Kdy začít dítě zapojovat do domácích prací?
Myslím, že to ani nevyžaduje velkou aktivitu rodičů, protože už malinké dítě s námi chce dělat spoustu věcí, poněvadž se díky tomu cítí být velkým, a navíc to děláme my, jeho milovaní dospělí. Takže je nejlepší ho zapojovat, když dítě samo chce, což je ovšem dříve, než bychom chtěli my. Řada z nás má samozřejmě obavy, aby si něco neudělalo a podobně. Třeba o Vánocích s námi chce péct cukroví, sice moc dlouho nevydrží, protože ho to přestane bavit, ale je dobré mu to dovolit už odmalička.

Musíme ovšem počítat s tím, že když si třeba vezme něco na starost, ještě není úplně odpovědné. Stane se, že na to zapomene, protože má nějaké důležitější úkoly a plány, a je na nás, abychom mu to připomněli. Spoustu dětí je od domácí práce odstrkováno, což není do budoucna úplně výhodné. Dříve bylo přirozené, že v chodu domácnosti děti dělaly pomocné práce, obzvlášť na venkově, kde třeba dávaly králíkům krmení, vodu husám a podobně. Bralo se to jako samozřejmost. Ne, že by z toho děti tenkrát byly nadšené, to určitě ne, stejně jako dneska, ale patřilo to k životu a moc se o tom nediskutovalo.

Malé děti jsme od práce odehnali, a když povyrostly, nechtějí nic dělat. Co s tím?
To, že dítě v určitém věku nechce nic dělat, myslím platí i pro děti, které jsou k práci vedené odmalička. S tím musíme počítat. Je na nás, abychom tohle období nějak přežili. V rozumné míře na dítě můžeme tlačit, protože nic naplat je potřeba to udělat. Současně bychom neměli dělat drama z toho, když se dítě nechová jako dospělý. I když dříve nemělo s domácími pracemi problém, teď zkrátka přišlo do věku, kdy se mu nechce. A pokud jsme ho k pomoci v domácnosti nevedli odmala, tak to teď máme složitější, protože každá práce vyžaduje určitou dovednost a zkušenost. Tím nemyslím, že vynést koš je potřeba trénovat léta. Proto bychom děti k práci měli brát jako asistenty, pomocníky, anebo je nechat dělat samostatně s naším dohledem.

Kdy začít s dětmi mluvit o sexu?
Děti se o tyhle otázky aktivně samy zajímají. Stejně jako o jiné věci, jsou zkrátka zvídavé. Pro ně jsou části těla jako ruka, ucho, pindík na stejné úrovni. To až my jim postupně dodáme nějaký jiný význam a dítě to vycítí. Pokud o sexu nezačneme mluvit my, děti s tím dlouhou dobu nemají žádný veliký problém. Nechal bych to na dítěti. Buď se mě na to samo zeptá, nebo si všimnu, že se o sex zajímá, pak je to pro mne podnět, abych mu k tématu něco řekl. Všimněte si, že v nákupních centrech u pokladny bývají sladkosti, často baterie a kondomy. Baterii dítě zná, ale kondomy ne, tak se může stát, že se vás zeptá. To je ten podnět. Ale nenapadá mě důvod, proč bych dětem něco vnucoval.

Co dělat, když mé dítě šikanují?
Je potřeba ho bránit, protože ošklivému chování se dítě samo úplně neubrání. Musíme jednat. Samozřejmě rozumím tomu, že dítě samo nechce, abychom něco podnikali, protože má strach, že to bude ještě horší. Je potřeba mluvit s učiteli. U některých učitelů příliš oporu nenajdeme, mají takový názor, že holt to jsou děti a že jsme byli také takoví. Mají pocit, že to rodiče dramatizují…

Což někdy může být, ale na druhé straně jde o naše dítě, takže bych i risknul, že občas bude naše reakce ne úplně adekvátní. Je to lepší, než abych nechal dítěti ubližovat. Pokud se k tomu škola postaví čelem, tak je to prima. Ale záleží na schopnostech učitelů a těch, kdo se tím zabývají. Pokud máme pocit, že se nic moc neděje, nikdo to neřeší, tak pokud je jenom trošku možné, hledal bych jinou třídu nebo jinou školu. To je nejjednodušší cesta obrany, na které není nic špatného. Neříkám tím, že ta škola je špatná, ale prostě to takhle občas dopadne.

Když žák šikanuje učitele. Co dělat?

Mám zakazovat dětem mobil, tablet, počítač?
Bez tabletu, počítače i mobilu, respektive bez některých jeho funkcí, se děti obejdou. Není to chleba. Je to určitý nadstandard. Samozřejmě mobil je už dnes standardem, ale pořád je to něco trochu navíc. A z toho vyplývá moje odpověď. Ano, může se stát, že odeberu dítěti tento nadstandard, ale ne na čtrnáct dní nebo na měsíc, ale prostě mu řeknu: „Dneska už jsi na mobilu strávil dost času, tak pro dnešek máš konec.“

Pokud jde o hraní na těchto technických zařízeních, mají děti tendenci si vymýšlet, že splnily to, co ve skutečnosti neudělaly. Když neudělají něco, na čem jsme se s nimi domluvili, tak jim je prostě sebereme. Nebránil bych se ani tomu, když naopak všechno splní, dát jim třeba v sobotu o hodinu hraní navíc. Pořád je tu také možnost nechat dítě z mobilu volat, posílat zprávy a zablokovat mu internet, protože přes mobil s ním máme nezbytný kontakt, víme, že v pořádku dorazilo na kroužek a podobně. Bez her se obejde. Když nebude moct za trest třeba dva dny hrát, tak se nezblázní.

Moje dítě se chytilo špatné party nebo kamaráda, který na ně má špatný vliv. Co mám dělat?
Představu, že dítěti řeknu: „Hele, s tím se nemůžeš bavit!“, tu snad známe jen z románů, kde si hoch nemohl vzít svou milovanou dívku, ale musel si vzít jinou, kterou mu určili rodiče. Dneska děti tráví čím dál více času bez rodičů, takže jim úplně nezabráníme, aby se stýkaly, s kým chtějí. Ale můžeme dítěti třeba nabízet více aktivit pro volný čas, aby mělo menší příležitost setkávat se tím, koho považujeme za ne zcela vhodného.

Když se s někým setká na půl hodiny, není to asi takový problém, jako když s ním tráví pravidelně celé odpoledne a ještě s ním někam vyrazí o víkendu. V tomhle smyslu by rodiče neměli zůstávat pasivní a říkat si, že už s tím stejně nic nenadělají. Může se stát, že naše snaha vyjde naprázdno, ale já si myslím, že rodič má povinnost se snažit vždycky. Asi bych nedoporučoval vydat striktní zákaz a zavřít dítě doma.

Jak mám motivovat dítě, aby si vylepšilo prospěch v předmětu, který ho nebaví?
Když dospělého něco nebaví, dělá to proto, že ví, že to musí udělat a že nikdo jiný to za něj stejně neudělá. Od dítěte tuhle odpovědnost nemůžeme očekávat. Když ho něco nebaví, je velká pravděpodobnost, že se na to vykašle. Zlepšení známek je takový ten viditelný cíl, který ovšem dítě neovlivní, ač bychom si to přáli. To má v rukou učitel. Vy to můžete ovlivnit tím, že se s dítětem budete víc učit, ale ani tak se to nemusí povést. Já bych to bral tak, že dítě, stejně jako my, má určité povinnosti, mělo by se jim věnovat a my mu pomůžeme.

Jestli to ale povede ke zlepšení, to je vis major. Ale aspoň bych dítě vedl k tomu, že je to jeho povinnost, kterou by mělo splnit. Motivaci má ale do značné míry v rukách učitel. Nemůžeme se tvářit, že rodiče ovlivní výsledky, když to dítě nebaví a učitel nedělá nic moc proto, aby bylo aspoň trochu úspěšné, aby ho to trochu bavilo a našlo v tom nějaký smysl. Takže nezapomínejme na učitele, kteří v tom hrají určitou roli. Rodič prostě nezmůže všechno. Pak je tu ještě jedna věc.

My máme leckdy pocit, že když je v nějakém předmětu dítě dobré, tak by to takhle mělo být u všeho. Jenže ono to tak není. Zajímavé je, že u dospělých už to připouštíme. Já se třeba o spoustu oblastí vůbec nezajímám. U dítěte máme pocit, že by mělo zvládnout všechno, co se dělá ve škole. Já si myslím, že se nic neděje, když v nějakém předmětu bude mít horší známku. Samozřejmě by se mělo snažit si ji vylepšit, ale zase taková tragédie to není.