„Egon Lánský byl mezinárodně uznávaným publicistou, výraznou osobností posrpnového exilu, významným veřejným činitelem a čelnou osobností první Zemanovy vlády," uvedl v prohlášení Sobotka, podle něhož Lánský pomáhal spoluvytvořit základy evropské politiky sociální demokracie a zasloužil se o dobré jméno Česka v zahraničí.

„Egon Lánský byl příkladem člověka, který vytrvale bojoval s velmi nelehkým životním osudem. Byl vězněn v koncentračním táboře Terezín. V roce 1968 musel opustit svou zemi a emigroval do Švédska. Ani poté nepřestal s komunistickým režimem bojovat a podílel se na svobodném vysílání BBC a Svobodné Evropy," napsal také předseda sociálních demokratů.

„Byl to člověk s velkým rozhledem, který přispěl k obnovení demokracie v naší zemi," uvedl předseda Senátu Milan Štěch. Poukázal na Lánského životní zkušenosti i na to, že o věcech přemýšlel v souvislostech. „Byl orientovaný podle mého názoru sociálně-liberálně, a tím mi byl velmi blízký," dodal.

„Moc mě to mrzí. Egon vždy patřil k velmi kultivovaným myslitelům v sociální demokracii. Bude mi chybět," sdělil v reakci někdejší místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach.

Lánský se narodil 23. července 1934 v Trenčíně, perzekuován byl fašistickým i komunistickým režimem. Po srpnové okupaci odešel do Švédska, kde mimo jiné pracoval ve Výboru solidarity s Izraelem v severských zemích. Do vlasti se vrátil v roce 1991 po 22 letech exilu na výzvu někdejšího prezidenta Václava Havla.

Po rozdělení republiky odešel

Po prvních svobodných volbách se stal mluvčím ministerstva zahraničí, v jehož čele stál Jiří Dienstbier starší. Od dubna 1992 Lánský zastupoval tehdejší Československo v Radě Evropy ve Štrasburku, po rozdělení republiky ze státních služeb odešel.

Členem vlády někdejšího premiéra Miloše Zemana byl Lánský od července 1998. Zeman ho označoval za „pana Evropu", neboť měl jako vicepremiér koordinovat jednotnou politiku vůči Evropské politice.

Nespokojený premiér

Kvůli svým aktivitám se Lánský ale často dostával do kompetenčních sporů s šéfem diplomacie. V listopadu 1999 pak ze zdravotních důvodů na funkci místopředsedy vlády pro zahraniční politiku a bezpečnostní otázky rezignoval. Podle spekulací některých médií však byla v pozadí jeho rezignace nespokojenost premiéra s jeho prací a skutečnost, že dostatečně nevysvětlil finanční operace spojené se svým kontem v Rakousku.