Usadí se v hodonínské kavárně pojmenované po prvním československém prezidentovi, objedná si espresso a dá se do vyprávění. „Moje tělo nesnáší laktózu. Zjistil jsem to asi před sedmi lety, předtím jsem problémy neřešil. Pak mi ale začalo být opravdu špatně,“ vypráví sympatický tmavovlasý muž.

Jeho rodina si dříve potrpěla na klasickou českou stravu. Spousta omáček. Spousta smetany. V lednici nechybělo kravské mléko ani jogurty. Když se ale k Milanovým dřívějším zažívacím problémům přidal navíc razantní úbytek váhy, začalo mu to vrtat hlavou. „Za rok jsem ztratil skoro čtrnáct kilo, což je hodně. Hlavně jsem nevěděl, co je příčinou. Začal jsem pátrat, vydal jsem se k lékařům. Měl jsem strach, aby nešlo o něco vážnějšího,“ vzpomíná, zatímco na stole voní objednaná káva. Samozřejmě bez mléka.

Nápovědou pro vyšetřující zdravotníky byly potíže spojené právě s konzumací mléčných výrobků. Výsledky pak diagnózu potvrdily. „Potom jsme zjistili, že to má i moje sestra a také její děti.“

Loučení se svíčkovou

V Milanově životě nastal obrat. Možná až překvapivě pozitivní. Mladý Jihomoravan se kvůli omezení začal více zajímat o to, co jí. Více o sebe pečoval, vyhledával zdravější stravu. I když třeba loučení se svíčkovou prý nebylo jednoduché. „Ze začátku mi také strašně chyběl sýr. Třeba pizzu jsem si bez něj neuměl představit. Po čase jsem si ale zvykl. Začal jsem také jíst méně živočišných výrobků, zjistil jsem, že je tělo vlastně nepotřebuje,“ líčí.

Problém však nastal s Milanovým koníčkem: posilováním. Svaly chtěly bílkoviny. „Byl jsem zvyklý na doplňování proteiny, ať už syrovátkovými nebo kaseinovými. To všechno je ale mléčná bílkovina, kterou jsem najednou nemohl. Před pěti šesti lety navíc ještě nebylo takové povědomí o neživočišných doplňcích stravy jako dnes,“ vzpomíná.

Změna životního stylu

Alergie změnila nejen Milanův životní styl, ale i způsob obživy. Když totiž začal pátrat po alternativách klasických proteinů, objevil ty rostlinné. V té době se už věnoval byznysu v gastronomii, a tak se pustil do zkoušení. Až mu pod rukama vznikla vlastní receptura, díky které vybudoval novou firmu s vlajkovou značkou Balíček zdraví. Coby nadšenec do zvedání těžkých činek na vlastním těle zjistil, že rostlinná alternativa funguje. Životním příběhem chce ukázat ostatním, že se své vášně nemusejí vzdávat ani, když je osud lehce profackuje. „Sám si totiž vybavuju, jak pro mě kvůli cvičení byla změna náročná,“ říká.

Rozjezd značky nastal ve vhodný čas, téma stravování se stává pro společnost stále důležitějším. Milan Tkadlec o současné situaci hovoří jako o vlně. A on na ní surfuje. „Lidé měli alergie vždy. Mnozí to ale přecházeli s tím, že následné nepříjemné stavy brali jako nutné zlo. Teď se o alergiích hodně mluví, což je pro spoustu lidí lepší.“ Ve svém okolí zjišťuje, že otevřenější jsou k problémům vlastního těla spíše ženy.

Když se řeč stočí na budoucnost, mluví bez přehnaných ambicí. Přesto přiznává, že jako obyčejný kluk z Hovoran chce ve svém oboru vytáhnout nyní malou firmu mezi nejlepší. V kondici hodlá být on i jeho živobytí. „Ve výrobě rostlinných bio proteinů u nás až taková konkurence není. Velká spousta lidí chce najednou žít zdravě a navíc zodpovědně k planetě. Ve srovnání například s Německem nebo Amerikou, kde mají tamní firmy ohromný náskok, je u nás ale počet veganů ještě stále nízký. Za mě je to dobrý směr, živočišná strava bude stále více ustupovat,“ vypráví.

S odstupem přibližně šesti let už ho mléčné výrobky nelákají. Se stále živými vzpomínkami na protestující tělo už nechce zkoušet ani kozí sýr, který – jak zjistil po poradě s odborníky – by mu až tolik vadit nemusel. Potvrdit si to ale nehodlá. „Proč bych to dělal, když mi to může ublížit?“ ptá se.

Veganské restaurace na malém městě? Problém

Stejně tak už nebude v budoucnu zjišťovat, zda ho s přibývajícím věkem alergie opustí. Momentálně ví, že problém trvá. Občas se mu totiž stane, že něco mléčného nedopatřením pozře. Takové situace nastávají zejména v restauracích.

„V Brně nebo Praze se to nestává, ale v menších městech taková nabídka podniků není. Protože kvůli práci dost cestuji, dopředu hledám veganské restaurace. V těch vím, že mi z jídla nebude zle. Teď ale sedíme v Hodoníně, kde naopak úplnou jistotu nemám nikde. Mléko nebo smetanu tady do jídla dávají skoro všude,“ zamýšlí se. Při obědu nebo večeři se mu dokonce někdy stává, že se od obsluhy přítomnost mléčných výrobků ani nedozví.

I přes mnohdy složitou situaci se v současné době cítí skvěle. Má dostatek energie a s vyšším příjmem rostlinné stravy i lepší pocit. „Své alergii jsem nakonec vděčný, protože se stala odrazovým můstkem k úplně jinému životu. Kdyby jí nebylo, neměl bych firmu s tak zajímavým zaměřením.“