Co se tedy na místě nálezu dvou popravených těl dělo? Policisté zakryli dvůr se stodolou vojenskými plachtami a znemožnili jakýkoliv výhled na místo činu a přilehlé okolí. Zamezili také přístup k zadnímu vchodu stodoly a zapáskovali uličku vedoucí k němu.

Nikdo tedy netuší, co se uvnitř přesně dělo. Na místo dorazila dodávka se speciálními přístroji. Velmi laicky by se jeden z nich dal popsat jako sekačka s obrazovkou na rukojetích.

Podle bývalého elitního kriminalisty Josefa Douchy by se mohlo jednat o vyhledávač kovových či chladných předmětů. „Podle toho, co popisujete, že se na místě děje, je možné, že kriminalisté mají další informace a mohou pátrat po předmětech souvisejících s vraždami. Může se například jednat o vražedné zbraně, ale i další důkazy," řekl Nymburskému deníku Doucha.

Nymburskému deníku se později podařilo zjistit, že tajemný přístroj patrně není vyhledavačem kovů, ale takzvaný georadar. Ten vyhledává dutiny pod zemí. Což by v našem případě znamenalo jediné: kriminalisté hledají další hroby!

Těžká technika i pes

Na místo také znovu dorazil pes speciálně vycvičený k vyhledávání. Přijela i další těžká technika.

Podle neověřených a zároveň neověřitelných informací probíhají další výkopové práce, a to i mimo stodolu. „Mám pocit, že se kope i na dvorku před stodolou. Ale s jistotou to tvrdit nemůžu," uvedl jeden 
z novinářů, který situaci na místě monitoroval prakticky celý den.

Místní žijí ve strachu a řada 
z nich má neklidné spaní. „Je to strašné. Já tu mám léta chalupu a chtěli jsme tu s mužem zůstat do konce týdne. Takhle ale balíme a vracíme se domů," uvedla Věra Livorová, která do Záhornice jezdí na chalupu.

Přirovnání k orlickým vraždám

Média už začala záhornických případ přirovnávat 
k takzvaným orlickým vraždám. V devadesátých letech skupina najatých zabijáků odstraňovala nepohodlné podnikatele tak, že je popravila stejně jako v záhornické kauze ranou zezadu do týla, pak je ukryli do sudu s louhem a ten pak hodili do Orlické přehrady. V místech, kde má nádrž hloubku kolem padesáti metrů. Věřili, že těla tak navždy zmizí a s nimi i důkazy o jejich vině. Opak byl pravdou.

Podle Josefa Douchy je sice případ orlických vražd nejvíce známý, není však zcela ojedinělý. „Případů poprav bylo více, několik jsem jich za svoji praxi zažil. To však nic nemění na tom, že se jedná o mimořádnou událost," řekl Doucha.