„Jeli jsme jednou s Ludvíkem, Alexandrou Berkovou a Ivanem Binarem z konference, kterou pořádal spolek Adalberta Stiftera. Měli jsme tam kromě jiných spisovatelů, třeba z Německa, autorské čtení. Ludvík najednou při zpáteční cestě z Karlových Varů do Prahy začal v autě zpívat a my ostatní jsme se k němu přidávali. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak je to krásné, když se nemusí jen mluvit, když se pořád všechno nerozebírá, nefilozofuje a nekomentuje. A napadlo nás založit v Českém centru Mezinárodního PEN klubu pěvecký spolek Wlastenci, aby si spisovatelé mohli někdy místo mluvení zazpívat," říká Bajaja.

Posledního takového „Wlasteneckého" setkání v pražské kavárně Krásný ztráty se podle něj Vaculík zúčastnil o Vánocích. Už tehdy měl problémy s nohama. „Bylo nás tam plno, každý něco vánočního přečetl a Ludvík zazpíval lidovou písničku. Úplně ji slyším: ‚Kdybych já měl hodně peněz, kdybych já byl bohatý…' Až dospěl k poslední sloce, vymyslel si jak u něj bylo zvykem svoji vlastní. Říkal tomu polepšené písničky. Někdy, když s ním člověk hovořil, se najednou zarazil a jakoby neslyšel, neposlouchal, nezajímalo ho, o čem je diskuse, a zničehonic si začal zpívat," vypráví Bajaja.

Naposled s ním mluvil telefonicky před třemi týdny. „Volal jsem na pevnou linku do Dobřichovic, kde žil. Vzal mi to jeho syn Janek a říkal, že ‚tata' sedí na posteli, že už nemůže k pevné lince dojít, ať mu zavolám na mobil. Tak jsme prohodili pár slov, měl takový smutný, odevzdaný hlas. Chtěl jsem mu udělat radost, řekl jsem mu, že jsem se dozvěděl, že jeho knížka Český snář vyjde v angličtině v Londýně. Už se toho ale nedočkal. Myslím si, že když odcházel, tak si někde hluboko v duši zpíval, aniž by to druzí slyšeli."

Se vzpomínkou na Vaculíka se přidal i jeho přítel, herec a režisér Břetislav Rychlík. „Byl takřka součástí naší rodiny, jedním z nejbližších lidí, které jsem měl tu čest potkat," řekl ČTK. „Už jsem to tušil, konečně i v těch svých sloupcích jakoby se půl roku loučil. Dovezl jsem mu nedávno z Plzně ‚osvoboditelské' pivo, pojmenované po americkém generálu Pattonovi. Měl podobné zorničky jako před smrtí Václav Havel, když jsme ho byli právě spolu navštívit," dodal.

Statečný člověk

Podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) Vaculík zanechal originální a nesmazatelnou stopu nejen v dějinách české literatury a žurnalistiky, ale i v politickém a veřejném životě. „Budeme si jej všichni pamatovat jako významného a odvážného muže pera a slova, který po celý život a za každého režimu přemýšlel svobodně a nezávisle," dodal předseda vlády. „Díla, statečných životních postojů a činů pana Ludvíka Vaculíka si nesmírně vážím. Jeho názory, jeho spisovatelská, novinářská činnost a především boj proti komunistické zvůli jsou hodny úcty. Odešel umělec, svérázný a statečný člověk, před jehož životním postojem nelze než smeknout," uvedl ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).

Ludvík Vaculík, rodák z Brumova na Valašsku, byl úzce spjat s Lidovými novinami, pravidelně pro ně psal sloupek. Psal i pro Literární noviny, do jejichž redakce vstoupil v roce 1965 a právě zde si svými sociálně kritickými články získal poprvé významnější přízeň veřejnosti. Z jeho prozaické tvorby se kultovní záležitostí pro mnohé stala novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů, zneužitých státní mocí. Proslavil se ale i dalšími romány, jako třeba Morčata, a fejetony Jaro je tady či Jak se dělá chlapec. Za svou práci dostal řadu významných českých i zahraničních ocenění.