Občas se setká s odmítavým přístupem lékařů nebo porodních asistentek, někde je brána jako součást týmu a jinde zase jako sokyně. Práci duly si ale moc užívá.

Vystudovala jste historii a děláte dulu. Zajímavá změna směru. Jak se to stalo?
To je otázka, kterou mi často rodiče kladou na našem prvním setkání. Co mne vlastně k tomu přivedlo. Odpověď je jednoduchá. Byly to moje dcery, které mne k tomu dovedly. Příchod na svět obou mých dcer byl úžasný a já byla porodním procesem naprosto fascinována. Jelikož jsem v okolí slyšela spíše negativní zkušenosti, rozhodla jsem se, že bych ženám chtěla předávat pozitivní zkušenost. Aby věděly, že to tak opravdu jde a je to možné.

Je to váš splněný sen, nebo to byl náhlý nápad?
Po mých vysokoškolských studiích by mne tahle možnost nenapadla. Ale po prvním porodu jsem zatoužila být dulou. Sháněla jsem všechny dostupné informace. Četla, chodila na přednášky a po narození druhé dcery jsem se rozhodla přihlásit na kurz pro duly. Motivační dopis uspěl a byla jsem pozvána k osobnímu pohovoru do Prahy, kde bylo dle reakcí výběrové komise téměř jasné, že mám vyhráno. Dopis s výsledky vše potvrdil a můj sen se stal skutečností. Tak začala moje cesta duly.

Změnily vaši cestu dvě dcery?
Každopádně. Díky nim jsem tam, kde jsem a jsem takovým člověkem, jakým jsem. Než jsem otěhotněla, byla jsem spíše materialisticky smýšlející. To můj muž byl více duchovně zaměřený a stále mi podsouval „jinou" literaturu. To vše jsem začala pomalu chápat až v průběhu prvního těhotenství, kdy ke mně začaly tyhle věci přicházet pomalu samy. Já jsem pochopila, že jsem začala být otevřená. První porod byl pro mne doslova jakousi transformací, kdy jsem všechno pochopila. Bylo to mystické…

Měla jste u svých porodů dulu?
O dule u svého porodu jsem uvažovala. Tenkrát jsem v našem kraji narazila pouze na jednu z podhůří. Uvažovala jsem i o porodu ve vrchlabské porodnici, která v té době jako jediná byla nejvíc respektující. Nakonec jsem ale zůstala v Hradci, protože jsem se v začátku těhotenství seznámila s fajn lékařem, se kterým jsme se stali přáteli. U porodu jsem tedy měla jeho a mého muže, a i když je to trochu zvláštní prožít porod v mužské společnosti, neměnila bych. Když jsem otěhotněla podruhé, bylo to také tak. Nicméně s onou dulou jsme si nakonec byly stejně souzené. Ač nebyla mojí dulou, setkaly jsme se osobně na veřejné diskuzi o porodech v hradeckém kině Centrál a o pár let později, kdy jsem už byla v kurzu pro duly, mi byla přidělena jako konzultantka a v kontaktu a spolupráci jsme dodnes.


Kdo vlastně dula je? Můžete ji přiblížit?
Dula je slovo řeckého původu, které je označením pro ženu, která pečuje o ženu během porodu a šestinedělí. V dnešní době je to v podstatě také pečovatelka, žena, která provází těhotnou celým těhotenstvím, doprovází ji k porodu a podporuje ji, pečuje o ženu případně i v šestinedělí. Dnes jsou tzv. porodní duly i poporodní duly, některé se věnují více předporodní přípravě, jiné doprovázejí hlavně k porodům, některé pečují o ženu hlavně v šestinedělí a věnují se třeba laktačnímu poradenství. Dá se říct, že dula je v podstatě jediná osoba, která může ženě zajistit kontinuální péči u nás, tj. věnuje se ženě v těhotenství, je s ní u porodu a dochází k ní v šestinedělí.


A jaká by měla dula být?
Především empatická, respektující, nestranná. Těhotná žena by se v její společnosti měla cítit bezpečně, měla by v ní mít důvěru. Dula nikomu neradí, co má nebo nemá dělat, jen informuje budoucí rodiče, nabízí varianty, pomůže sepsat porodní přání a nakonec rodiče podpoří v jejich rozhodnutí


Kolik maminek jste už doprovázela?
Doprovázím od srpna 2014 a za tu dobu jsem konzultovala se sedmdesáti maminkami a byla přítomna u pětačtyřiceti porodů.

Jak lékaři a sestry v nemocnici dulu přijímají?
Řekla bych, že dula u porodu už není nikde nic výjimečného. Ale přístup k nám není všude stejný. Někde nás berou jako součást týmu, jinde nás některé porodní asistentky chápou jako sokyně. I když nechápu proč, jelikož dula zdravotník není, má úplně jiné kompetence a zdravotníkům do jejich práce zasahovat nesmí. Dula je u porodu především psychickou a fyzickou podporou pro rodiče, říkám záměrně pro rodiče, protože mnohdy se stane, že jsem v určité fázi porodu větší podporou pro tatínka než pro rodící ženu. Když se maminka během těhotenství naučí pracovat pomocí různých technik, poslouchat své tělo a slyší na signály, které nám tělo vysílá a nechá se jednoduše vést a ponořit se do sebe, pak nejsem u porodu nijak aktivní. Spíše dohlížím na to, aby tam byla příjemná atmosféra a snažím se udržet prostředí poklidné, aby se mamka mohla soustředit jen na sebe a dítě. Pak hodně diskutujeme s tatínkem, co se děje, proč se to děje a jsem tam takový parťák i pro něj. Řada z tatínků mi potvrdila, že byli rádi, že tam vlastně na to všechno nebyli sami.


Setkala jste se i s vyloženě odmítavým postojem?
Ano. To jsou ale situace, které se tu a tam objeví. Nic si neberu osobně, jsem zvyklá na jakékoli jednání. Pro mne je důležité zajistit rodičům pohodlí, péči, pocit důvěry a bezpečí.


Nejkrásnější zážitek váš jako duly?
Dnes a denně se přesvědčuji o tom, že zrození je prostě zázrak. A tak každé zrození, u kterého mohu fyzicky být, je pro mne úžasné.


Hodně se diskutuje o domácích porodech. Jak to vidí dula? Ano, či ne?
V naší společnosti se objevují dost radikální názory a často kolem cítím nerespekt. Každý má právo vybrat si místo pro porod takové, ve kterém se bude cítit bezpečně. Jelikož porodní proces souvisí s oxytocinem, což je hormon velice plachý, a když se žena dostane do situace, kdy se přestane cítit bezpečně, zaplaví ji obavy nebo dokonce panika, stoupne hladina adrenalinu a oxytocin se začne vytrácet. Adrenalin se s oxytocinem totiž nekamarádí. To je chvíle, kdy je potřeba ženu opět zklidnit a porod, který se následkem jakéhokoli vyrušení nebo hrubého jednání, může zpomalit nebo dokonce zastavit, opět podpořit. Proto pracuji především s psychikou ženy. Pokud se žena cítí v prostředí, které si zvolila pro porod bezpečně, má kolem lidi, ke kterým má důvěru, pak je to správné místo. Každá žena je jiná, má jiné potřeby a jiné priority. Pokud se žena cítí bezpečně v nemocnici, kde ví, že je veškeré vybavení pro případ, že se někdo dostane do ohrožení života, pak je takové prostředí pro ni správnou volbou. Pokud se žena ale cítí bezpečně doma, je informovaná a zvolí si pro příchod svého potomka domácí prostředí, je to také správná volba. Ženy, o kterých vím, že rodily doma, do toho nešly rozhodně bezhlavě a zvážily i všechna případná rizika. Neodsuzuji nikoho. Ať už si žena vybere pro porod jakékoli prostředí, v jejím rozhodnutí ji podpořím.