Co se stalo se zvony ze zaniklých šibenic, na to se pokusil přijít v roce 1889 archivář a spoluzakladatel Klubu Za starou Prahu Jan Herain. V časopise Světozor otiskl článek s titulkem Osudy zvonců umíráčků z popravišť. A v něm popisuje, jak se na svých cestách křížem krážem přes celé Čechy pídil po těchto zapomenutých artefaktech, které se překvapivě často zachovaly, ačkoliv už měly zcela jiný účel.

Kapela Květy. Martin E. Kyšperský (vpravo)
Květy vydaly novou desku. Točili jsme ji před karanténou, říká Martin Kyšperský

„Seznal jsem zejména umíráčky z popravních míst Prahy, Dobřan, Bíliny a Budějovic, jež bývaly zavěšeny dle místních poměrů buď v kaplích, na věžích radnic, aneb i jinde,“ vypráví Herain. Ve svém pojednání nemohl vynechat původní pražské popraviště za bývalou Horskou neboli Novou branou – na křižovatce, které se dodnes říká U Bulhara. Truchlivá konstrukce tu strašila kolemjdoucí od druhé poloviny 14. století až do roku 1782, kdy byla podobná zařízení na našem území hromadně rušena.

V hodince smrti

O podobě tohoto smutného koutu historik říká: „Tak zde stála na vysoké zděné podezdívce, do které dvéře vedly, řádně sestrojená šibenice o čtyřech sloupech se čtyřmi břevny. Několik kroků dále stálo na kolu veliké kolo, na kteréž zločinci vplétáni bývali. Před popravištěm stávala malá kaplice sv. Dismasovi zasvěcená, na jejímž temeni visel zvonek umíráček, doprovázející svým zvukem odsouzence v hodince smrti na poslední cestě k popravišti.“

Kaplička byla na návrší k vidění až do roku 1845, kdy ustoupila nové zástavbě. Ještě předtím prodali v dražbě její zvon. „Kdo jej vydražil, jsem se nedověděl,“ přiznává Herain, „ale tolik jest starým pamětníkům a chase mlynářské ve čtvrti Svatopetrské známo, že zvonek ve mlýně Helmovském na Poříčí zavěšený jest bývalý umíráček sv. Dismasa za Horskou branou. Více než tři čtvrti století uplynulo, co zvonek umíráček ve mlýně svým hláskem chasu mlynářskou svolával. Teprve před několika lety znovu prodán do nově vystavěného mlýna p. Baborského při mostě císaře Františka Josefa v Praze, kde zastával týž úřad. Zvonek tak starý, tak vážný, jindy jen smutně hlaholivší, bral znenáhla úplnou zkázu ve víru velkoměstském; mohliť jsme jej viděti loňské zimy zavěšený na ostrově Primátorském, kde na kluzišti bruslařského spolku Harmonie oznamoval ukončení včerejšího bruslení.“

Od pivařů k pekařům

Pracovišti městského kata se postaru říkalo „spravedlnosť“. A po jedné takové spravedlnosti v Dobřanech na Plzeňsku zůstal zvon, jenž byl v době, kdy po něm archivář pátral, už více než 300 let starý. Ještě ho však čekalo dalších sto roků, které si odsloužil v dobřanském pivovaru. „Svolával pilně chasu pivovarskou k důležitým výkonům při varu chmeloviny, a neméně důležitý úřad vykonával, když čtyřikráte denně hlásil všem sklepákům, sladákům, bednářům a pomahačům, že pan podstarší domácí trunk vydává. Jedenkráte, když tak až snad příliš hlasitě chasu pivovarskou na domácí trunk zval, tu následkem příliš silného nárazu srdce na zvonovinu praskl a – pensionován. Zásluhy jeho o pivovár náležitě oceněny, neboť nyní tráví klidně své stáří v pokoji samého předsedy várečenstva.“

Karel Hvížďala
Spisovatel Karel Hvížďala: Psaní je pro mě posedlost, které se neumím vzdát

To umíráček z Českých Budějovic – služebně nejstarší, protože v roce 1889 mu bylo už asi 400 let – zažil ještě voňavější důchod. „Po zrušení popravišť dostal za úkol svolávat svým hlasem počestný cech pekařů k úradám o potrestání některého spolučlena malý chléb pekoucího. Soudě dle ran ve zvonovinu zarytých, docházelo ke svolávání cechu dosti často. Nyní hoví si zvon umíráček ve městském museu v Budějovicích dosáhnuv všeobecné uznalosti.“

Ale ne vždy se s pozůstatkem temného katova řemesla zacházelo důstojně a s patřičným respektem. Umírák ze šibenice v Bílině, ulitý roku 1579 v Žitavě, je toho pádným důkazem. „Když dosloužil při hrdelním právu,“ píše Herain, „vzat do služeb obecních, pro něž se asi mnoho nehodil, neboť po čase uvržen do tmavé komory mezi staré haraburdí, kde pak dlouhá léta trávil v zapomenutí. Konečně naň vzpomenuto. Po příkladě jiných měst před několika lety zavedeno v Bílině vyvážení popele obecním povozem ven za město. Každý den projíždí ulicemi bílinskými od domu k domu veliký krytý povoz dvěma voly tažený, kterýž sbírá popel z domácností. Na přední části tohoto povozu zavěšen na železných prutech zvonec, bývalý to umíráček, který při pojíždění sám zvoní a bedlivé hospodyně na povoz upozorňuje.“