Kde vlastně bydlíte?
Na Pankráci, kousek od stanice metra Pražského povstání. Je to tam bezvadné, chodíme s Vávrou (syn Vavřinec , pozn. aut.) do Podolí na cyklostezku. On odtud dojede na odrážedle až na Výtoň nebo do parku na Kavčí hory, někdy na Vyšehrad. Nebo sedneme do auta a jsme coby dup na chalupě v Podkozí v Křivoklátských lesích. Je to chalupa Markétiných rodičů, ale oni jezdí spíš na Malou Skálu do Českého ráje, takže Podkozí je na nás.

Baví vás chalupaření?
Moc, potřebuju se občas vzdálit od města, nedělá mi dobře tu být dlouho. Všude hukot, spěch, dostupnost všeho, což zároveň znamená, že je člověk taky všem dostupný a pořád v pohotovosti. Potřebuju odjet tam, kde jsou jen stromy, kde nevidím na hlavní cestu a mám pocit, že na mě nemůže ani finančák. Je to osvobozující. Za monotonního zvuku sekačky si během dvou hodin vyčistíte hlavu jako nikde.

Už Michelangelo řekl: „Klid se nenajde, leda v lesích…
“Minulý týden jsem vzal Vávru do Českého ráje, chodili jsme celý den po lese a bylo to náramné. On je normálně vybíravý, ale tam seděl na pařezu a baštil všechno, co jsem mu dal do ruky.

Prý rád děláte se dřevem.
Ano, jsem schopný něco stlouct. I když to nemá kvalitu jako z obchodu, jsou tam hrany, viklá se to, jsem na svůj výtvor pyšný, protože jsem ho udělal sám. Třeba jsem takhle postavil pergolu. Na Podkozí je obrovský pozemek, takže než začnu dělat nějaké chalupářské vychytávky ze dřeva, musím jej nejprve zkultivovat. Jsou na něm napadané stromy a větve, jak na to dlouho nikdo nesáhl. Dva roky jsem nedělal nic jiného, než se snažil dát plot do stavu, aby se mi tam necourali a neryli divočáci. Součástí pozemku je louka, kus lesa i sad. Když fouká silný vítr, pokaždé se bojím, co tam zase najdu.

Třeba pletivo ale na prasata neplatí.
To už mám vychytaný – kari sítě, šestku drát, čtyřiceticentimetrové plochy, jsem zabouchal do země a spojil je s pletivem, tím neprojdou. Mám to ale zatím jen na kritických místech, tak se zase děsím, jestli si nenajdou cestu jinudy. Natáhl jsem i elektrický ohradník, který je kopne. V tom všudypřítomném chrastí okolo ale vždycky nějakého divočáka potkám. Poprvé jsem se pořádně lekl, nikdy jsem si nemyslel, že je tak velký. Chalupa s pozemkem je zkrátka velká starost.

Herec Patrik Děrgel při fotografování pro Deník 28. dubna nedaleko Prahy.Takže si tykáte s křoviňákem, pilou, sekerou.
Jasně. Teď je ale mou největší lásku Vari. Napojíte za něj vlečku a můžete tahat klády, nebo bubnová sekačka, ta zvládne úplně všechno. Nevadí jí nic, ani louka rozoraná od prasat. Zkoušel jsem ji sekat i křoviňákem, ale to se pak dva dny nehnete. Tak si ho nechávám jen na menší práce, za Vari prostě jen jdete. Už se na chalupu zase těším, tam prostě přijedete a musíte makat. Já relaxuju prací.

Vedle chalupaření prý také máte rád surfování.
Dělám ho zatím pět let, vždycky v létě odjedu do Portugalska. I když teď mě napadá, že jsem tam byl jednou i v lednu. Sedím, koukám na vlny, čekám… Pak odpádluju na „line-up“ a číhám. Čekání na vlnu může trvat dost dlouho, je to takové rybaření. Pak dám deset pokusů, než se konečně chytnu, nemám nijak dobrý timing. Ale baví mě to číhání, nenechám se otrávit, snažím se sžít s mořem. Zažil jsem tam chlapa, domorodce, který ráno přišel s malým prkýnkem – podle čehož se taky pozná někdo, kdo umí surfovat - podplaval vlny, což taky neumím, pak za line-upem vytáhl igelitovej pytlík, z něho noviny, seděl na prkně a četl si. Potom je najednou po půlhodině zase sbalil, počkal na vlnu, svezl se na pláž a šel domů. Paráda.

Vracíte se často do Bohumína, svého rodiště?
Je to docela dálka, moc často se tam nedostanu, tak jednou za čtvrt roku. Cestuju autem, protože rád řídím. Nejezdím za našimi na otočku, i když i to jsem už absolvoval, raději doma přespím. Mám Suzuki Vitaru, auto, které je pro nás právě tak akorát a hodí se jak do města, tak na chalupu i na delší cesty. Už mám její druhou generaci, se všemi vymoženostmi včetně adaptivního tempomatu. Je to čtyřkolka a automat, velká pohoda

Byli jste s ním i v Portugalsku?
Ne, do Protugalska jsme letěli, protože Vávra byl ještě moc malý, ale projeli jsme takhle třeba Balkán. Letos tam ale autem pojedu. Povezu ještě kamarádku, takže se vystřídáme v řízení. Markéta s Vávrou poletí a pak pojedeme všichni společně zpátky. Na zpáteční cestě máme navíc v plánu pobýt ještě nějaký čas v Provence.

Kamarádíte se s kolegou Robertem Jaškówem, který je velký kutil. Dává vám nějaké rady?
Robert mi radí spíš ohledně surfování, přesněji hlavně co se týče Portugalska, které má procestované. Půjčil mi mapu, kterou jsem mu vrátil teprve včera. Dával mi tipy na skvělé pláže a skrytá místa, kde nejsou lidé. Nejsem nijak zkušený surfař, ale i já cítím rozdíl mezi surfování třeba ve Středozemním moři a na oceánu. Vnímáte tu masu a nekonečnost. Pokaždé si vzpomenu na slavné mořeplavce, kteří museli být tak trochu blázni, když se na něj vydávali a vlastně nevěděli, kam jedou. To bylo skutečné dobrodružství.

Ale vy si ho na vlně u břehu taky dost užijete, ne?
No jasně, jen si musím dávat bacha, aby mě vítr na ten volný oceán neodnesl.

Z BRANKY NA JEVIŠTĚ
Z Patrika Děrgela mohl být klidně hokejový brankář. Hokej hrál v Bohumíně od školky a později ho vzali na hokejovou základní školu do Orlové. „Někdy v devítce se to ale lámalo a já jsem se rozhodl pro konzervatoř,“ vzpomíná. Herec se však k hokeji opatrně vrací, i když sportovní kariéra už z toho nekouká. „Jednou týdně si chodím zachytat, ale je to těžké, protože z branky mám z dřívějška zničená třísla. Takže nemůžu říct, že se tím udržuju v kondici, jde spíš o zábavu.“ Pohyb má Patrik ale rád. „Neumím si představit, že bych žil bez sportu. Chodím cvičit čtyřikrát týdně - dělám thajský box a cvičení s vlastní vahou, něco jako gymnastiku.“ Na chalupě si ale taky dost máknu.

Herec Patrik Děrgel při fotografování pro Deník 28. dubna nedaleko Prahy.

KDO JE PATRIK DĚRGEL(30)
- AbsolvovaL Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, už během školy účinkoval v Divadle Petra Bezruče a v Těšínském divadle. Ve studiu pokračoval na pražské DAMU, kterou však nedokončil.
- Působil ve Švandově divadle, nyní je členem souboru Činohry Národního divadla v Praze.
- Je držitelem ceny Alfréda Radoka.
- Zpívá a hraje na kytaru v kapele Ema.
- Je dysgrafik a dyslektik.
- Jeho partnerkou je herečka Markéta Frösslová, se kterou se seznámil na natáčení seriálu Cesty domů, kde oba hráli. V roce 2016 se jim narodil syn Vavřinec.