Špatně zvolená výchova může zanechat i traumata. Nesete si nějaká traumata z vašeho dětství?
Předpokládám, že si z této generace i těch předchozích neseme nějaká traumata všichni. Naše maminky neměly k dispozici tolik informací. Dneska stačí pár kliků a dozvíte se spoustu věcí a mnoho různých názorů na to, jak ty věci jdou dělat. Ale stále přetrvá patriarchát a mnoho rodičů se drží stereotypů. Dítě se narodí, pak jde do školky, pak jde do školy, předtím ještě třeba do jeslí, na základku, střední a vysokou. Ještě pak jdete teda do práce, pak do důchodu a pak umřete, a to jsou nějak pevně dané body v životě. Já jsem si dlouho myslela, že ta nejhorší traumata si nesu ze školy z toho vzdělávacího systému, protože tam jsem se fakt necítila dobře. To, co já jsem zažívala v těch školách, zažívají a svěřují se mi i moji sledující. Takže vím, že se děti ve školách často necítí v bezpečí, že tam dochází k hodnocení, což vede k soupeření mezi těmi dětmi.

Třeba totéž pociťovali i pedagogové.
Měla jsem smůlu na učitele, kteří tehdy na základce v Praze ve Kbelích působili, a ještě dlouho potom. Ale vím, že hodně z nich si neslo svoje vlastní frustrace a komplexy. Děti jsou totiž hrozně snadný cíl i pro nás rodiče. Když jsme plní nějaké frustrace nebo bolesti nebo vzteku, tak je hrozně snadné je na to dítě přenést. Pracovala jsem jako učitelka ve školce, takže vím i z pohledu toho dospělého, který s těmi dětmi tráví čas, jak jednoduché je nechat to padnout prostě na ty nejslabší. A naopak jak je velmi těžké udržet si nějakou vnímavost ke svým emocím, ke svým tygrům, k těm spouštěčům, a nevylít si na dětech vztek a bolest, protože ty jsou za každou agresí.

Pozor na to, co po dětech vyžadujeme až příliš:

Psycholožka Jana Nováčková (vlevo) s redaktorkou Deníku Bohumilou Čihákovou
Psycholožka: Poslušné děti jen plní úkoly, v dospělosti jim pak chybí sebevědomí

Emoce ve mně vyvolalo i označení, že jste pokažená. Proč vás tak maminka častovala?
Jako malá jsem byla velmi hodná a nosila domů ze školy samé jedničky. Ale jak jsem dospívala, začala jsem se chovat autenticky, a to se jí nelíbilo.

Zlobila jste?
Zlobit jsem se bála. Normální dítě se pozná tak, že křičí, běhá, hýbe se. To je definice dětství. No ale tohle děti ve školách dělat nesmí. K tomu mi přestaly jít předměty jako matika, chemie, fyzika a začala jsem rebelovat a vymezovat se. Maminka o mě měla nějakou představu, že mám nějak vypadat, nějak se chovat, nějak se projevovat, mít nějakou inteligenci a známky. Když mi bylo patnáct, vzala mě máma do mensy na IQ testy, aby si dokázala, že nejsem blbá. Jen proto, že mi nevyhovoval ten systém. Ta nesvoboda. Nemohla jsem říct svůj názor, čelila hodnocení a srovnávání, šikaně. A tím jsem nevyhovovala ani mamince, proto říkala, že jsem pokažená. A to si myslí dodnes.

Jsi pokažená, říkala máma. Vadila jí moje autentičnost, vzpomíná Zdeňka:

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Tím, že někdo říká svůj názor a nemá rád škatulkování, není přeci pokažený.
Zapsalo se to do mé osobnosti. A teprve, když jsem začala rozkrývat ty nánosy sebe sama, jsem si uvědomila, že to je trauma. S těmito pocity se těžko někomu postavíme k uhájení své hranice. Děláme věci, které nechceme dělat, ale cítíme, že ten druhý to po nás chce, tak mu vyhovíme, aby nás teda měl rád, aby nás přijímal. Proč se takto měníme, proč nedokážeme být autentičtí? Máme trému, máme strach se projevovat. Takže když se k vám rodiče chovají jako k těm, co si musí zasloužit nějakou lásku a přijetí tím, že se člověk bude nějak chovat, tak v takové chvíli se to dítě odpojuje samo od sebe, ztrácí autenticitu, ztrácí sebe samo. V dospělosti ji pak hledáme v józe, u psychologa nebo si najdeme nějakého guru.

Našla jste si nějakého guru, nebo si pomáháte sama?
Skoro bych si to přála, abych to měla jednodušší. Ale měla jsem vždy odpor a držela si i odstup k autoritám. Nikomu nedůvěřuji, a to je nutná podmínka k tomu, aby terapie pomohla. A když to tak není, tak se potom blbě léčí. U mě je to taková sinusoida. Někdy je mi hůř a někdy líp. Nemyslím si, že to má nějaký konec, že si řeknu tak a teď už je to dobrý. Je to nějaká cesta, která někam vede a kterou se snažím jít, abych co nejmíň ubližovala ostatním lidem a hlavně svým dětem, protože tam to sedá nejhlouběji.

Zdeňka Šíp Staňková, propagátorka sebeřízeného vzděláváníZdeňka Šíp Staňková, propagátorka sebeřízeného vzděláváníZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Přemýšlím, jak přimět dospělé k pochopení, že jakákoliv forma násilí je škodlivá pro jednotlivce a tím pádem i pro celou společnost. Hezky o tom mluvil na konferenci Maté Gabor.
Říká moudré věci a říká je pěkně a laskavě. Jde o návrat k sobě, kde nalezneme i ty odpovědi, a to lze i přes terapie. My jsme se s tím všichni narodili, i to dítě, když se narodí, tak je naprosto v pořádku. Má v sobě obrovský potenciál a čeká, jestli to okolí mu dovolí ten potenciál naplnit. Jenomže my ty děti začneme hned od začátku mrvit různými způsoby a začneme je tvarovat.

Co jsme sami nenaplnili, naplní naše děti, častá úvaha rodičů.
A začíná to už u miminek. Pláčou, nás to štve a místo, abychom to přijali, vzali je k sobě, chceme hlavně vyřešit nebo zastavit ten problém. A je to tím, že ani my jsme nemohly plakat, být autentičtí, vyjadřovat emoce. Takže se nám traumata skládají postupně uvnitř těla a pak vylézají v podobách úzkostí, depresí, různých duševních onemocnění, ale i třeba čistě fyzických věcí, jako jsou různá autoimunitní onemocnění.

Jak to má s výchovou syna herečka Veronika Arichteva?

Herečka Veronika Arichteva (vlevo) s moderátorkou podcastu Bohumilou Čihákovou
Syna vychovávám s respektem. Říkat ne se učíme oba, vypráví herečka Arichteva

Prvního syna jste měla v jednadvaceti letech. Věděla jste, jakou (ne)chcete být matkou?
Vůbec. Byla jsem sama ještě dítě a internet byl úplně v plenkách. Dneska uděláte pár kliků a najdete vše, co potřebujete, a vlastní intuicí už pak víte, co dělat. Nesla jsem si vzory z dětství a ty jsem aplikovala. Takže když byl syn malinký, nechávala jsem ho plakat, protože jsem nevěděla, co s ním. Mnohokrát jsem se mu omluvila a on už se mi za to dnes i směje. Nejde o to setřást ze sebe zodpovědnost, ale říct nevěděla jsem, co mám tenkrát dělat. Můžeme o tom mluvit a ta traumata otevírat. Být autentický a přijmout všechny nedokonalosti.

Děti jsou taky lidi, tak se jmenuje váš blog a kniha, ale to upozornění má jistě hlubší význam. Co je jeho hlavní myšlenkou?
Když se narodila nejmladší dcera, začala jsem hodně psát o rodičovství. Dřív jsem hodně řešila svobodné vzdělávání, právě proto, že ta starší patnáctiletá nikdy nechodila do školy, protože nechtěla, nevybrala si tuhle cestu, nepotřebovali jsme školy k životu, a zatím je teda nepotřebujeme dosud. A při jedné konferenci jsme s kolegyňkami psaly na plakát různé otázky a jedna z nich byla: Je dítě člověk? A potom, když jsem si založila vlastní blog, tak jsem ho pojmenovala s tímto vědomím, a navíc jak má každé to slovo čtyři písmenka, dělá to takovou hezkou osmisměrku.

A jsou děti taky lidi?
Když se kohokoliv zeptáte, odpoví jasně: nejsou to přeci zvířátka. Ale pak, když se dostanete do hlubší diskuze, tak se ukáže: „Manželku byste nikdy neuhodil, ale dítě prostě praštíte, protože se nechová podle vašich představ?“ „No ale to je přece něco jiného,“ reagují rodiče. Aha, takže v čem je to dítě jiné? Není člověk? Na sociálních sítích se vede spousta debat, že děti nejsou úplně plnohodnotní lidi. Oni si přeci nemůžou určovat, jestli budou chodit do školky, protože máme povinnou školní docházku, a když nemá podporu rodičů, tak dítě s tím nemůže dělat vůbec nic. To je obrovská bezmoc. Když se vcítíte zpátky do toho dítěte, mnoho z nás si pamatuje tu obrovskou bezmoc, kdy jsme nemohli jít pryč, dělat něco jiného, týrala nás nějaká učitelka, zažívali jsme šikanu.

Vystupujete z davu. Kromě sociálních sítí, které zmiňujete, jaké jsou reakce okolí?
V osobním životě nemám žádné konflikty nebo negativní reakce. Ráda se obklopuji lidmi jak offline, tak online, kteří mi přinášejí víc pozitivního než negativního a nechci udržovat žádné toxické vztahy. Moje děti si mohou vybrat, jak budou žít, a nemám potřebu někoho přesvědčovat o tom, co je nebo není správné.

Co vás dovedlo k těm výchovným tématům, která propagujete, kromě vlastní zkušenosti?
Děti, protože jsou nejsilnější spouštěč všeho.

Do školy chodívala se strachem. Trojka pro ni znamenala neúspěch a selhání, stejně to vnímali i její rodiče:

Krizová interventka Linky bezpečí Hana Petráková s Bohumilou Čihákovou
Sociální sítě a tlak na výkon děti dohání k sebevraždám, říká Hana Petráková

Zapomněli jsme to, jaké to je být dítětem. Je to naše největší slabina?
To si myslím, že je hodně silné. Ztratili jsme citlivost, soucit a empatii. Tady se vracím k myšlence od Gabora Maté. Museli jsme se obrnit. Pokud nevyrůstá dítě v bezpečném prostředí a není přijato takové, jaké je, postupně zatvrdává. Nejde vypnout jenom některé emoce, to tělo je potlačuje všechny a vypne všechny. Pak se nám stane, že se najednou neumíme ani plnohodnotně radovat, padáme do depresí a úzkostí.

Přitom já mám často pocit, že bych se od té své pětileté nebo té patnáctileté mohla ledacos učit.
Ano, to jsou velmi silné momenty.

Zdeňko, vy jste pracovala ve státní mateřské škole, ale také jako lektorka volnočasových aktivit v mateřských centrech a školách. Co jste si z této zkušenosti odnesla?
Hlavně přesvědčení, že už nechci zpátky do toho systému. Když mi končila mateřská u druhého dítěte, říkala jsem si, co bych mohla dělat. Nastoupila jsem do školky a myslela si, že malá nebude saturovaná, bude s dětmi i se mnou. S kolegyní jsme se snažily za ty dva roky vytvořit co nejsvobodnější, nejvíc respektující prostředí pro děti. Bohužel k nám docházelo mnoho dětí z autoritativních rodin a jejich rodiče si stěžovali, co to zavádíme za novoty, že děti s nimi doma diskutují. Snažili jsme se jim ukázat, že existuje i jiný způsob života, než doteď znali. Nesešlo se to a konfliktů přibývalo. Samozřejmě je spousta různých alternativ, ale pro mě je zásadní, jestli to dítě se v tom systému cítí bezpečně, jestli si může dovolit být autentické.

Ale oni nemohou být autentické ani doma. Takže proč si myslíte, že nejsou spokojené?
Myslím si, že některé děti se ve školce či škole cítí lépe, když to mají doma špatné. Děti jsou bohudík i bohužel hrozně adaptabilní. Ony se fakt dokáží přizpůsobit mnoha různým podmínkám, protože prostě potřebují přežít a ta příroda je vybavila tím, že opravdu dokáží hrozně moc věcí vypnout v rámci toho, aby přežily. A pak to vypadá, že jsou vlastně docela v pohodě. Nicméně toto prostředí není přirozené prostředí, a tak se v něm ani nemůže dítě dobře cítit. Nemůže se zdravě rozvíjet. Pak se to začne projevovat v pubertě anebo v dospělosti. Všechny ty nevyjádřené emoce nikdy nezmizí. Ty prostě vylezou ven, akorát v mnohem horších podobách.

Koučují své děti jako profesionální manažeři, ani na okamžik z nich nespouštějí oči, motivují je ke špičkovým výkonům ve škole i ve sportu. Zkrátka neustále krouží kolem svých potomků jako helikoptéry.
(Ne)výchova dětí: Příliš pozornosti dětem škodí podobně jako její nedostatek

Školku nebo jesličky vnímáte jako nutné zlo, ale jsou rodiče, kteří se dětem věnovat nemohou třeba z finančních důvodů. Samoživitelé, kteří mnohdy mají několik zaměstnání najednou, nemožnost pracovat z domu nebo i lokalita, kde rodič bydlí. Těch aspektů je opravdu hodně.
To je velmi častá otázka. Spousta lidí by třeba chtěla neposílat děti do institucí, ale vlastně řeší, jak se budou živit. Udělala jsem na podobnou otázku anketu a ozvalo se hodně samoživitelů, že jejich děti mají ve školkách problém, a tak si doslova překopali na několik let život, protože dítě pro ně bylo zásadní. Lze se na nějakou dobu zaměstnat online. A když ani to nejde, tak existují nebo se dají vytvořit skupiny, kde se střídají rodiče. To jsem měla sedm let taky. Střídavku s pěti rodiči, kde jsme si ty děti v pěti rodinách mezi sebou různě rotovaly. Děti si na sebe zvykly, měly se rády a byly spokojené. Nebo v rodině, kde jsou oba rodiče, tak jeden rodič může pracovat a druhý se stará o domácnost a je s dítětem. Já už jen nechci svoje dítě odevzdávat cizím lidem, aby ho ovlivňovali.

Jste propagátorkou unschoolingu, v překladu sebeřízeného vzdělávání, kdy děti nechodí do školy. Aby nedošlo k mylné představě, že se jenom fláká, co si pod tím má posluchač představit?
Pro mě ta definice znamená, jak se to dítě narodí, tak s ním jsme a nějak ho vnímáme a ono nějak vnímá nás a ten svět okolo. Trávíme spolu čas, setkáváme se s lidmi, chodíme ven, chodíme na různé akce, do heren, do bazénů, do kina, kroužků. Setkáváme se s lidmi a takto to pokračuje dál a není tam žádný předěl, jakože teď jde dítě do školky, nebo jde dítě do školy. Život si přizpůsobujeme tomu, jak chceme žít. My kupříkladu hodně cestujeme.

Když se vaše děti potkají s dětmi, které do školy chodí, nevznikají mezi nimi nějaké třecí plochy? Posměšky, že třeba něco neumí?
Moje patnáctiletá dcera má od dvou let nejlepší kamarádku, která chodí do školy, je z úplně jinak nastavené rodiny a mají se rády, rozumí si. Pravda je, že další kamarády má z podobně smýšlejících rodin, jako jsme my. A jak jsem už říkala, nepotřebuji se potkávat s lidmi, se kterými se necítím dobře, a stejně to mají i naše děti. Proč by se měly bavit s někým, kdo je uráží nebo ponižuje? Tyto děti, které to dělají, si nemůžou vybrat, nemají tu možnost, tráví čas hlavně se spolužáky, a tak hledají různé způsoby, jak se s tím srovnat.

Neztrácí tyto děti sociální interakci, která je pro budoucí život velmi důležitá?
No to je taky častá otázka. Školní socializace je vynucená interakce. Naše děti mají ty interakce dobrovolné, svobodné, se spoustou lidí, s mladšími i staršími dětmi, s dospělými. Naprosto typický znak sebeřízeného dítěte je, že nemá takový ten ostych nebo strach před dospělými, se kterými normálně komunikují.

To máme stejný.
My děti schválně neizolujeme.

Do občanského zákoníku by měla přibýt zmínka o nepřijatelnosti tělesných trestů. Česko se svou tolerancí k bití dětí zaostává za většinou evropských států:

Domácí násilí zažívají v Česku tisíce dětí.
Češi jsou k tělesným trestům tolerantní. Odborníci vítají změnu zákoníku

A všeobecný přehled? Je mi jasné, že si nepamatujeme ze školy všechno, ale mnoho ano. A pak jsou také vzdělávání, která jsou zaměřená na nějaké řemeslo.
Ono u unschoolingu nebo sebeřízeného vzdělávání vůbec nejde o to odmítat nějaké školy nebo odmítat nějaké kurzy, lekce, lektory. Tam jde jenom o dobrovolnost. Moje čtyřletá dcera teď chce mít nějaké kroužky, protože jí všechno zajímá, všechno chce umět a v těch šesti letech to jde takto dál, a ty děti normálně dělají, co je baví. A když to ty rodiče neumějí, nebo to nechtějí dělat, no tak není problém najít nějaký kroužek. Pokud je to dítě ještě nedostatečně vyzrálé, a my mu nutíme se to učit, stejně si to nezapamatuje, neuloží. Je to jedním uchem tam a druhým ven. Kdežto pokud je dítě něčím zaujaté, tak stačí jedno dvě opakování a ví to. Bylo to vidět i u mé patnáctileté dcery. Fascinovalo mě, když ji něco zajímalo, jakou měla motivaci se to naučit. Třeba psát gramaticky správně. Přišla, zeptala se mě nebo své kamarádky a pamatuje si to, protože to pro ni bylo důležité.

A řešila s vámi dcera, čím bych chtěla být, až bude velká?
Aktuálně ji třeba baví hodně jazyky, takže uvažuje o dráze překladatelky nebo spisovatelky. A v té chvíli spolu řešíme, co je potřeba, pokud chce studovat na nějaké škole. Jestli online, nebo v zahraničí. Anglicky se naučila díky technologiím úplně sama. Ve škole do dětí furt něco cpou, a pak se teda rozhodnete, čím chcete nebo můžete být, ale v tom procesu nemáte vůbec šanci přemýšlet o tom, kdo vlastně jste a co chcete dělat a co vás baví. Dcera to má obráceně, jde tím životem, až k něčemu přijde. A pak stačí být tu pro ni, podporovat ji a pomoct, pokud ona sama není třeba schopná si je dohledat, ukázat jí cesty, jakými se může dostat k tomu svému cíli.

Zdeňka Šíp Staňková (vlevo) s moderátorkou Deníku Bohumilou ČihákovouZdeňka Šíp Staňková (vlevo) s moderátorkou Deníku Bohumilou ČihákovouZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Do běžné školy se chodí většinou na osmou hodinu ráno. Jak probíhá výuka nebo plán výuky při sebevzdělávání, pokud tedy nějaký plán je?
Vstáváme pomalu a kdy chceme. Scházíme se skupinami a společně domlouváme, kdy a kam půjdeme nebo pojedeme, nebo se mnou děti chodí často do práce.

Předpokládám, že nepoužíváte ani běžné učebnice, které se používají u klasického vzdělávání?
Ne, to jsme doma nikdy neměli, oni jsou i dost ošklivé, asi proto, že do nich potřebují narvat všechno a na kreativitu nezbývá místo. Když jdete do knihkupectví, jsou tam miliony nádherných knih. Moje děti nakupují encyklopedie. Když bylo té starší deset, vybrala si bichli tisíc ptáků, protože ji v té době fascinovali ptáci, a tak je studovala.

Učitel a žáci. Ilustrační snímek
Největší změny ve školství v historii: Tělesné tresty zakázali už v 19. století

Někteří rodiče ale nemají dostatečné vzdělání a svým dětem těch vědomostí nedokáží předat dostatek. Není to potom vůči tomu dítěti nespravedlivé? Co když má potenciál nebo nadání, ale v této sociální skupině se prostě neobjeví?
Dá se na to dívat z různých úhlů pohledů. Nemůžeme zachránit celý svět, ale je tady mnoho neziskových organizací a sociálních pracovníků, kteří jsou v tom nápomocni.

Věříte, že škola se jednou stane místem, kde budou všechny děti spokojené?
Ne. Protože cílem školy není, aby byly děti spokojené.

Co je cílem školy?
Když se podíváme, jak vznikla povinná školní docházka před těmi 150 lety, tak to bylo kvůli tomu, aby vznikla sorta poslušných pracovníků, zaměstnanců a vojáků. Když se začtete do historie, tak všechno tomu odpovídá, pětačtyřicetiminutové bloky, segregace podle věku, krátké přestávky. Všechno je to nedesignované tak, že to má osekávat individualitu. Když jste příliš chytrý, vybočujete. Když jste nedostatečný, je to blbě. Takže vlastně cílem je být průměrný. Je to státem řízené vzdělávání, takže cílem je zřejmě občan podle představ státu. A to není svoboda.

Vy s dětmi hodně cestujete. Pozorujete, jak se k dětem chovají v jiných zemích rodiče? Je řvaní a fackování výsadou nás Čechů?
To je dobrá otázka. Vždycky říkám, že když jsme v nějakých jižních zemích, což jsme většinu času byli, tak tam se mi dýchá nějak volněji, protože je tam běžné vyjadřovat svoje emoce. Všichni tam křičí, takže nikomu nevadí, že dítě taky křičí. Nikdo neřeší, že je dítě v 10 hodin večer v restauraci s rodičemi. Když dítě se na ulici vzteká, tak spíš vás politují nebo politují to dítě, tady vás vraždí pohledem, že jste neschopná matka, že si nedokážete zpacifikovat haranta, což bylo vidět i na aféře před pár měsíci, kdy se jedna restaurace vyjádřila, že děti do jejich restaurace nesmí.

To je přeci svobodná volba toho podniku.
Za mě úplně v pořádku, když si podnik určí, koho jo a koho ne. Já se tam cpát samozřejmě nebudu, když tam nechtějí děti. Mně na tom přišla spíš zajímavá nebo zarážející ta agrese lidí, že konečně si někdo na ty parchanty došlápl. A tady jsou vidět ty traumata, jak jsme zapomněli, jaké to je být dětma, zapomněli jsme, že jsme museli potlačit svoje pocity a ten soucit a empatii jsme museli prostě nahradit tím tvrďáctvím.

Děti v restauraci. Ilustrační snímek
Zákaz pro děti? Hostinským vadí spíš rodiče uznávající volnou výchovu

Tyhle pocity zažívám poměrně hodně často. A vždycky si v té chvíli řeknu: vy jste asi zapomněl, že jste byl taky dítě.
Mozek se vyvíjí až do  věku přesahující dvacítku, co tedy očekávat od tříletého, čtyřletého nebo pětiletého dítěte? Že se bude ovládat, že bude ovládat svoje emoce? To je naivní a škodlivé, protože z vývojové psychologie víme, že teprve mezi pátým a osmým rokem věku děti začínají být schopné regulovat svoje emoce a taky vidět věci z perspektivy někoho jiného. Je to naprosto zdravá a přirozená součást vývoje a nutná hlavně pro ten zdravý vývoj. No jenomže když se podíváme kolem sebe, tak vidíme spousty dětí tohoto věku, které se ovládají ze strachu, ne z toho, že by to dítě bylo na nějakém vyšším vývojovém stupni nebo že by ten mozek se mu vyvinul rychleji než ostatním dětem. To není možné fyzicky ani fyziologicky. A tyto negativní pocity a zkušenosti vyprodukované strachem se v našem těle usazují. O traumatech je skvělá knížka Tělo sčítá rány od Bessel van der Kolka, kde krásně popisuje, jak traumata vznikají.

Zařvete občas na svoje děti? Přeci jenom i my dospěláci jsme jen lidi a občas nám nervy ujedou. Já za sebe říkám, že ano.
No jasně, že jo. Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče, potřebuje autentického rodiče a rodiče se sebereflexí. Takže ve chvíli, kdy už ten pohár přetéká a dítě vypnout nejde, není tam žádný čudlík a oni jedou furt, furt, furt a člověk je zahnaný do kouta, už není žádný prostor ani eso v rukávu, jak zpracovat vlastní emoce, tak dojde k výbuchu. Ale když jsme schopný za tím dítětem přijít a upřímně, autenticky bez obviňování a osočování se mu omluvit a neopakovat to a navázat zpátky ten vztah důvěry, myslím, že to je v pořádku. Dítě je malé s nevyvinutým mozkem a my jsme dospělí. Máme ten mozek už vyvinutý, takže ho můžeme používat.