Kliknutím zvětšíteVy jste byznysmenka, podporovatelka startupů, jste vdaná, máte dvě dospělé děti a již patříte do skupiny zralých žen. Pro mnohé ženy je nebo může být padesátka zlomová. Vy jste v nějakém rozhovoru říkala, že to je krásná doba na investici do sebe samé. Jak jste to tenkrát myslela?
Tak jak to říkám. Investice do sebe samé znamená, že teď jsem na prvním místě já v rámci nějaké únosnosti, protože do té doby, dokud má člověk na sobě péči o rodinu, tak pokud nejsem úplný sobec, málokdy jsem na prvním místě já. Vždycky jsou to děti. Zaopatření rodiny, manžela, ale teď prostě mám čas pro sebe, takže dělám věci pro sebe.
A je ta investice sama do sebe náročnější finančně, nebo časově?
Je to náročnější časově a mentálně. Protože člověk musí být trošku víc všímavý k příležitostem a šancím, které kolem nás jsou. Ale pokud je člověk ponořený do sebe s tím, že už to nemá cenu, tak ty šance bohužel nevidí.
Jak jste investovala ten čas do sebe vy?
Hodně věřím na sebevzdělávání a vůbec celoživotní vzdělávání, takže to není tak, že bych šla na univerzitu třetího věku, i když tam se určitě jednou taky podívám, ale je to o tom hledat nová témata, hledat věci, které mě zajímají, které mě baví a chci se o nich dozvědět víc, tak abych dokázala svět kolem sebe vnímat v souvislostech, dělat si názory a někdy se třeba vrhnout i na věci, na které jsem do té doby neměla čas, takže to sebevzdělávání je časově opravdu náročné.
Říkáte, že je pro vás důležité se vzdělávat, obohacovat se informacemi. Trošku mě tím navádíte k tomu, že jste bývala šprtka, takže vás to pořád trošku drží? Když už se chcete vracet i na univerzitu třetího věku.
Ano. Bývala jsem šprtka, ale časem mě to přešlo nebo jsem na to už neměla tolik času. Teď bych řekla, že se zase vracím do té doby. Já mám totiž ráda, když se věci dělají pořádně, profesionálně. Chci vědět, pokud možno co nejvíc. Neříkám všechno, ale co jde a mohu, tak si zjišťuji, učím se, vyhledávám.
Margareto, i přesto, že jste hlavně byznysmenka, já bych dnes nechala čísla a velký byznys s dovolením trochu v pozadí. A povídala si s vámi o ženách, o problémech ale i příležitostech, kterým čelíme v této fázi života, o nejistotě, obavách. Ztrátě sebevědomí. Ráda bych tyto ženy inspirovala, pomohla jim najít rovnováhu a motivaci v té další životní etapě. Souhlasíte?
Souhlasím. Já si myslím, že se na to díváme možná takovým tím prizmatem toho, co je v tom veřejném prostoru. Myslím si, že to není tak depresivní. Je spousta žen, které nejsou v depresi, které neřeší rozpad vztahu, ale jsou v nějaké životní fázi a rozhlíží se.
Vzpomeňte na svoji životní cestu, taky nebyla vždycky jednoduchá. V poměrně zásadním období dospívání jste se vnímala spíše jako outsider. Co se v té době odehrávalo?
Narodila jsem se v polovině 70. let. To znamená, že být jiný se úplně nenosilo. Společnost byla hodně homogenní, takže když člověk trochu jinak vypadal, tak i hodně vyčuhoval. Ale měla jsem naštěstí úžasnou rodinu, takže se to dalo zvládnout. Dneska to vidím jako výhodu, protože mě to posílilo, naučilo mě to, že musím být o trochu lepší než ti ostatní. Musím se snažit trochu víc než ti ostatní. Stal se ze mě bojovník. V takové situaci máte dvě možnosti, buď vás to skolí, anebo vás to posílí. Já jsem si vybrala tu druhou možnost. Nechci říct, že to bylo vždycky jednoduché, byly tam slzy a byly tam i momenty, kdy člověku nebylo dobře na duši.
Takže je potřeba mít kolem sebe k jakémusi nakopnutí nejen vůli, ale i ty správné lidi, aby se člověk odrazil a více si věřil, získal sebevědomí?
Je to zásadní. Je to něco, co jsme s manželem vždycky považovali za hodně důležité i u našich dětí, ale je nutný říct, že také jen v rámci možností. Není to o perfekcionalismu. Není to o tom, že budete dětem umetat cestu a budete perfektní. Jsme všichni jenom lidi, děláme chyby. Co považuji za zásadní, že jsme s dětma vždycky mluvili, byli jsme zvědaví na jejich názor a vždycky jsme se rádi sešli kolem stolu. Mám jedno rčení: Není důležitý, co je na stole, ale kdo je kolem stolu. Upřímně řečeno, s manželem jsme neměli vůbec jednoduché životy. Ne vždycky byl čas na teplé večeře. Ale děti vždycky věděly, že je máme rádi, i když jsme na ně někdy ječeli.
„Co považuji za zásadní, že jsme s dětma vždycky mluvili, byli jsme zvědaví na jejich názor a vždycky jsme se rádi sešli kolem stolu.“
S příslovím souhlasím. Takže to, jaký život budeme mít, záleží hodně i na tom, jak jsme se formovali už jako děti?
Ano. Nejlepší a nejdůležitější je to, že ty děti jsou s vámi rádi. Samozřejmě že jsme prošli obdobím jako každý rodič, že nás děti nechtěly mít kolem sebe. Mysleli si, že jsme nemožní, ale po těch letech, kdy tohle proběhlo, jsme spolu zase rádi.
Souhlasíte s názorem, že naše generace byla vychovávána rigidně? Žili jsme ve věkově homogenní a segregované společnosti. Už do školky jsme chodili s dětmi stejného věku, ve škole seděli se stejně starými vrstevníky, do práce se šlo hned po škole a v domově důchodců nakonec asi taky skončíme s lidmi stejného nebo podobného věku. Není nebo nebyl tento stereotyp právě tím limitem, který se teď špatně překračuje?
Ve škole to bylo jasné, že musíme být věkově nějakým způsobem vyrovnaní, takže tam bych to neviděla jako problém, ale spíš potom v práci. V naší společnosti se ještě pořád nenosí, že by třeba týmy byly věkově rozličné. A to je škoda, protože já se strašně ráda bavím s mladými lidmi. A z toho vychází i to, že jsem na Newton univerzitě v Byznys akcelerátoru, kde jsou studenti. Oni přistupují k životu jinak. Narodili se do doby, kdy je normální digitalizace, což my jsme se museli učit, ale zase na druhou stranu nemají ty zkušenosti, které máme my, nemají takzvaně odžito. A když se tohle promísí, tak z toho může vzniknout velmi zajímavý a vlastně i zábavný a inspirativní způsob, jak pracovat a jak žít.
Margareta Křížová s Bohumilou ČihákovouJsou ženy, které svým dětem zasvětily víceméně celý život. Mnoho z nich si pak s novými podmínkami po jejich odchodu neví rady, těžko se jim opouštějí zaběhnuté stereotypy, na první místo si kladly vždy starost o rodinu, odsunuly veškeré své zájmy nebo koníčky. V zrcadle najednou vidí ženu, kterou už nikdo nepotřebuje. Pojďme tyto ženy namotivovat k radosti, aby svobodu a čas, kterou obětovaly druhým, uměly zužitkovat právě teď pro sebe.
No já teď možná pro některé řeknu takovou kacířskou věc, ale já si nemyslím, že je dobře obětovat dětem svůj život. Nemyslím si, že je dobré být s dětma dvacet let doma, protože oni to nakonec ani neocení. A člověk tím snižuje svoji hodnotu sama pro sebe i ve společnosti. Pokud to někdo bere jako svoje životní poslání, je to samozřejmě jeho rozhodnutí, ale já si myslím, že je mnohem užitečnější, když ty děti vidí, že máma chodí do práce, že máma pracuje a třeba i ty děti zapojí. Já jsem se svých dětí už od útlého věku ptala na jejich názor třeba v byznysu. Bavilo mě s nimi o tom mluvit a kolikrát mě přivedly na myšlenky, které by mě samotnou nenapadly. Takže těm mladším bych dala radu, pokud můžu, nedělejte to, neobětujte se; a těm, kteří už to udělali, tak se prostě zamyslete nad sebou. Vezměte si velký kus papíru, tlustou fixu a napište si, co umíte, co jste zažili, jaké máte zkušenosti. Kdo žije 30 let, 40 let a víc, nikdo z nich není, kdo by neuměl nic. Tomu prostě nevěřím, i kdyby to bylo, že umíte háčkovat dečky, tak super, můžete to učit.
A co pak dál?
Najít si věci, které mě těší, které mě baví a které mě zajímají. Nejstrašnější je říct 'mě už to je jedno, mě už nic nezajímá'. Když si vezmete, že se prodlužuje věk dožití, tak se může stát, že třeba ještě čtyřicet let budete sedět a říkat 'mě už nic nezajímá'. To je teda hrozná představa.
Říkala jste, že o tom nerada mluvíte, když jsme si spolu telefonovali, ale mnoha žen se dotkne přechod, stárnutí vidí primárně jako ztrátu mládí, snížení své atraktivity a tím i jisté sebehodnoty. Nejsou samy se sebou šťastné. Tyto ženy z pohledu druhých ztrácí na atraktivitě, a to se může přeci promítnout na jejich sebevědomí a další budoucnosti. Nevím, jestli úplně pomůže jenom fixa a papír.
Já si myslím, že ještě pomůže říct si, ať pracují s realitou jako s faktem. Jasně, že bych chtěla vypadat jako jsem vypadala ve 30, ale prostě tak to nefunguje. Když půjdu na pláž, tak si tam vezmu dobrou knížku. Nebudu se rozhlížet kolem, kde jsou dvacetileté mladé holky nebo modelky v plavkách, ale řeknu si, že přečtu si dobrou knížku a nebudu se srovnávat, protože srovnáváme nesrovnatelné. Stárnutí je jedno z mála spravedlivých věcí na světě. Takže mám dvě možnosti, buďto nechodit na pláž a plakat doma na gauči, že už prostě v plavkách nevypadám tak dobře, anebo si říct, že jsou pro mě jiné, důležitější věci a přijmout realitu jako fakt.
Za svou kariéru jste potkala mnoho žen. Chybí jim sebevědomí, nebo už je to lepší?
No je to taková vlastnost, která se ženám v Čechách hodně připisuje. Záleží na nastavení. Samozřejmě záleží taky na tom, kde ta žena žije, jestli ve velkém nebo malém městě. V tom větším je to jistý luxus anonymity, takže pokud začínáte něco nového, nebo děláte nějakou velkou změnu ve svém životě, tak to děláte víceméně v anonymitě. Pokud žijete na malém městě nebo na vsi, kde každý každého zná, tak je potřeba to sebevědomí mít. K zásadnímu kroku potřebujete větší odvahu, na druhou stranu znám mnoho žen, které jsou tak sebevědomé, že je to možná až přespříliš. Je to spíš o nastavení, ale by bylo fajn, kdyby ženy měly to sebevědomí celkově trochu větší.
Mělo by být více feministek? Těm sebevědomí nechybí.
Ono s těmi feministkami je to taky takové s otazníkem. Čeho je moc, toho je příliš.
„Stárnutí je jedna z mála spravedlivých věcí na světě.“
Musela jste někdy bojovat proti genderovým stereotypům a nerovnostem? Setkala jste se s tím někdy za svoji kariéru?
Musím říct, že ne. Já si myslím, že být žena je poměrně výhoda. Obzvlášť v byznysu. Ne tím, že se budete takzvaně mrckovat, ale jdete a vystupujete jako sebevědomá ženská, která zná svoji hodnotu, zná svoje slabé stránky, ale využívá hlavně to 'jsem žena, nejsem muž', čili že se nezačnu chovat jako muž jenom proto, že jdu na schůzku s mužskými byznysmeny. Asi jsem zažila, že byl někdo naproti mě mačo, ale já jsem tam šla s určitým cílem. Chtěla jsem odejít s nějakým výsledkem a neřešila jsem to. Spoustu věcí si neberu osobně, což mě naučilo to dětství a dospívání.
Vzpomenete si na den, kdy jste slavila padesátku? Co vám běželo hlavou? Totiž hodně žen o tomto věku skutečně mluví jako o jakémsi předělu mezníku v jejich životě a začínají bilancovat.
Byli jsme s rodinou v restauraci na večeři. A užili jsme si to, ale nějak zásadně jsem to neřešila. Pro mě to byl jen krok zase do další etapy života. Nevím, jestli budu pak takhle řešit třeba šedesátku. (smích)
Já zastávám názor, že co je zralé, je i dobré, stejně jako ovoce. Možná za necelé čtyři roky změním názor, uvidíme, ale co mi opravdu vadí, to je poměrně častý názor a nepodpora. Když chce žena udělat zásadní změnu, ale není si úplně jistá tím krokem, slýchá: „s tím už raději nezačínej, víš, jak to je, nejsi nejmladší; buď ráda, že máš své jisté v korporátu nebo jinde; do důchodu už to nějak doklepeš“. Máte radu, jak o sobě nepřestat pochybovat, jak zhodnotit tu myšlenku něco změnit a jít za svým cílem?
Ono se to hodně váže k té předchozí otázce s tím sebevědomím. Každý to máme nastavené jinak, ale pravda je, že tohle docela často slýchám a ani ne tak od manžela nebo partnera, ale od rodičů. Jsou úplně jiná generace a tu větší emancipaci nechápou nebo nechtějí vidět. Žijí a chtějí, aby svět byl v těch škatulkách tak, jak byli zvyklí. Ono se strašně snadno říká 'vzepři se tomu, neohlížej se na to'. Není to tak jednoduché, a věřím, že to může být pro řadu lidí docela velká překážka. Seberte odvahu a řekněte 'ale já to takto chci' anebo 'já už to takto nechci'. A řekněte to nahlas. Neradím dělat radikální kroky bez rozmyslu a ohrozit třeba rodinu, ale říct sebevědomě s odvahou a rozvahou, že chci teď zkusit toto.
A nějakou radu pro ty nepřející našeptávače nebo pro ty brzdy, které nás stahují zpátky?
Nechte každému jeho prostor k žití. My máme v rodině heslo 'žij a nech žít' a jsme poměrně dost liberální vůči sobě navzájem, ale je strašně těžké nastavit někoho, kdo má mysl nastavenou jinak. Takže zkuste dát těm lidem prostor. Ono to v podstatě je i ku prospěchu toho druhého. Pokud máte naproti sobě někoho, kdo je šťastný, spokojený a dělá konečně to, co ho baví, tak ta atmosféra v rodině bude o dost lepší.
Občas si vzpomenu na citát od spisovatele Elberta Hubbarda, který řekl: „Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou chybu uděláš.“ Margareto, měla jste o sobě někdy pochybnosti nebo udělala jste někdy chybu, které byste opravdu litovala?
Mockrát jsem měla pochybnosti. Například když jsem šla ve svých 53 letech z firmy jako společník na volnou nohu. Já jsem měla v sobě zakódované, že tohle hodné holky nedělají. 'Je dobře, že tohle děláš?' ptala jsem se sebe samé. Ale já jsem ten typ člověka, který si řekne, proč to nezkusit. Dneska vím, že to byl jeden z nejlepších kroků, který jsem mohla udělat. Měla jsem taky pochybnosti, jestli jít do některých projektů, ze kterých jsem měla strach, a nakonec se ukázalo, že to bylo dobře.
A chyby? Jasně že jsem udělala chyby, když jsem šla do projektů, do kterých jsem jít neměla. Šla jsem do spolupráce s lidmi, s kterýma jsem jít do spolupráce neměla. Naopak, bála jsem se a bát jsem se neměla. Těch chyb a pochybností je za život spousta a bylo by divné, kdybychom pochybnosti a strach neměli.
'Tohle hodné holky nedělají.' Jak to myslíte?
Neseme si to z dětství. Všichni jsme slýchávali 'počkej, až ti oni nabídnou, nikam se necpi, nevytahuj se nebo hlavně nikde neříkej, co umíš', taková absolutní blbost. Každý by měl znát nějakou míru únosnosti, aby to už nebylo přehnané. Ale když něco umím, tak to prostě řeknu.
Tak pojďte teď říct vy ženám, které něco umí, ale mají pochybnosti. Vyhodnoťte konkrétní příklady a zkuste poradit: Je tady zralá žena, která pracovala pro korporáty několik desítek let jako účetní a po letech ji nahradila mladší, dravější kolegyně. Tato žena vždy poctivě pracovala, věnovala se rodině, odsouvala záliby a teď si přijde úplně zbytečná. Děti už jsou samostatné. Manžel, tráví čas v práci nebo řeší své koníčky. Tato žena hledá práci, ale protože je již ve vyšším věku, nabídek je málo a často s ní jednají i ponižujícím způsobem, přijde si zbytečná. Jaké jsou vaše zkušenosti s diskriminací na základě věku a stigmatizací, a lze proti tomu bojovat?
No já myslím, že je fér, abych řekla, že já jsem nebyla nikdy v pozici, že jsem šla žádat o místo někam v podobném věku, o kterém se bavíme, takže nemám vlastní odbytovou zkušenost. Na druhou stranu si myslím, že já strašně moc věřím na řeč těla. A myslím si, že žena, která se necítí jistá, řečí těla vyjadřuje a říká 'jsem tady, jsem stará, já vím, že mě odmítnete, tak mi to řekněte, ať to máme za sebou'. Oproti ženě, která když tam přijde a ta řeč těla je 'jsem tady, mám něco odžito, mám takovéto zkušenosti, zkuste to se mnou', je to trochu něco jiného. A pokud jde o povolání účetní, to je samozřejmě velmi žádaná práce, bez účetní se neobejde žádná firma a mít dobrou účetní je výhra v loterii. Takže pokud by přišla na moje místo dravější mladší kolegyně, tak já bych řekla 'děkuji mockrát, neshledanou'. Já si to teďko budu dělat sama a budu na volné noze a prostě budu mít pár klientů, pro který budu pracovat a bude mi dobře.
A co žena, která pracovala celý produktivní život jako manažerka? Velkou část života dělala něco, co ji vlastně ani nenaplňovalo. Už jako studentka si přála být kadeřnicí. Ale rodičům to přišlo podřadné. Chtěla si vybudovat malé kadeřnictví v Praze s výhledem do přírody, kde by svým klientkám dopřávala nejen vizuální změnu a péči, ale i tu duševní. Bojí se udělat změnu, protože slyší, že už je stará. Že nemá ani klientelu. Že ji mezi sebe mladé kurážné kadeřnice nepřijmou. Že by moha neuspět a tím třeba ohrozit rodinu kvůli počáteční investici. Jak byste tuto dámu popostrčila k jejímu snu?
Tak zaprvé bych se nestyděla jít dělat to, co mě baví. To, že do teďka jsem byla manažerka v nějaké prestižní pozici a teď chci jít dělat ve velkých uvozovkách jenom kadeřnici, bych nevnímala jako překážku. To za tu psychologickou část, ale samozřejmě pak je ta praktická, kdy nemůžete jen tak s plezíru říct 'tak já půjdu zítra dělat kadeřnici'. Musíte k tomu mít nějaké vzdělání. Musíte projít rekvalifikačním kurzem, které jsou k dispozici, takže to by byl asi ten první krok a už v rámci toho kurzu bych zjistila, jestli je to opravdu to, co jsem si představovala, a baví mě to. A pokud ten rekvalifikační kurz uděláte, tak se lze zkusit v nějakém zaběhnutém kadeřnictví domluvit, že budete chodit dva dny v týdnu, abyste si to mohla vyzkoušet, osahat, aby kdyby se to náhodou ze začátku nepovedlo, zákaznice neodešla s něčím jiným, než chtěla. Prostě nenechala bych se asi zviklat tím, co tomu řeknou lidi. Jestli budu šťastná kadeřnice, nebo nešťastná manažerka, tak to je velký rozdíl. Ale chce tam zase pracovat s fakty, být realista. Že to chci udělat je bezvadné, ale teď si také říct, co pro to prakticky musím udělat a jak je to proveditelné.
Myslíte, že je teďka vhodná doba k tomu, aby třeba ženy, které překročily padesátku, vstoupily do podnikání?
Je to skvělá doba, protože v tomto věku máte luxus toho času, ale myslím si taky, že není nutné dělat úplně radikální řez. To znamená, že nepřijdu v pondělí do práce a neřeknu 'už mě to tady nebaví' a v úterý odcházím. Pořád musíme platit složenky, pořád musíme počítat s tím, že máme nějaké závazky, ale je to skvělá doba založit si takzvaný vedlejšák a vlastně si to pomalu studovat a zařizovat bez toho obrovského tlaku, že teď jsem začala podnikat a musím vydělat peníze, abych pokryla vlastní živobytí. Je dobré si dát do pořádku svoje osobní finance, abych věděla, jakou mám rezervu a jak moc si můžu vyskakovat a pomalinku si to budovat. A až to dospěje do nějakého bodu, kde vím, že to bude fungovat, bude to vydělávat peníze, které potřebuji, tak pak tu změnu udělat.
Jaké sny nebo cíle ještě čekají vás?
No já mám cílů! Nechci říct mraky, to ne, ale mám samozřejmě cíle, mám sny, ale ty jsou zatím jenom v hlavě Margarety, ale usilovně na nich pracuji, a mám tu hlavu nastavenou na to, aby se staly.
Margareta Křížová, MBA
Head of NEWTON Business Accelerator, byznys mentorka a poradkyně v oblasti obchodní strategie a fúzí a akvizic (M&A). Zároveň spolupracuje se startupy v rámci vyjednávání o vstupu finančního investora.
Je byznys mentorkou v podnikatelských inkubátorech a akcelerátorech a porotkyní v podnikatelských soutěžích jako T‑Mobile rozjezdy, Startup Weekend nebo Women Startup Competition. Je členkou Rady pro komercializaci výsledků vědy a výzkumu České zemědělské univerzity.
V České televizi byla investorkou v pořadu Den D. Moderovala svůj autorský pořad na Rádiu ZET, Podnikání od A do ZET a v České televizi moderovala pořad zaměřený na finanční gramotnost a podnikání, Máme na to.
Vydavatelství Albatros vydalo její knížku Z deníku investorky aneb Jak podnikat a nezbláznit se.
30
Kondice
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Celebrity
TN.cz
