V půl osmé večer 21. ledna 1933 vyjely z Vícemilic u Bučovic na Brno dva autobusy s více než 60 budoucími pučisty, zrekrutovanými nejvíce z dělníků a nezaměstnaných z bučovického okolí. Původně předpokládali, že jedou do Brna chránit fašistickou schůzi, jež se tam měla konat. Jenže skutečný účel jejich cesty byl jiný.

„V prostoru křižovatky na Slatinu a Líšeň všichni vystoupili a kolem půlnoci se setkali s činovníkem Národní obce fašistické nadporučíkem mimo službu Ladislavem Kobsinkem, který jim oznámil, že jejich skutečným úkolem je přepadnout kasárna 43. pěšího pluku v Židenicích a dát tak signál k převratu ve státě,“ popsal před 22 lety tuto událost vojenský historik Pavel Šrámek na stránkách věnovaných Československé armádě.

Předseda Národního soudu v Praze generál justiční služby doktor Šrámek vynesl rozsudek nad aktivistickými novináři. Emanuel Vajtauer (foto vlevo) byl odsouzen v nepřítomnosti
Emanuel Vajtauer: Chválil Hitlera, přežil aféru s chlebíčky, pak záhadně zmizel

Devětadvacetiletý Kobsinek nezvolil židenická Svatoplukova kasárna jako cíl prvotního útoku náhodou: sám v nich totiž v době své aktivní služby působil, takže je dobře znal. Také věděl, že se v nich právě vystřídali vojáci, jeden ročník odešel do zálohy a další byli odveleni, takže teď sestávalo osazenstvo kasáren zejména z nováčků, složených navíc zčásti z Rusínů, Němců a Maďarů. Skupina tak mohla počítat s tím, že začátek celé akce hladce proběhne.

V tichosti to neproběhlo

Samotný puč začal reálně přepadem kasáren půl hodiny po půlnoci. „Útočníci, vyzbrojení revolvery, noži a boxery, pronikli do areálu kasáren zadním, nestřeženým vchodem, další přelezli zeď u plynové komory. Přeběhli nádvoří a nejprve obsadili strážnici u hlavní brány. Strážný se pokusil vyhlásit poplach, ale byl přemožen stejně jako připravená stráž,“ popsal tento přepad Pavel Šrámek.

Podle dobového vydání Lidových novin pučisté na vyděšené vojáky pokřikovali, aby se nebáli, že je převrat, že je nová vláda, že budou mít lepší žold, pět korun denně, a aby se k nim připojili. „Byl s nimi snad i sám Kobsinek, i když jiné zprávy říkaly, že utekl ještě před samotným útokem na kasárna,“ píše se na stránkách Brna.

Audience u Tomáše Garriguea Masaryka
Masaryk hrál v závěru své funkce o čas: Slábl, měl problémy s pojmy i chůzí

Už v tuto chvíli se však plány osnovatelů převratu začínaly hroutit, protože navzdory jejich očekávání, že vše půjde bez problémů, se dozorčímu důstojníkovi kasáren praporčíku Josefu Janouškovi podařilo uniknout na ubikace technické roty, odkud vyhlásil poplach.

Útočníci sice ještě stačili rozespalé vojáky přemoci, ale ne v tichosti: na dozorčího technické roty Jindřicha Kindermanna vystřelili a těžce ho zranili zásahem do břicha. Později byl s průstřelem břicha převezen do zábrdovické divizní nemocnice.

Další dozorčí Gabriel Jandl utíkal pro pomoc a Janoušek se z technické roty přemístil do budovy poddůstojnické školy, odkud nechal vytroubit další poplach. V půl třetí ráno pak byl vyhlášen poplach celé brněnské posádce, a to čtyřmi dělovými výstřely ze Špilberku.

Převrat se hroutí v přestřelce

Mezitím se u poddůstojnické školy střílelo. Osazenstvo školy, zburcované Janouškem, se postavilo útočníkům na rozhodný odpor a jednoho z nich zabilo.

Iniciátor přepadu Kobsinek už byl pryč, protože nevydržel s nervy. Nevycvičení pučisté tím přišli o své velení. Část jich tedy začala utíkat také, další část se ukryla v kasárnách.

Felix Achille de la Cámara se vyznačoval démonickým, drákulovsky působícím zjevem, který uměl mistrně využívat
Felix Achille de la Cámara: Byl mystik i fašista, jeho smrt zůstává záhadou

Jakmile ale dorazila policie a důstojníci bydlící mimo kasárna, byli ukrytí muži (asi třetina z celkového počtu pučistů) zatčeni. Když se tedy ozvaly dělové výstřely ze Špilberku, byl už pokus o převrat vlastně zcela potlačen. Jediným mrtvým byl zmíněný pučista, kromě toho měla každá strana pár zraněných, z toho některé těžce.

„Musím se upřímně přiznat, že při prohlídce rozstřílených stěn a podlah potřísněných krví jsem byl opravdu rád, že jsme přijeli po boji,“ vzpomínal na stránkách Brna voják Václav Adámek, příslušník jedné z jihomoravských jednotek, které vyjely potlačit puč.

Československá armáda při cvičení ve 30. letech minulého století, ilustrační fotoČeskoslovenská armáda při cvičení ve 30. letech minulého století, ilustrační fotoZdroj: Wikimedia Commons, Agence de presse Meurisse, Gallica Digital Library, volné dílo

Fašistům dodala kuráž krize

Proč vlastně k tomuto až naivnímu pokusu o vojenský puč v prvorepublikovém Československu došlo? V roce 1933 doléhala na mladý československý stát těžce světová hospodářská krize, která se u nás projevila s určitým zpožděním.

Tato krize zazmítala celým tehdejším světem a v sousedním Německu dokonce pomohla prosadit do čela státu Adolfa Hitlera, který se stal německým kancléřem pouhých devět dní po nepodařeném Židenickém puči, dne 30. ledna 1933.

Hlavním řečníkem na Lažnovského pohřbu se stal Emanuel Moravec (na snímku v roce 1943 coby ministr školství a osvěty)
Karel Lažnovský. Oběti chlebíčkové popravy poslal na pohřeb kytku i Heydrich

Fašisté zvedali pod vlivem krize hlavu také u nás. „Republika je jako vykradená chajda, zachrání ji Radola Gajda! – to bylo v období hospodářské krize heslo českých fašistů, sdružených v Národní obci fašistické, v jejímž čele stál bývalý představitel Československých legií v Rusku, hrdina bitvy u Zborova a bývalý náčelník československého generálního štábu Radola Gajda,“ uvádí web mBrno.

To také připomíná, že pouhé dva roky po nezdařeném puči získali čeští fašisté ve volbách roku 1935 bezmála 167,5 tisíce hlasů, což jim vyneslo šest poslanců v tehdejší sněmovně.

V roce 1933 se německým říšským kancléřem stal Adolf Hitler (na snímku z března 1933 se klaní německému prezidentovi, polnímu maršálovi Paulu von Hindenburgovi). Hitlerův vzestup inspiroval i české fašistyV roce 1933 se německým říšským kancléřem stal Adolf Hitler (na snímku z března 1933 se klaní německému prezidentovi, polnímu maršálovi Paulu von Hindenburgovi). Hitlerův vzestup inspiroval i české fašistyZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Bulgarian Archives State Agency, volné dílo

Soudní dohra

První výslechy zatčených ukázaly, že za celou událostí stojí Národní obec fašistická, pravděpodobně včetně jejího vůdce Gajdy, který byl ještě 22. ledna večer zatčen. Kobsinek se snažil zachránit útěkem do Jugoslávie, ta ho ale vypověděla do Rumunsko, které jej vydalo československým orgánům.

U Nejvyššího soudu v Praze pak dostal v březnu 1934 12 let vězení, Gajda sám vyvázl jen s šesti měsíci, protože se mu podařilo dokázat pouze to, že o akci věděl a neoznámil ji. Ostatní pučisté dostali několik měsíců vězení.

Pohřeb Tomáše Garriguea Masaryka. Poslední rozloučení s prvním československým prezidentem se uskutečnilo na Pražském hradě 21. září 1937
Pohřeb prezidenta Masaryka: Zvony, smuteční průvod i Moravec jako čestná stráž

Gajda se navzdory odsouzení dostal v roce 1935 do parlamentu a v roce 1938 plédoval za obranu Československa. Po okupaci okleštěného zbytku republiky v březnu 1939 odmítl spolupracovat s Němci a začal podporovat protiněmecké aktivity. I tak byl ale po válce v roce 1945 zatčen a v roce 1947 odsouzen na dva roky do vězení. Protože si trest odpykal ve vazbě, propustili ho. Zemřel 15. dubna 1948 v Praze.

Kobsinek byl z vězení propuštěn v lednu 1939. Po vzniku Protektorátu se zapojil do činnosti kolaborantské organizace Vlajka a stal se jedním z velitelů jejích úderných oddílů, tzv. Svatoplukových gard. V březnu 1944 získal německé občanství a sloužil ve Volkssturmu. Po válce dostal 12 let za kolaboraci, v roce 1957 byl odsunut do Spolkové republiky Německo, kde na konci 50. let také zemřel.