V ČLÁNKU SE DOČTETE:
* Útok nemoci
* Nová životní etapa
* Sdílení příběhu
* Zájem fotografů
* Proč Bára onemocněla
Na světě jsou dva typy lidí. Jedni se před problémy raději ukryjí, než by je řešili. Druzí se všemu postaví čelem a z nepříjemných situací v životě dokážou těžit. A to je případ Báry Kropáčkové. Když se podíváte na její profil na Instagramu, všimnete si dvou věcí: její neskonalé krásy a toho, že nemá vlasy. Zdaleka vás však nenapadne, že má hlavu holou kvůli nemoci.
Bez korunky krásy - můj život s alopecií. Agáta Ulrichová:
Přitom ji nedávno postihla nejtěžší forma alopecie a přišla o vlasy a veškeré ochlupení. Báru to však nezlomilo. Žena, která se ze svého hendikepu rozhodla udělat přednost, miluje dobrodružství, cestování, tanec, hudbu, nenávidí stereotyp a jde svou vnitřní silou a odhodlaností příkladem tisícům žen, mužů, ale i dětí, kterým dodává sebevědomí, vůli žít a pocit, že v tom nejsou sami.
Když alopecie zaútočila poprvé
První zkušenost s alopecií měla Bára už před čtyřmi lety. Na hlavě se jí udělala tři lysá místa o velikosti mince. Během jednoho roku však zarostla, a tak si mladá asistentka ortodoncie myslela, že tím je celý problém s alopecií za ní. Bohužel se nemoc po několika letech vrátila a byla mnohem agresivnější.

„Loni v červenci se alopecie vrátila v té nejtěžší formě. Během dvou týdnů jsem přišla o všechny vlasy a v následujících dvou týdnech i o veškeré ostatní ochlupení včetně obočí a řas,“ popisuje Bára dobu, kdy se její sebevědomím ocitlo na dně.
„Byl to pro mě samozřejmě šok. Do té doby jsem si připadala nedotknutelná, nesmrtelná, zdravá. Najednou jsem však byla plná pocitů bezmoci, že to nemohu nijak zastavit a že nevím, proč se mi to děje. Styděla jsem se, nemohla jsem se na sebe ani podívat, při pohledu do zrcadla jsem plakala,“ vzpomíná na těžké chvíle Bára. Mladá žena však není člověkem, který se nechá něčím zastrašit.
Nemoci se postavila čelem
Řekla si „dost“ a rozhodla se sebrat všechnu sílu, vykročit pevným krokem kupředu a naučit se s autoimunitním onemocněním žít. Nejprve o alopecii začala mluvit se svými nejbližšími, a následně svůj příběh sdílela i prostřednictvím sociálních sítí na profilu @barcakrop, čímž, jak sama říká, odstartovala další životní etapu.
Dnes nemá absolutně žádný problém jít kamkoliv bez paruky, naopak je na sebe pyšná a chce svou holou hlavu nosit s hrdostí.
Nahrává se anketa …
„Paruku jsem odhodila po dvou měsících. Není to zrovna nejpohodlnější věc. A navíc mě už unavovalo se stále skrývat a řešit, jestli někde není něco vidět, proč na mě lidé divně koukají, řeší, jak často si barvím vlasy, a také se mi nechtělo neustále všem vysvětlovat, že nemám rakovinu,“ popisuje Bára důvody, které ji dovedly k rozhodnutí odhalit skutečnost a přede všemi přiznat, jak to je.
Svůj příběh začala sdílet
K tomu jí dopomohly i sociální sítě. „Chtěla jsem uvědomit všechny najednou, a zároveň jsem chtěla předejít tomu, aby se mě každý vyptával, až mě potká s holou hlavou. Byla to obrovská úleva a ta nejlepší věc, co jsem mohla udělat. Řekla bych, že naučit se s tím žít je ten nejdůležitější krok ke smíření i k uzdravení,“ je přesvědčená Bára.

Sdílení příběhu ji však dovedlo někam, kam původně ani nekráčela. Pro mnoho lidí se stejným onemocněním se totiž stala vzorem, jak nemoc přijmout a znovu se naučit radovat ze života. Její profil jasně ukazuje, že život s holou hlavou ji nijak neomezuje. A někdy díky tomu může člověk získat i nové příležitosti.
„Denně mi chodí obrovské množství zpráv. Tolik žen, mužů i dětí mi každý den píše své příběhy. Cítím se konečně užitečná a vidím v tom obrovský smysl. Motivuji lidi k tomu, aby o alopecii mluvili, aby na to nebyli sami, aby se nestyděli, a hlavně aby dělali věci, které milují a pohledy ostatních neřešili,“ říká Bára. Její příklad pomáhá všem, kteří se potýkají s lysinami i úplnou ztrátou vlasů, řas a obočí.
Dnes si proto troufá říci, že díky ní se ženy i muži cítí mnohem lépe ve svém těle a hlavně vědí, že v tom nejsou sami. „Jednou mi dokonce psala dospívající dívka, že už přemýšlela i o sebevraždě, ale pak našla můj profil. Z toho jsem měla úplně husí kůži,“ vypráví žena, která díky vlastnímu problému s alopecií může pomáhat dalším lidem.
Občas si stoupne i před objektiv
Bára se naučila svou hlavu nejen přijmout, ale ráda si ze sebe dělá i legraci. „Holá hlava se jen tak nevidí, takže jsem pro fotografy asi atraktivní a mám teď dost nabídek na focení. Většinou si fotografa vybírám podle portfolia. Jelikož však měřím jen 155 centimetrů, nejsem úplně ideální modelka, a ani to moc neumím. Na podpatcích ujdu sotva pár metrů,“ směje se Bára. Spíše se soustředí na sociální sítě, díky nimž může být blíž lidem se stejným hendikepem.
Jestli Bára je, nebo není pro modeling vhodná, posuďte sami v naší galerii.
A jak na holou hlavu reagoval Bářin muž a malý syn? Bylo by hloupé myslet si, že se na jejich vztahu k manželce a mamince kvůli vlasům cokoliv změní.

„Můj muž a syn jsou naprosto skvělí. Podle mě už ani nevědí, že jsem někdy vlasy měla,“ usmívá se Bára. „Syn na mně paruky nesnáší, byl schopný mi udělat scénu na ulici, ať si ty vlasy sundám. A můj muž? Ten mi každý den řekne, že jsem krásná, a já si ho za to moc vážím. Hodně jsem se bála, že se mu přestanu líbit. Byla to jedna z prvních věcí, co mě napadla. Ale dnes si z toho děláme oba legraci a on po mě střílí šípy s přísavkou,“ vypráví s humorem.
Všechno zlé je pro něco dobré
Alopecie se řadí mezi onemocnění, jejichž původ není úplně znám. Podle Báry to může být kombinace několika faktorů. „Prodělaný covid, stres, hormonální nerovnováha po porodu, operace, možná nedostatek vitaminů a minerálů, těžko říct. Asi se to nějak všechno sešlo a tělo zkrátka řeklo dost,“ myslí si Bára, která se však nemocí nenechala zastrašit ani omezovat.
„Nikdy se nedám a budu dál bojovat za své zdraví, budu dál pozitivní a budu si svůj život užívat naplno,“ říká sebevědomě. „Alopecii beru jako další lekci, která mi toho sice hodně vzala, ale mnoho mi i dala a stále dává. Díky ní mám pocit, že jsem konečně užitečná,“ dodává Bára, která se i nadále na všem snaží hledat především pozitiva.