Jak člověka ovlivní, pokud je v dětství znásilněn?
Znásilnění vždy psychicky poznamená dítě na kratší či delší dobu, někdy i do dospělosti. Trauma se doslova vryje do mozku. Nadlimitní stres totiž vede i k funkčním změnám mozkových struktur. Následkem je řada posttraumatických příznaků. Typické bývá negativní sebecítění, sebeodmítání, nalomená důvěra v lidi. Reakce na stres u takového dítěte nejsou v normě. Dítě potřebuje kořeny a křídla, aby se mohlo zdravě rozvíjet. Když mu ubližuje blízký člověk, kořeny zpřetrhá a křídla mu přestřihne. Na znásilňování v dětství nelze nikdy úplně zapomenout.

A jak se s ním vyrovnat?
Léčení psychotraumatu začíná tím, že dítě přestane mlčet a o traumatických zážitcích promluví. Jediná cesta, jak se s traumatem vyrovnat, je přijmout ho, zpracovat a jako obalenou vzpomínku zavřít do minulosti. K tomu je důležitá podpora blízkých i pomoc odborníků.

Soudce Miroslav Novák.
Kdo vyřkl sporný verdikt o znásilnění? Za dojíždění chtěl soudce půl milionu

Otřesná zpráva přišla ze Slovenska. Vrahem 48leté ženy je její o rok mladší partner, podle televize Joj syn někdejšího škrtiče, popraveného v roce 1981. Lze násilné sklony zdědit?
Rozhodně nelze vražedné chování svalovat pouze na zděděné násilné sklony. Po psychické stránce nás tvaruje dědičnost i prostředí. Můžeme si to představit tak, že geny jsou těsto, a prostředí je trouba, která ovlivňuje, jaký dort se upeče. Problematičtí rodiče nás mohou poškodit i špatnou výchovou. Dobrá výchova naopak může šeptání genů korigovat. To platí i pro agresivní sklony. Člověk se muže naučit ovládat je tak, aby druhým neubližoval.

Odborníci upozorňují, že předloni u incidentů rodičů bylo přes tisíc dětí, loni asi o tři sta víc. Může se násilí přenášet z generace na generaci?
Domácí násilí se skutečně může dědit. Dle zahraničních výzkumů 25 až 30 procent potomků pokračuje v neblahé tradici svých rodičů. Chlapci přebírají spíš roli násilníka, a to i když v dětství byli sami oběťmi nebo trpěli kvůli tomu, že otec ubližoval matce. Dívky naopak spíš přebírají roli oběti, tak jak to viděly u matky. Berou domácí násilí jako fakt, ke kterému nevidí alternativu. V druhé generaci jde většinou o závažné případy ve formátu týrání, tedy systematického násilí. Případy přenosu násilí z matky na dceru jsou ojedinělé a týkají se spíš kontrolování partnera a psychického násilí.

Asociace pracovníků intervenčních center České republiky rozjela kampaň Kolotoč násilí. Odbornou i širokou veřejnost seznamuje s fenoménem takzvaného transgeneračního přenosu násilí v partnerských vztazích. Vítáte to?
Ano. Je to první kampaň, která se cíleně zaměřuje na přenos domácího násilí z rodiny původu do dalších generací. Zásluhou intervenčních center proběhl originální a reprezentativní výzkum. Zjišťoval, jak se dědí domácí násilí v Česku.

A jak?
Pravděpodobnost přenosu domácího násilí do další generace se u nás pohybuje kolem 30 procent. To je alarmující číslo. Přitom počet dětí vyrůstajících uprostřed domácího násilí u nás loni vzrostl. To znamená, že vzrostlo i riziko přenosu domácího násilí.

Itálie řeší brutální skupinové znásilnění teprve třináctileté dívky. Ilustrační foto
Svět šokovalo znásilnění na Sicílii. Třináctiletou dívku napadlo sedm mužů

Co vše si můžeme pod transgeneračním přenosem násilí v partnerských vztazích představit?
Především závažné případy týrání partnerky. Zděděné domácí násilí totiž vede k těžším obrazům. Pachatelé mixují fyzické, psychické i sexuální násilí, své partnerky silně kontrolují. Oběti pak dlouho mlčí. Zděděné domácí násilí je u mužů často spojeno i s genderovými předsudky v duchu tvrzení „dokud jsme rodina, tak mi patříš“, „muž nosí peníze a žena poslouchá“ či „povinností ženy je teplá večeře a sex“. A do třetice se zdá, že od zděděného domácího násilí se těžko odchází. Muži se v těchto případech hůř smiřují s tím, že si partnerka troufla učinit samostatné rozhodnutí. Takže hrozí pokračování násilí, i když vztah skončil. Mluvíme o separačním násilí, kterým samozřejmě trpí i děti. Srozumitelně a plasticky osvětluje přenos domácího násilí právě kampaň intervenčních center.

Čím může pomoci stát?
K domácímu násilí by měly více přihlížet i civilní soudy, když řeší péči a kontakt s dětmi a rozvod. Jasné pojmenování, kdo je původcem a kdo obětí může otevřít rychlejší cestu k pomoci, jak pro oběť, tak pro původce. Aby intervence fungovala, potřebujeme dobře zajistit bezpečnost matek a dětí na útěku před tyranem. Tady chybí účinné nástroje. A také je nutné zlepšit finanční a existenční podporu pro týrané v době odpoutávání se od tyrana. Jde třeba o přednostní umístění dětí do školek a družin nebo programy profesní kvalifikace, které jsou cestou k finanční samostatnosti. A samozřejmě i o včasnou pomoc dětem, které vyrůstají s rodiči, ale uprostřed domácího násilí. Abychom předešli přenosu násilí, potřebují pomoc v reálném čase, tedy když se „to“ děje.