Proč se nemůžu tatínka dotknout?

Odchod otce do vězení byla pro malou dívku obrovská rána. „Klárka na tátovi přímo visela, má k němu obrovské citové pouto. Jeho odchod nesla moc těžce, nepřidal jí ani fakt, že ji opustila i máma,“ vypráví babička Tereza.

Holčička často plakávala. Ptala se po tatínkovi, stýskalo se jí. „Byla skleslá a smutná, když viděla, jak si do školky pro ostatní chodí tátové a mámy a pro ni ne. Začaly u ní zažívací potíže. Zvracela, nejedla. Doktor řekl, že je to od nervů,“ vzpomíná babička.

Otec Kláry byl zavřený na druhém konci republiky. Nemocná babička, už ve vysokém věku, neměla moc sil a ani peníze, aby mohla s vnučkou na návštěvy do vězení jezdit. Jen cesta tam trvala sedm hodin. „Klárka si aspoň s tátou telefonovala, on posílal pohledy, psal dopisy,“ líčí babička. Navzdory vlastnímu stáří a zdraví se ale dvakrát do vězení s dítětem přece jen vypravila.

Návštěvy skončily víc než rozpačitě. Tříletá Klára nemohla pochopit, že se nesmí tatínka ani dotknout. Jedna návštěva byla přes plexisklo, při druhé byl mezi nimi široký stůl. „Místo toho, aby si mohla s tatínkem pohrát, sednout si mu na klín, přišlo do dětské dušičky další zklamání,“ všimla si babička.

Dívenka byla čím dál skleslejší. Pořád se ptala, kdy už tatínek přijde domů. Kdy pojedou za ním a kdy ho bude moci obejmout a kdy si spolu budou hrát.

Táta ztratil tvář, zůstal z něj jen hlas

„Klárka neměla žádnou taťkovu fotku, nemohly jsme za ním jezdit. Postupně začala díky telefonování tátu vnímat jako hlas. Byl pro ni jakoby bez tváře,“ všimla si babička Tereza. Sama situaci nesla těžce také. Přemýšlela, jak z bludného kruhu ven.

S voláním o pomoc se obrátila na Mezinárodní vězeňské společenství. Nestátní křesťanskou organizaci, která pomáhá také dětem vězněných rodičů i jejich rodinám. A toho dne přišel zčistajasna zlom.

Organizace uspořádala ve věznici akci nazvanou Den s dítětem. Babičce i Klárce zaplatila cestu i ubytování, obě mohly tedy přijet o den dřív a po cestě si odpočinout.

Po dvou letech fyzického odloučení se Klárka poprvé zase dotkla táty. „Díky organizátorům se jednalo i zvláštní typ návštěvy. Děti spolu se svými vězněnými rodiči celý den sportovali, soutěžili, vyráběli si dárky. Spolu poobědvali a pohráli si i dalšími rodinami,“ popisuje Tereza.

Malá Klára se v tom okamžiku celá rozjasnila. „Mohla konečně obejmout tatínka, čerpat bezpečí z jeho blízkosti, být v jeho náruči,“ dodává babička.

A nejen to. Z návštěvy si odvezla společnou fotku s tatínkem. „Ta pro ni byla a je dosud jako svátost. Znovu našla tatínkovu tvář,“ usmívá se Tereza.

Ten den byl pro tehdy pětiletou Klárku zlomový i v tom, že si potvrdila tátovu lásku. A zároveň viděla ostatní děti, které prožívají odloučení od rodiče stejně nebo podobně jako ona.

Týraná babička promluvila až po letech

Odborníci z Mezinárodního vězeňského společenství ale nezůstali jen u pomoci dívence. Zaměřili se i na její babičku. Doporučili jí, aby vstoupila do speciálního mentorského programu, kde jí odborníci pomáhají vyrovnávat se s obtížnými a krizovými situacemi.

„A paní Tereza se postupně mentorce otevřela. Vyprávěla jí o vlastní bolavé minulosti,“ popisuje výzkumnice Monika Punová z Masarykovy univerzity v Brně, která se případům dětí vězněných rodičů spolu s Mezinárodním vězeňským společenstvím věnuje.

Žena se podle ní rozpovídala o nehezkých obdobích. „Žila desítky let v nefunkčním manželství, plném psychického a fyzického násilí, ve kterém vyrůstal i její syn. Prožívala pak pocity viny a odpovědnosti za jeho uvěznění. Vnímala vše jako následek strádání syna v rodině a své selhání,“ říká Punová.

Uvěznění syna Tereza před okolím tajila. Propadala se do beznaděje, byla plná úzkosti. Bála se vyhledat psychologickou pomoc v blízkosti bydliště, jen aby se nikdo nedozvěděl, že má zavřeného syna. „Nechtěla také, aby to zjistili ve školce. Bála se, že by se tam na Klárku dívali jinak. Bála se, že ji děti i dospělí odsoudí, i když nic špatného neudělala,“ přibližuje brněnská výzkumnice Punová.

Mezinárodní vězeňské společenství vrátilo babičce důstojnost

Mezinárodní vězeňské společenství znovu zasáhlo. Tereze domluvilo psychologa a terapii, která jí pomohla vyrovnat se s odchodem syna do vězení, ale i s pocity viny, studu a hanby.

Organizace ovšem podporuje rodinu i dál – poskytla třeba kredity na telefonování táty s Klárkou. „Můžeme spolu mluvit častěji. Cítím, že jsem zase víc součástí našeho společného života,“ nechal se slyšet i uvězněný muž.

Za mřížemi seká dobrotu, i kvůli své dceři. A odměna přišla. Vězeňská služba mu na dva dny umožnila vycházku domů. „Klárka prožila dva dny s tatínkem, doma, ve svém přirozeném prostředí. Nechtějte ani vědět, jak holka zářila a jak byla její dušička pyšná, když ji táta přišel vyzvednout do školky. Ostatní děti mohly vidět, že i ona má tatínka!“ dojatě líčí Tereza.

Návštěva a znovunalezení otcovy tváře život Klárky, jejího táty i babičky Terezy obrátily o 180 stupňů. K víře v dobrou budoucnost. I když je tatínek stále ještě daleko, do životů dívky i její babičky se vrátily naděje a nová, životodárná energie. „Klárka postupně přestává být smutná a plačtivá. Výrazně se zmírnily i její zažívací potíže. Táta je zase součástí jejího života. S nadějí vyhlížíme společnou budoucnost,“ lesknou se oči Tereze.

Život za mřížemi. info Zdroj: Deník Život za mřížemi.

V seriálu Život za mřížemi se reportér Deníku.cz Jiří Nováček zabývá životem lidí a rodin, do jejichž cesty vstoupily soudy a vězení. Česká republika patří k státům s nejvyšším počtem vězňů na počet obyvatel. Jak žijí vězni, jak jejich příbuzní, co se děje za mřížemi, jaká jsou nejdrsnější vězení u nás i ve světě. Temné i nadějné příběhy a reálná fakta.