvláštní úkol: vybrat si starého člověka ve svém okolí, poprosit ho o rozhovor a natočit jeho vyprávění. Z vyprávění vytvořit reportáž. Tento způsob výuky dějin 20. století volí stále více učitelů. V roce 2019 se do těchto vzdělávacích programů Paměti národa zapojilo už 3250 žáků a stovky učitelů z 91 škol.

K nejnovějším příběhům zaznamenaným dětmi patří vyprávění Karla Růžičky, který se za 2. světové války pokusil s kamarádem utéci z nuceného nasazení. Dřeli v továrně v bombardovaném Magdeburgu. Na cestě domů prožili neuvěřitelná dobrodružství a měli ohromné štěstí.

Třeba na jednom nádraží ještě v Německu je málem zatkli: „Náhle přišla vojenská kontrola, tak jsme říkali, to je konec! Jenže měli jsme štěstí. Před námi kontrolovali ještě několik mladíků, kteří seděli vedle nás. Byli to nějací příslušníci Hitlerjugend, kteří asi neměli všechno v pořádku. A tak je vzali s sebou a odváděli pryč k výslechu. No a toho jsme samozřejmě využili a honem jsme se spakovali,“ vypráví Růžička, který s přítelem ve vlaku usnuli.

Vesničané je považovali za parašutisty

Růžička s přítelem přejeli svoji zastávku, kde chtěli přestoupit, a probudili se až na konečné. Další vlak zpět jel až za dvě hodiny. Aby nebudili pozornost, zmizeli v nedalekém lese, kde posedávali na palouku.

Po čase se vrátili zpět na nádraží: „Najednou slyšíme velký dupot okovaných bot. Co se děje? Na nádraží, kde jsme byli sami dva, se přiřítili četníci – němečtí – a nějací němečtí civilisti a ukazovali: ´Tady jsou, tady jsou!´ Oni nás pokládali za nějaké parašutisty, kteří tam byli svržení v lese. Tak nás vzali do zajetí,“ vypráví Růžička, kterého zachránila vynikající znalost němčiny a opět ohromné štěstí.

Oba mladíci se prokazovali legitimacemi, ve kterých nebylo uvedeno, jako v jiných pracovních dokladech, místo ubytování a pracoviště: „Vysvětlil jsem těm četníkům, že jsme se tam octli omylem, že jsme jeli původně navštívit naše kamarády. Takže se teď musíme vrátit zpátky do práce, protože jinak bychom nestačili tu směnu,“ popisuje Růžička.

Když se ptali, jak to že míří do Prahy, Růžička přesvědčivě tvrdil, že do továrny chodí právě v Praze. Zcela náhodou měla magdeburská továrna pobočku i v Praze. Byli propuštěni. Oba mladíci se v Praze na pobočce přihlásili, nechali si vystavit nové pracovní doklady a nastoupili do práce nedaleko jejich domovů. Nemuseli se do konce války skrývat a nehrozilo jim už zatčení.

Rodina továrníka ze dne na den přišla o majetek

Pozoruhodný příběh objevily a zpracovaly žákyně z Turnova Anna Hanzlová, Karolína Křečková a Vanesa Tomčová, společně se svojí paní učitelkou Jitkou Koreňovou. Natočili vyprávění šestaosmdesátileté Květoslavy Wodzikové.

Její otec, Josef Bartoň, vlastnil továrnu Bartoň YORD, dnes na místě stojí turnovské Šroubárny. Květoslava vzpomíná na šťastné dětství, vypráví o babičce, mamince, sestře a tatínkovi, který vynalezl a patentoval si elektrické pračky, různé slunečníky, houpačky a zahradní nábytek. V roce 1947 náhle zemřel.

Nedožil se tedy chvíle těsně po komunistickém převratu, kdy k nim domů přišly ozbrojené lidové milice a oznámily, že zabavují továrnu, peníze, šperky a jiné cennosti a vyhnaly je z domu, který byl součástí továrnického areálu.

Rodina se ze dne na den ocitla takřka bez prostředků, ale prý se ohromně vnitřně stmelila: „Byli lidé, kteří přecházeli na druhý chodník, když nás měli potkat, aby se s námi nezahodili. Tak bylo,“ popisuje dodnes se slzami v očích Květoslava Wodziková, která vystudovala zdravotní školu. Na vysněnou vysokou školu na medicínu ji soudruzi z kádrových důvodu nedovolili. Nastoupila jako zdravotnická síla v nemocnici v Praze.

Zachraňovala zraněné v šedesátém osmém

Když v srpnu roku 1968 došlo k okupaci Československa, trávila právě volno na dovolené mimo republiku. Když zaslechla, co se děje, okamžitě se vrátila domů, věděla, že jí bude v nemocnici zapotřebí: „To byl hrozný pocit. V tom vlaku, všude flinty. To jsem se bála, musím říct, to jsem se opravdu bála,“ vypráví v žákovské reportáži paní Wodziková, která dětem prozradila své životní krédo: „Nenechat se zlomit.“

Paměť národa

Vzpomínky pamětníků zaznamenaly děti v rámci projektu Příběhy našich sousedů pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy způsobem, jaký si vyberete na www.pametnaroda.cz. Děkujeme! V pondělí 28. října se v pražském Fóru Karlín koná Koncert pro Paměť národa s podtitulem „Nezapomeňme“. Vystoupí na něm stovka hudebníků, jejich seznam najdete ZDE