Mladému klukovi hrozila amputace nohy, lékaři mu ji vypiplali, potřeboval ji jen doléčit. Kvůli zrušené ubytovně ale opět skončil na ulici, kde se potácí od deseti k pěti. Tam si ji zřejmě zase zhuntuje. To je jeden z mnoha příkladů lidí s tíživou přítomností a nejistou budoucností, s nimiž se setkal sociální pracovník Pavel Veleman.

Dvaadvacetiletý bezdomovec Josef žije ve stanu nedaleko pražské Skalky
Život na ulici? Tři čtvrtě dne strávím sháněním jídla, říká mladý bezdomovec

Nesouhlasí proto se situacemi, kdy jsou lidé vystěhováni z ubytoven, aniž se jim nabídne adekvátní alternativa. Systém nuzných ubytoven tím ale nehájí. „Jsou tam i děti, které se pomalu učí počítat štěnice. Stojí to třeba i dvacet tisíc korun měsíčně, čímž stát prostřednictvím dávek dotuje byznys s chudobou,“ řekl Deníku.

Dost lidí bez domova se podle něj podařilo zachytit, když za covidu dočasně bydleli v prázdných hotelích. „Mělo to na ně pozitivní dopad. Následně přešli do bydlení. Jiným ale ublížilo, když museli hotel opustit. Opět spadli do problémů,“ poznamenal.

Viditelné potíže

Neblahý vliv na zdraví je nejvíc vidět právě u lidí bez přístřeší. „Přežívají v extrémně improvizovaných podmínkách. Ve stanu, pod mostem, na ulici, občas využijí noclehárnu. Je to velmi zdraví nebezpečné,“ upozornil hlavní metodik Naděje Jakub Dutka.

Vedoucí jedné ze sociálních služeb vrchlabské Diakonie před budovou střediska Světlo
Aby syn nehladověl, sama týden nejí. Rodinám, jež padly na dno, pomáhá Diakonie

Organizace proto provozuje mimo jiné pražskou ordinaci U Bulhara, kde tyto lidi ošetří praktický lékař, gynekolog či zubař. Službu podporuje i město, je ale těžké udržet její chod finančně stabilní. Podle zástupců neziskového sektoru by pomohla systematická podpora sítě takových ordinací ze strany státu, krajů i měst.

Docházejí tam kupříkladu lidé s virózami, problémy se srdcem, zažíváním či po úrazech. Jak podotkl Dutka, jiná zdravotní péče je pro ně nezřídka nedostupná. Překážek v jejich přístupu ke zdravotnickým službám je mnoho, na straně jich samotných, ale i lékařů. „Pomohlo by, kdyby v týmech s terénními pracovníky, kteří lidem na ulici pomáhají, chodil i zdravotník,“ poznamenal.

Čísla z azylového domu
27 % klientů není v důsledku snížené pohyblivosti schopno vylézt na horní lůžko postele
8 % klientů potřebuje v souvislosti s inkontinencí, bércovými vředy a jinými onemocněními vyšší míru podpory než běžná populace
30 % klientů azylového domu vzhledem ke zdravotnímu stavu potřebuje specifické služby typu chráněného bydlení, domova pro seniory či domova se zvláštním režimem

Zdroj: Výzkum Naděje z roku 2018

Zdravotník by na místě mohl provádět drobná ošetření, především by ale posoudil, zda člověk v nouzi potřebuje návaznou lékařskou péči. Tu by zajistil konkrétní praktický lékař, na jehož ordinaci by daná sociální služba měla vazbu. Nyní ovšem s terénními pracovníky, pro něž může být často těžké posoudit zdravotní stav a vyhodnotit, kdy volat či nevolat záchranku, zdravotníci po ulicích nechodí.

Mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob pro Deník reagoval, že poskytování zdravotních služeb „na ulici“ není ve zdravotním systému České republiky zavedeno. „Ani se s tím nepočítá,“ podotkl. Za problém označil, že někteří lidé bez domova nevnímají svoje potíže jako závažné či okamžitě řešitelné a lékařskou pomoc nevyhledají včas nebo vůbec.

Trable se závislostmi

Se zdravotními potížemi se potýkají i lidé, kteří střechu nad hlavou sice mají, ale nejistou. Navíc ji často mění. „Dost lidí v azylových domech trápí nějaká závislost. V Česku s tím ale neumíme dobře pracovat,“ připomněl Dutka. Podle něj by pomohlo větší propojení adiktologů a lidí poskytujících sociální péči.

Bezdomovci v Teplicích. Ilustrační snímek
Pořídit bezdomovcům byty je pro stát nejlevnější řešení, říká odborník

V mnoha azylových domech nepřijmou lidi pod vlivem alkoholu nebo drog. Ti tak zůstávají na ulici. Ne všichni lidé v azylácích se ale podle Dutky se závislostí potýkají. Části je naopak nepříjemné pobývat v jednom prostoru se závislými, potřebují se cítit bezpečně. Považuje proto za nezbytné azylové domy postupně specializovat.

Chytré byty pro blbou nemoc

Důležitost bydlení si uvědomují v Domově sv. Josefa pro lidi s roztroušenou sklerózou. Spustili sbírku „Chytré byty pro blbou nemoc“. Pomoci má s vybavením nově budovaného Domu sv. Františka. Pokud se podaří vybrat chybějící peníze, první klienti přejedou s vozíkem práh chytrého bytu už v příštím roce.

Zástupci Naděje s dalšími provozovateli sociálních služeb chtějí část těchto sociálních zařízení v Česku provozně upravit tak, aby byla závislým lidem lépe přizpůsobena – vyškoleným personálem, novými pravidly i stylem práce. Pomohlo by to podle nich všem – závislým, lidem bez domova, kteří nepijí a neužívají ani jiné drogy, i společnosti, neboť by po parcích nebylo vidět tolik lidí pod vlivem.

Dalším problémem podle Dutky je, že azylové domy nejsou dostatečně zařízené pro lidi s handicapy, kteří třeba nemají nohu, jsou o holích či trpí různými chronickými chorobami. Ti potřebují pravidelnou zdravotní péči. „Nemáme ale návaznost na sestry a lékaře. V azylových domech nejsou k dispozici zdravotníci. Z nemocnic jsou k nám ale často propouštěni nesoběstační lidé,“ zdůraznil.

Nejistota bydlení

Nedobrý vliv má nejistota bydlení i na cizince, kteří se do Česka dostali kvůli trýznivé situaci v jejich domovině. „Přicházejí s různými traumaty, ve špatném zdravotním stavu. Nejistota je přivádí k dalším propadům. Nedostatečná je i psychologická pomoc,“ popsala Klára Boumová z Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty.

Psychické problémy zažívají i lidé, kteří sice žijí v bytech, ale nevědí, zda budou mít příští měsíc na nájem. Podle hlavního metodika Naděje by pomohl zákon o sociálním bydlení, který se stále nepodařilo prosadit. Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s resortem práce a sociálních věcí (MPSV) nyní připravuje návrh zákona o podpoře bydlení, který letos předloží vládě.

Vedoucí Potravinové banky Královéhradeckého kraje Václav Pitucha a koordinátorka sbírky pro Královéhradecký kraj Renáta Špačková
Potravinové banky? Češi mají hluboko do kapsy, přesto se dělí s ostatními

Podle údajů MPSV bylo loni na jaře oficiálně 18 tisíc lidí bez domova a 272 tisíc jich trpělo bytovou nouzí. Ministerští úředníci proto prezentovali kampaň Mít domov. „Zaměřena byla na podporu v hledání bydlení a na zvýšení povědomí o informovanosti a čerpání sociálních dávek. Jako je příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení a dávka mimořádné okamžité pomoci, kterou lze využít i na kauci,“ sdělil Deníku mluvčí MPSV Jakub Augusta.

Mimochodem, prověřeným samoživitelům s dětmi, kteří to potřebují, poskytuje příspěvek na kauci až do výše 25 tisíc korun organizace Woman for Woman. Příspěvek (který je po ukončení nájmu vrácen organizaci) hradí na účet majitele bytu, nikoli žadateli.

Pražský sociální pracovník Pavel Veleman: Když hrozí, že přijdete o bydlení, podepíše se to na vás

Sociální pracovník 2023 Pavel VelemanSociální pracovník 2023 Pavel VelemanZdroj: se svolením MPSVPodle Pavla Velemana, který byl ministerskými úředníky a odborníky vyhlášen Sociálním pracovníkem roku 2023, má nejistota či absence bydlení na zdraví člověka obrovský vliv. „Stačí, že člověku hrozí ztráta bydlení, a podepíše se to na něm. Nemáme totiž ochráněné nájemníky. Ještě v 90. letech existovaly takzvané dekrety a smlouvy na dobu neurčitou, což nájemníkovi zaručovalo, že ho majitel nemůže jen tak vyhodit,“ řekl Deníku.

A dnes?
Dnešní občanský zákoník umožňuje nájemní smlouvy na dobu určitou. Znám lidi, kteří jsou kvůli tomu v neustálé nejistotě. Majitel je může z bytu vyhodit nejen kvůli hrubému porušení pořádku v domě a neplacení nájemného, ale i tehdy, když potřebuje byt k potřebě své rodiny. Pokud nájemník s vyhazovem nesouhlasí, musí se bránit u soudu. To je třeba pro pětaosmdesátiletou paní šílené.

Setkal jste se s tím?
Měl jsem klienty, kteří se tím utrápili a zemřeli. Třeba paní, která v domě, kde už všichni měli smlouvy na dobu určitou, bydlela na základě smlouvy na dobu neurčitou. Majitel jí dal výpověď z důvodu, že potřebuje byt pro svou těhotnou vnučku. Přitom mu patřily tři činžáky. Paní by soud asi vyhrála, bála se ho ale natolik, že už také nežije. Nechci ale paušalizovat, znám i solidní majitele domů. Navíc zejména v Praze a dalších velkých městech začíná být bydlení kvůli vysokým tržním nájmům nedostupné i pro nižší střední třídu. Městské části mají malé bytové fondy, neboť většinu bytů prodaly v privatizaci.

Jak lze lidi z ulice do bytů dostávat?
Existují dvě cesty. Jednou je prostupnost bydlení – lidé bez domova začínají v azylovém domě, poté v ubytovně, nakonec v bytě. To je ale na dlouhé lokte, navíc byty nejsou. Druhou variantou je takzvaný Housing First neboli bydlení především. Je to model převzatý z Holandska či Skotska, jehož myšlenkou je, že bydlení je pro člověka základ, protože teprve když má střechu nad hlavou, může řešit další sociální problémy. Lidé jsou umísťováni do nájemních bytů bez předchozího kolečka. Hodně městských částí od toho ale ustupuje. Za mě je velká chyba tento projekt opouštět, jelikož lidem, se kterými pracuji, nejde nabídnout v otázce bydlení v Praze vůbec nic. Což je časovaná bomba obrovských sociálních problémů. Může to přinést více lidí bez domova a celkovou fašizaci společnosti.