Kliknutím zvětšíteNašla dobré pracovní uplatnění, bydlí samostatně v blízkosti rodičů, hraje divadlo a pomáhá dalším. „Máme i štěstí na lidi, které v životě potkáváme,“ řekla Deníku její máma Helena Hoření. Přiznává však, že cesta nebyla jednoduchá.
To potvrzuje i Katka, které se hrnou slzy do očí, když přemítá o tom, jak ji po celý život podporuje rodina, fandí jí přátelé i lidé v práci. „Moje dcera patří k první generaci dětí s Downovým syndromem, která z většiny vyrostla doma a ne v ústavech,“ zdůrazňuje Helena.
Od začátku si řekla, že Katku naučí samostatnosti, aby se v životě neztratila ani poté, co tu rodiče už nebudou. Zatímco manžel pracoval a vydělával, aby rodinu uživil, ona se vzdala kariéry v technickém oboru a věnovala se dcerce. Ta od pěti let chodila do mateřské školy, od sedmi do takzvané vyrovnávací třídy základní školy.
Mezitím navštěvovala i tréninky paměti a koncentrace, což pilně za pomoci mámy nebo bráchy procvičovala i doma. „Jsem ráda, že nám odbornice na logopedii tato cvičení doporučila, Katce to dalo dobrý základ,“ říká Helena.
Život šel dál. Obě ženy vzpomínají na to, jak před nástupem na sociálně správní střední školu na Praze 4 svolala tamní ředitelka celý učitelský sbor. Kantoři se Katčiny psycholožky ptali na to, s čím mohou u nové žákyně počítat, jak dlouho se zvládne soustředit, kdy je unavená.
Péče o babičku
Katka měla na střední škole individuální plán. „Ne ale ve smyslu, že by se toho naučila méně, jen jela dle svých možností,“ podtrhuje Helena. Katku formovalo i to, že při studiu střední školy asi dva roky žila u své babičky, o kterou se starala. „Chodila jsem jí nakupovat, starala se o domácnost i o ni,“ vzpomíná.
Zatímco dřív byla podle slov mámy zvyklá z obchodu volat í několikrát, jakou šlehačku má koupit, náhle si uměla poradit, i když na pultech neměli nic, co babička chtěla. Při nákupu zkrátka vymyslela, čím potraviny nahradit a že si s babičkou uvaří něco jiného. „Najednou jsem se musela o někoho starat. Naučila jsem se i to, jak zacházet s penězi,“ uvedla Katka.
Kateřina (vpravo) a Helena Hoření v Katčině bytě
Díky sociálně právní škole v Praze 10, kde studovala obor sociální práce, zase ovládá základy práva a zná praxi v sociálních službách. Proto mnoho let dobrovolnicky působila v centru Oáza, kam za volnočasovými aktivitami docházeli právě lidé s různým mentálním postižením. „Dělali jsme i hudebně divadelní pásma, bylo to skvělé,“ řekla Katka.
Starost o druhé ji pak přivedla i ke studiu na další vyšší odborné škole na Praze 6, kde zvolila obor sociální pedagogika. Poté působila jako asistentka pedagoga ve školách. Jenže přišel covid. Ten nepřečkala ani Oáza, ani Katčina pracovní pozice.
V současnosti na poloviční úvazek vykonává administrativní práce v kanceláři vedoucího dohledového centra bezpečnostní agentury v pražských Horních Počernicích. „Baví mě to a mám na to i kvalifikaci. Moje střední škola byla na administrativu zaměřena,“ říká. „Je precizní a je to práce přesně pro ni,“ doplňuje maminka Helena.
K tomu se Katka stále dobrovolnicky, v rámci dramatického kroužku centra Šuplík, které částečně nahradilo zmiňovanou Oázu, věnuje divadlu. „Oblíbili si mě a moc mě to baví,“ říká. Nedávno kupříkladu vystupovali s představením Sen noci svatojánské. „Vystupujícím jsem při představení pomáhala a směrovala je,“ řekla Katka.
Spokojená je i s bydlením. Jejím rodičům se totiž podařilo sehnat byt na stejné chodbě, přímo naproti jejich. Katka má v celém bytě krásně naklizeno a útulno. „Mám soukromí a přitom mohu kdykoli přijít za rodiči,“ říká. „Lidé v domě ji znají, takže tu má bezvadné zázemí,“ dodává její máma.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
