Pod lidovým názvem slaměnka většinou rozumíme smil listnatý (Helichrysum bracteatum), který se dnes pěstuje v různě barevných i plnokvětých kultivarech. Rostlina pochází z Austrálie a českou zimu nepřežije, takže ji vyséváme jako letničku, ale jinak vyžaduje podobné podmínky jako naše polní kvítí - spokojí se s chudší, propustnou půdou a potřebuje jen slunné stanoviště, kam moc nefouká vítr.

K sušení se nicméně pěstují i další zajímavé rostliny, jako například suchokvěty. Jeden z druhů, suchokvět roční (Xeranthemum annuum), se dokonce přirozeně vyskytuje i v naší přírodě, ale v současné době patří mezi kriticky ohrožené druhy. Semínka se nicméně dají sehnat v obchodech a nejsou drahá.

Smil písečný (Helichrysum arenarium)

Drobným žlutým květenstvím upoutá smil písečný (Helichrysum arenarium), který je v přírodě rovněž chráněný. Tento druh se pěstuje nejen pro své dekorativní květy a listy, ale také k léčitelským účelům - lidová medicína mu připisuje řadu příznivých účinků na lidský organismus a jeho odvary doporučuje zejména při potížích se žlučníkem. Rostlina potřebuje slunce a sušší půdu, nesnáší přemokření.

Slaměnky je třeba řezat ještě předtím, než se plně rozvinou. Květy, kterým se už začíná měnit barva středu, se pro sušení nehodí, mohly by zhnědnout nebo se přímo rozpadnout. Rostlinám zachováváme co nejdelší stonky, lépe se pak budou sušit. Odkvetlé květy odstraňujeme, aby rostlinu nevysilovaly. Pravidelná sklizeň navíc podporuje tvorbu dalších květů.

Rostliny sušíme zavěšené ve svazcích, raději řidších, aby stonky měly dost vzduchu k rychlejšímu sušení a neplesnivěly. Pro sušení volíme tmavší, suché a dobře větrané prostory; slaměnky nikdy nesušíme na slunci, jejich barvy by vybledly. Usušené květiny opatrně balíme do hedvábného papíru a skladujeme v krabicích v suchu a temnu.