Hotel Vladimir najdeme v Ústí nad Labem jen kousek od Krajského úřadu Ústeckého kraje na rušné Masarykově ulici. Architektonicky odpovídá době svého vzniku, roku 1986. Nabízí několik přednáškovým sálů, zaměřoval se proto hlavně na kongresovou turistiku. Poslední dva roky byl zavřený, o čemž vypovídají jeho trochu zanedbané betonové prostranství před ním. Vlastník, CPI Hotels, ho v březnu narychlo otevřel, aby ho mohl poskytnout ukrajinským uprchlíkům.

Začátkem března sem dorazilo celkem 250 volyňských Čechů. Mezi nimi i šestatřicetiletá Olha se svou maminkou Katerynou (64). Na rozhovor do hotelového vestibulu plného bílého mramoru, křesel všeho druhu a malých dětí jezdících na odrážedlech přijíždějí výtahem. Vezou totiž i hluboký kočárek s dvouměsíční Viktorkou. Mělo by se jednat o první dítě narozené ukrajinským uprchlíkům v Česku.

Yarik občas vezme kytaru a s dětmi si zazpívá.
Týdny ve sklepě, k pití sníh. Ukrajinky ze zámku ve Skřivanech prožily peklo

Obě ženy se spokojeně usmívají a mají oči jen pro Viktorku. Když přijde řeč na to, odkud prchaly a jak se do Česka dostaly, rozpláčou se. Střídají se pak ve vyprávění, podle toho, které z nich zrovna neselže hlas. Bydlely v samotném centru volyňské oblasti, historickém městě Žytomyr, které pochází již z 9. století. Ač jeho název tvoří slova život a mír, město zažilo nejprve na konci 30. let masové popravy Sovětům nepohodlných lidí, nyní se dostalo pod těžké ruské bombardování.

Ženy se dva týdny schovávaly ve sklepě, to už byla Olha v devátém měsíci těhotenství. Rusové tu zničili spoustu budov, včetně školy a nemocnice. „Říkala jsem si, že takto to dál nejde, že musím dceru odtud dostat, v sázce byly hned dva lidské životy,“ líčí roztřeseným hlasem babička Kateryna. Obrátila se proto na Krajanský spolek volyňských Čechů v Žytomyru, jenž pomáhal organizovat evakuaci. „Vůbec jsem neuvažovala nad tím, co s námi bude, až odsud uprchneme. Nepředstavovala jsem si, co nás čeká v nové zemi. Uvažovala jsem jen o tom, jak se odsud dostat,“ pokračuje.

Olha naopak váhala, nechtěla odjíždět od manžela těsně před porodem, bála se i náročné cesty. „Když jsem byla v porodnici na kontrole, už si mě tam chtěli nechat. Říkala jsem jim, že nemám s sebou žádné věci, takže půjdu ještě domů a vrátím se na druhý den. Tu noc Rusové porodnici bombardovali. To byla poslední kapka,“ popisuje okamžik, jenž definitivně rozhodl.

Dva roky nepoužívaný hotel zprovoznili během pár dnů

Olha a Kataryna odjely 7. března jedním ze čtyř evakuačních autobusů ze žytomyrské oblasti do Česka. Všechny pasažéry ubytovali ústečtí dobrovolníci v hotelu Vladimir, který narychlo během pěti dnů zprovoznili.

Celou složitou logistickou akci zajišťuje Karel Karika, zdejší aktivista romského původu a pirátský místostarosta městské části Ústí nad Labem-město. S ubytováváním lidí v nouzi má své bohaté zkušenosti. V roce 2018 získal Cenu Františka Kriegela, Nadace Charty 77 ho ocenila za to, že po zrušení dvou chudinských ubytoven ve městě dokázal všem sto padesáti lidem najít bydlení, aby neskončili na ulici a jejich děti nemusely putovat do ústavu.

Ukrajinští uprchlíci na hlavním nádraží v Praze, 11. května 2022.
Řešení situace romských uprchlíků navrhne nový tým. Povede ho zmocněnkyně

Vypráví, jak byla první dny v hotelu zima, než se ho podařilo uvést do provozní teploty. Narychlo se sem také naváželo jídlo, hygienické potřeby, oděvy, boty a kočárky. Karika vytvořil dobrovolnický tým ze svých přátel a známých a dodnes se o Ukrajince ve „Volodymyru“, jak hotelu říká, starají. „Přijedu sem každý den ráno v osm před prací, pak místo oběda a po práci tu jsem často do večera,“ popisuje.

Zpočátku ubytovaným zajišťovali snídaně, obědy a večeře, nyní jen snídaně a večeře a na obědy jim dovážejí rychlé věci jako kaše, polévky či těstoviny, které si zdejší ženy samy vaří v hotelové kuchyni. Část peněz na jídlo shánějí dobrovolníci, část dal vlastník hotelu, nějaké potraviny jim dodává Potravinová banka. Prostředků se však nedostává, proto nyní uvažují o tom, že by si část hradili ubytovaní Ukrajinci.

Viktorku pojmenovali na znamení vítězství

„Sotva jsme přijeli do Česka, schylovalo se k porodu,“ vzpomíná Olha. Vzala si je proto speciálně na starosti dobrovolnice Světlana a vozila je po lékařích a úřadech a všechno překládala. „Říkáme jí ‚česká bábuška‘,“ usmívá se.

„Třetí den pobytu se narodila naše holčička,“ líčí Olha dojatě. Pojmenovaly ji Viktorija. „Imja označaje paběda,“ vypráví hrdě, že záměrně zvolili jméno, které znamená vítězství. S úsměvem dodává, že ji čeští dobrovolníci upozornili na to, že v den jejího narození, 10. března, slaví v Česku Viktorky svátek.

Maminka s babičkou každou chvíli opakují větu „My duže, duže vďačny Čecham“. (Jsme velmi, velmi vděčné Čechům.) „Postarali se o nás neuvěřitelně. Zajistili nám vše, bydlení, celou výbavičku pro malou, postýlku, kočárek i skvělou lékařskou péči,“ vyjmenovává Olha. Popisuje, jak každý den ráno a večer přijde za uprchlíky do hotelu Karel Karika, sepíše, co kdo potřebuje a vše zařídí.

Zničený tank v Mariupolu
Dárek pro Putina. Češi posílají miliony na zbraně Ukrajincům, projekt se rozšíří

Nyní chtějí počkat zhruba měsíc či dva, než Viktorka trochu povyroste a než se situace v Žytomyru ještě více uklidní. Olha líčí, že nyní je tam celkem klid, pouze se trochu bojuje za městem. Na dotaz, jak to vypadá s jejich domem, klepe na dřevěný stůl a říká: „Zaplať Pán Bůh, stojí!“

Těší se, až se zase shledá se svým manželem, který pracuje ve městě jako zubař. Dceru Viktorku vídá každý den přes aplikaci Viber a není jisté, kdy se s ní konečně poprvé setká. „Příbuzní nám ale říkají, ať raději ještě chvilku počkáme,“ dodává.

Zhruba osmdesátka volyňských Čechů z hotelu Vladimir už odjela zpět domů. Krajské asistenční centrum pomoci v Ústeckém kraji na uvolněná místa dosazuje další ukrajinské uprchlíky. „Vam vsim velika poďaka!“ opakuje babička Kateryna a zdůrazňuje, aby v článku určitě zazněla tato slova díků všem Čechům.