I před 400 lety, dne 4. listopadu 1619, bylo pondělí. Na Pražský hrad a do jeho okolí proudily tisíce lidí, které sem přilákala mimořádně slavnostní událost. Ve Svatováclavské kapli Chrámu svatého Víta právě vkládali českou korunu na hlavu Fridricha Falckého, jenž na oplátku na místě stvrdil privilegia českých stavů a nepsaně se zavázal k pokračování v místní koncepci vlády a dodržování zvyklostí, včetně zachování víry. 

Dlužno dodat, že tuto volbu, jež byla výsledkem několikanásobného kompromisu, provázely rozpaky obou stran. Sněm českých stavů, jenž krátce předtím prohlásil za sesazeného z trůnu dosavadního panovníka, příslušníka habsburského rodu Ferdinanda II., se dlouho nemohl na žádném dalším vhodném kandidátovi shodnout.

Sám Fridrich Falcký si zase nebyl jist, zda s českými stavy sází na správnou kartu a možná i správně zvažoval, zda na takový úkol ve svých 23 letech (narodil se v roce 1596) stačí. V tom, aby českou korunu přijal, ho výrazně podpořila jednak jeho ambiciózní manželka Alžběta, dcera anglického krále, jednak to, že odmítnutí by mu mohlo vynést v protestantském světě pohrdání a nepřátelství.

Pijana ne

Základem stavovských požadavků na osobu nového panovníka bylo, že to nemá být katolík („Stavové by měli volit takového krále a pána, který by se náboženství evangelického držel, kteréž se obyčejně luteránským a k augšpurské konfesi hlásil a kalvínského náboženství neutiskoval,“ komentoval to soudobý kronikář tehdejšího dění Pavel Skála ze Zhoře) a že by to měl být kurfiřt, tedy člen kolegia volícího císaře Svaté říše římské - mnohonárodnostního svazku mnoha politických útvarů ve střední Evropě, kam kromě německého království spadalo i české.

Kalvínské směřování evangelické konfederace prosadili svým vlivem zejména dva přední vůdci povstání, Václav Budovec z Budova a Václav Vilém z Roupova (zatímco Budovec skončil svůj život po porážce stavovského povstání na Staroměstském náměstí mezi 27 popravenými "českými pány", Vilém z Roupova uprchl s Fridrichem Falckým z Čech a žil v exilu. Do Čech se trvale vrátil až v roce 1641). Volba kurfiřta zase měla zajistit válčícím stavům podporu v Německu. Čeští páni ale debatovali, zda má být zvolen kurfiřt saský, heidelberský či falcký.

Budovec byl pro kurfiřta saského, nicméně luterán Jan Jiří, jenž tuto funkci zastával, byl výstřední pijan. Český panský stav se nakonec počtem hlasů 36 ku šesti vyslovil proto, aby se novým českým králem stal falckrabě, tedy panovník falckého kurfiřství, jedné z nejaktivnějších a vedoucích protestantských sil v říši.

V úvahu přicházeli dva: kurfiřt heidelberský a kurfiřt falcký. Rytířský stav byl pro heidelberského, ale početnější městský stav pro falckého, jehož také vehementně prosazoval vlivný říšský kníže a diplomat Kristián z Anhaltu, Fridrichův osobní rádce. Dne 26. srpna 1619 tedy generální sněm českých zemí zvolil Fridricha V. králem zemí Koruny České.

Lezl po stromech a bavil se s děvčaty

Začátkem října roku 1619 tak Fridrich Falcký zamířil provázen svou manželkou a nejstarším potomkem v čele více než pětisethlavého doprovodu se 153 vozy do Prahy.

"Ve čtvrtek 31. dne měsíce října král Fridrich spolu s královnou Alžbětou k hlavnímu městu Království českého a residenci své královské Praze přiblíživ se, pozastavil se v oboře královské na Bílé hoře ležící a ve stavení na způsob hvězdy šesti nebo sedmihranné a Hvězda řečené poobědval," zaznamenal Pavel Skála ze Zhoře.

Fridrichův okázalý průvod, vedený představiteli direktorské vlády a panstva od obory letohrádku Hvězda až ke královské rezidenci na Hradčanech, přilákal podle jeho slov pozornost až čtyř tisíc obyvatel hlavního města.

Poprvé a nikoli naposledy se kroky Fridricha Falckého osudově proťaly s Bílou horou. Podruhé se to stalo několik týdnů před osudnou bitvou. Fridrich Falcký zde pro obveselení dvora lezl po stromech a tančil s venkovskými děvčaty. Večer pak uspořádal před letohrádkem velký ohňostroj.

Moc obdivu si tím mimochodem nezískal – dobové Čechy považovaly královo jednání i poměry na novém královském dvoře za znak uvolněných mravů. Lidem vadily také germanizační tendence, které Fridrichův dvůr prosazoval (panovník sám nemluvil česky), a kalvinistické obrazoborectví, na něž tvrdě doplatila například bohatá katolická výzdoba svatovítské katedrály.

Fridrich zkrátka působil na české měšťany i na povstaleckou šlechtu jako cizinec - to se ostatně projevilo už při jeho okázalém příjezdu do Prahy, kdy se s údivem pozastavil nad skupinou různých osob z tzv. čtvrtého stavu, která jej vítala přestrojená do kostýmů z dob husitství. Už tato chvíle naznačila, že nový král moc zájmu o chápání českých historických tradic nejeví a že ho česká otázka vlastně ani moc nezajímá.

Nadějím nedostál

Nový král navíc nedokázal dostát nadějím, jež do něj stavovští předáci vkládali. Ti spoléhali na to, že díky svým rodinným i osobním vazbám s panovníky významných nekatolických zemí zajistí povstání mezinárodní pomoc, zejména ze strany Anglie a severního Nizozemska. Anglický král Jakub I. však svého zetě Fridricha nakonec proti katolickým Habsburkům nepodpořil. Ani Fridrichem založená Protestantská unie (spolek osmi protestantských knížat a 17 protestantských měst Svaté říše římské) nesplnila stavovské očekávání a v rozhodující chvíli naopak uzavřela s katolíky dohodu, že nebude ve věci Fridricha Falckého zasahovat (šlo o takzvaný ulmský mír, zprostředkovaný Francií).

Mezi další partnery, s jejichž podporou Fridrich při boji s Habsburky počítal, patřil dánský král Kristián IV. Ani ten ale neprojevil o vyřešení českých záležitostí valný zájem. Historie nám sice dochovala jeho zprávy adresované direktorské kanceláři, v nichž pomoc českému králi doporučuje, žádné vojáky nebo větší peníze ale do Čech neposlal. 

Naplnily se tak předpovědi, že Fridrich Falcký bude v Čechách jen „zimním králem“ a jeho panování nevydrží déle než rok. Do bitvy na Bílé hoře, jež v neděli 8. listopadu 1620 definitivně ukončila jeho pobyt na českém trůně, už ani osobně nezasáhl. Bojové střetnutí s Habsburky vedenou Katolickou ligou vypuklo spontánně v době, kdy zasedl k obědu s anglickými vyslanci. Když se po jídle přece jen rozhodl zamířit na bojiště, potkával už jen prchající stavovské vojáky. Druhého dne opustil spolu s královnou a malým synem Prahu v čele kolony vozů, na něž naložil stříbro a řadu cenného vybavení královského dvora. Do českého království se už nikdy nevrátil.