Naše myšlení se měnilo podle situace, co jsme mohli a nemohli. V mnohém to přetrvává. Zvyky či zlozvyky si poneseme každý sám. A jak je to u dětí? O tom jsme si povídali s psycholožkou Lenkou Čadovou.

Právě děti trpěly v období lockdownů a všemožných zákazů asi nejvíce, že?

Nedostatek pohybu se projevuje u každého bez rozdílu věku. Fyzická a psychická svěžest spolu přímo souvisí. Samozřejmě, v případě návratu ke sportu už je to jiné. Děti se budou vracet rychleji než dospělý. U těch záleží na věku, ti ve věku 25 let, kdy je tělo na vrcholu fyzických sil, se budou vracet velmi rychle, u starších po 40. roku věku by měl být návrat pozvolnější. Děti rychleji regenerují, rychleji se tedy také mohou vrátit na stejnou úroveň, ale i u nich je to individuální. Obecně pak musíme konstatovat, že nedostatek může být stejně poškozující jako nepřiměřený nadbytek.

Televize i počítač je zahltily. Rodiče už neměli často síly a náladu a energii si dokola hrát Člověče, nezlob se a slovní fotbal a raději dětem pustili televizi, počítač, tablet. Lze jim to zazlívat?

Je zbytečné si cokoliv zazlívat, může se nám stát cokoliv, můžeme se dostat každý do složité situace, kterou řešíme špatně, protože řešení neznáme. Výsledkem by mělo být poučení, co jsem dělal špatně, a dělat to příště jinak. Takže nyní v případě, že by přišla třetí vlna nebo obdobná situace, už bychom měli vědět, jak tyto situace řešit. A máme také čas se na to dopředu připravit, přemýšlet o tom, jak o pohyba sport nepřijít a jak si zachovat zdravý životní styl i za podmínek, které jsme při první a druhé vlně neznali,a teprve se učili s nimi žít.

Jenže mnohé děti pochopily, že když budou zlobit, tak ten počítač a tablet jim rodiče nakonec pustí. Myslíte si, že ty dlouhé měsíce bude možné napravit?

Záleží na nás, na rodičích, škole i trenérech. Máme v zásadě, s výjimkou skutečně vrcholových sportovců ve starších kategoriích, dvě kategorie dětí. Ty, které i během lockdownu víceméně pravidelně cvičily, protože jsou systematicky vedeny ke sportu. A pak máme děti, u nichž není sport součástí jejich každodenního života. U malých sportovců bych trenérům určitě doporučila udělat po návratu nějaké testy, jak na tom děti aktuálně jsou a jakou fyzickou zátěž jejich organismus snese.

Existují na to přesné metodologie. Podle výsledků těchto testů bychom pak měli, ještě více než kdy jindy, tréninky více individualizovat. Děti se postupně vrátí na potřebnou úroveň, ale každému to bude trvat jinak dlouho. Každé dítě je jiné, stejně jako každý dospělý. Trenéři musí také dávat pozor na to, aby některé děti nebyly až příliš přemotivované a nechtěly do plné zátěže naskočit moc rychle. V takovém případě hrozí velké riziko, že si mohou ublížit. Po delší absenci každodenní zátěže totiž dětem, a nejen jim, chybí kontakt s vlastním tělem, což může vést k poškození jednotlivých svalových partií, což zejména děti neodhadnou.

Moje šestiletá dcera neustále běhá a běhá. Najednou to vypadá, že odpadne, chvíli je unavená a pak „jede“ znovu. A my jsme dětem ten pohyb hodně ubírali. 

Dítě dobíjí energii daleko rychleji než dospělý. Na druhou stranu s ní nedokáže hospodařit. Jedná impulzivně, daleko rychleji energii vybijí, ale také daleko rychleji ji dobijí. Známe to asi všichni, kdy se rodiče poté, co děti celý den někde řádí, těší na klidný společný večer, ovšem dítě si 20 minut odpočine, zkrátka se vypne, a z vidiny klidného večera nic není.

Dětem je velmi těžké zakázat pohyb, potřebují přirozený výdej energie. I po pauze, ať už kvůli zranění nebo teď po lockdownu, se vrací do situace před přerušením poměrně rychle. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že je nezbytné volit zátěž odpovídající aktuální fyzické kondici dítěte, která se logicky nedostatkem pohybu zhoršila. Dítě těžko rozeznává hranice, nemá to v sobě. Nepozná varovné signály toho, kdy má takzvaně dost, a dožene výdej energie na samotnou hranu, a může se stát, že až za ni,a pak hrozí riziko zranění.

Co byste doporučila, aby rodiče na děti „aplikovali“, aby se dostaly děti zase do nějakého pohybového módu?

Nemůžeme stavět na tom, co bylo těsně před lockdownem, musíme se vrátit ještě o několik stupňů zpátky, abychom dětský vývoj nepoškodili. Tam musíme nyní začít, postupně děti vrátit na úroveň nějakou dobu před lockdownem, a pak teprve pokračovat v dalším rozvoji.

Nicméně asi u mnohých dětí to bude těžké, že?

Určitě se budou těžko vracet děti v pubertálním věku. Je to přirozené, protože u nich nastává zásadní fáze životní změny a mění se jejich pohled na svět i jejich priority. Právě v tomto období bychom měli děti velmi podpořit, aby měly chuť se vrátit, protože izolace, která byla živnou půdou pro přirozenou lenost, zastavila jejich potřebu se hýbat. U mladších dětí bude návrat snazší, protože pro ně je potřeba se hýbat a vydávat energii přirozená. Tělo, které se nehýbe, stagnuje, a to nejen fyzicky, ale i duševně.

Má smysl dítě, které je, dalo by se říci, od pohledu líné, nějak k pohybu nutit?

Hodně záleží na tom, co dítě přes den dělá. Mnohdy si neuvědomujeme, že psychická zátěž je na energii velmi náročnou činností. Lidský mozek spotřebuje okolo 20 procent, tedy pětinu, veškeré naší energie. Děti, které se soustředí ve škole na výuku, udržují pozornost, snaží se chápat neznámé věci, jsou značně energeticky vytěžovány. Není divu, že pak mohou být unavené, a na to my rodiče často zapomínáme. Máme pocit, že dítě sedělo půl dne ve škole, a že nemá z čeho být unavené.

Psychická zátěž je pro dítě i pro dospělého značně vysilující, dítě ale neumí se svojí energií tak dobře hospodařit, jedná instinktivně a podle pocitů. Je to především o tom, nakolik své dítě známe. Dítěti, které je na první pohled lenivější a nemá takovou potřebu fyzického pohybu, musíme najít takovou formu zábavy a pohybu, aby to pro něj bylo přirozené a bavilo ho to. Leckdy stačí naslouchat jeho potřebám. Ony nám to děti často samy říkají nebo sdělují, jenže my jim nechceme rozumět, protože máme své představy a očekávání. Rodič, který vnímá své dítě a dobře ho zná, pak také ze změny chování dokáže včas poznat přicházející onemocnění nebo nějaký problém.

Jaké aktivity byste doporučila? Myslím pro děti? Jsou lepší kroužky, nebo spíše samostatný pohyb na zahradě, na procházce s rodiči? Nebo kombinace obojího?

Kombinace různých typů pohybu je naopak velmi důležitá. Pokud má dítě nějaký hlavní sport, další doplňkové sporty by jej měly doplňovat. Měli bychom dítě nechat vybrat, co jej baví, v čem je dobré, co mu dělá dobře. Kombinace pohybu ve školním sportovním kroužku nebo sportovním klubu, víkendového pohybu s rodiči nebo kamarády, i když si dítě hraje samo. Dětem dnes chybí přirozený pohyb, který jim pomáhá se rozvíjet. Jsou dovednosti, které dnešní děti ani neumí. Naše generace pozorovala starší děti, jak lezou po stromech, jak skáčou panáka, a napodobovali jsme je.

Dnes je řada dětí od mala jednostranně zaměřená, rodiče je vedou k jednomu sportu, a v důsledku jim právě některé prvky pohybu chybí. Vezměme si u dívek tanec nebo ono chlapecké hraní na vojáky. Dnes to řada rodičů nevidí ráda, jenže už nikdo nevidí, že dítě se při tom učí postřeh, periferní vnímání okolí, odhad vzdáleností, času, pohyb v prostoru i potřebnou motoriku.

Dítě, které si neprojde těmito staletími prověřenými dětskými hrami, pak má například problém držet ve škole správně pero, zkrátka nemá základy, které se promítnou do jeho vývoje, a následně dospělého života. To je dnešní doba – zapomínáme na to, že naši předci některé věci, i když se některým nemuseli líbit, dělali nebo nechávali děti dělat proto, že věděli, že to je přirozenéa má to svůj význam.

Jak by mohla škola pomoci dostat se do „normálu“?

Vše začíná u rodičů. Rodiče jsou odpovědní za své děti. Nechávat odpovědnost na škole je sice moderní, ale nezodpovědné. Na druhou stranu chtít mít kontrolu nad vším, co a jak dítě ve škole dělá, je také špatně. Měli bychom si uvědomovat své role. Celkovou odpovědnost má vždy rodič, ale za běžné každodenní věci, právě například formu a způsob pohybu, odpovídá ten, kdo má v danou chvíli dítě na starosti – rodič, učitel nebo o prázdninách třeba prarodič. Vidíme to například u rozvedených rodičů.

Jeden chce po dítěti to a druhý něco jiného, a ještě se vzájemně kontrolují, zda to dítě u druhé strany dělá podle prvního rodiče. Co si z toho asi dítě vezme? Měli bychom buď být ve shodě, nebo respektovat, že každý děláme věci jinak. Tím dítě učíme respektu ke svému okolí i tomu, že není vše podle jedné šablony. A toto platí i ve sportu a vedení dětí k němu. Uvědomovat si své role a respektovat se vzájemně – rodiče, trenéři, učitelé. Když toto dokážeme, dítě, které se učí nejvíce nápodobu, naučíme víc do života, než si myslíme – zdravému respektu k sobě samému i svému okolí.

Jak nahlížíte na aktivity třeba společnosti Penny, která rozjela projekt Hýbeme se hezky česky, kde motivuje mladé sportovce v oddílech, klubech, aby získali hlasy od svých fanoušků, přátel, blízkých. a tím i finanční a materiální podporu, které projekt nabízí?

Sport u dětí hodně upadá. Místo masového sportu se leckdy až příliš soustředíme na vrcholové sportovce. Řada rodičů ve svých dětech vidí nové Jágry, Součky, Ledecké, Sáblíkové, peníze a prestiž, ale to není cesta. Dětem chybí vzory, které by jim mohly sdělit, co vše je na cestě za úspěchem potká, co jim to dá, ale i co pro něj musí udělat.

V základu má ovšem dítě dělat sport pro radost a zdravý vývoj, až pak, když tomu samo propadne, jej máme podporovat na cestě k vrcholu. Obecně, lidem chybí tělesný pohyb. Čím více technologií, které nám život usnadňují, tím méně pohybu. Máme tady skupiny lidí, které až fanaticky sportují, máme tady skupinu lidí, kteří se naopak vůbec nehýbají. Společnost se diverzifikuje a chybí nám zdravý pohled na věc.

Chybí nám přirozený pohyb, odpovídající míra pohybu nebo sportu, kterou máme každý jiný. Je jednoznačné, že populace stárne, přitom zapomínáme, že psychický stav přímo souvisí s fyzickým stavem a naopak. Proto je důležité nejen vést děti ke sportu, ale tyto projekty k tomu přivedou třeba i dospělé. I když začneme sportovat v 50, pak v 70 budeme daleko fyzicky i psychicky živější a vitálnější, než kdybychom se nehýbali vůbec. Prostě člověk, který nesportuje, vadne a chátrá, a to nejen tělesně, ale i duševně. To platí pro děti i pro dospělé.

PhDr. LENKA ČADOVÁ SAMA O SOBĚ

psycholožka Lenka Čadovápsycholožka Lenka ČadováZdroj: se svolením Lenky ČadovéPracuji s řadou domácíchi zahraničních klientů. Spolupracovala jsem například s týmy bundesligy nebo hokejovými juniory Finska. Sportuji od tří let.

Pocházím z Krkonoš, takže ráda lyžuji, celá rodina se věnujeme karate, moje dcera vybojovala třetí místo na MS juniorů a první místo na ME.

S manželem se věnujeme jachtingu, já sama mám bodybuildingové hodiny pro bývalé sportovce. Za své hobby považuji neustálé vzdělávání ve sportovní metodice, psychologii i sportovní medicíně, studuji sanskrt, miluji filozofii…