Diagnóza, která u neznalých vyvolává úsměv na tváři, trápí hlavně lidi mezi 25 a 35 lety. Co nemocní řeší? Znečišťování planety, otrávené životní prostředí, plýtvání, mizející živočišné druhy, lidskou lhostejnost. A vůbec nejhorší je pro ně pocit, že v tom jsou sami. Že nikdo jiný blížící se zkázu planety nevidí a nic proti ní nedělá.

Důkazy o nevratných změnách životního prostředí tyto lidi pronásledují na každém kroku. A moc jim nepřidává ani fakt, že i oni sami svou existencí situaci jen zhoršují. Každý nákup plastového obalu, jízda autem nebo zbytečně vylitá voda jsou důvodem k velkým výčitkám.

„Stojím u regálu s balenou vodou, mám žízeň, ale přemýšlím, jestli si můžu koupit PETku,“ svěřuje se jeden ze členů facebookové skupiny Na cestě k zero waste. Pod příspěvkem se rozhoří diskuse o tom, jakou zvolit alternativu nebo jak se se svým nákupem smířit.

„Přece když máte žízeň, hrozí dehydratace. Pokud se složíte, přijede pro vás záchranka (emise), odveze vás do nemocnice (energie + jednorázový zdravotnický materiál), dostanete infuzi (v plastovém obalu) a vaše uhlíková stopa bude výrazně větší, než když si jednou za čas koupíte malou PETku,“ uvažuje jeden z komentujících členů. Vtip? Vůbec ne, seriózní úvaha.

Sbohem, planeto!

Doba, kdy slovní spojení ‚globální oteplování‘ a ‚klimatická změna‘ patřila jen do repertoáru ekologických aktivistů, rozhodně není tak vzdálená. Čím to tedy je, že ekodeprese přepadá stále více lidí, kteří se dřív o ekologii nijak zvlášť nezajímali? Souvisí to hlavně s překvapivou rychlostí, jakou se klima na planetě mění. A také s velkou pozorností, kterou tomuto tématu věnují různí politici i média. Situace je vážná, neumíme odhadnout dopad. Řešení se hledá – ale bude dostatečně rychlé? Environmentální žal zasahuje snáze ty, kdo měli k přírodě vždy blízko. A rozhodně nejde jen o ekology či trampy.

Americký profesor ekologie Steven W. Running našel shodu mezi tím, jak prožíváme environmentální žal a smutek při ztrátě blízkého člověka. Stesk v obou případech střídají zlost, bezmoc, popření i smíření. Specialistka na problematiku environmentální úzkosti, psycholožka Zdeňka Voštová, ale upozorňuje na jeden zásadní rozdíl: „Na ztrátě blízkého člověka obvykle nenesete vinu. K události dojde jednou, pak přijde čas na zotavenou, než přijde další ztráta. U klimatického žalu je velkým problémem fakt, že se na změnách životního prostředí chtě nechtě podílíme všichni. Navíc neustále přicházejí nové zprávy, které úzkost ještě prohlubují.“

Ekologický a úchvatný: To je rajský azyl pro vyvolené:

Podle Voštové jde vlastně o pretraumatický syndrom. Pacienti zažívají podobné ochromení a smutek jako lidé s posttraumatickým syndromem. Jen traumatická událost se vlastně ještě nestala – postižené drtí to, co by se stát mohlo. Podobnou situaci lidé zažívali v druhé polovině dvacátého století během takzvané studené války. O radost ze života mnohé z nich připravila hrozba atomové války. V tomhle případě ovšem chyběl pocit viny. Proto je nárůst deprimovaných tak výrazný.

Nová deprese, nové trendy

„Environmentální žal nelze vyléčit. Je to proces, kterým si člověk musí projít,“ říká psycholožka Voštová a odkazuje na stadia žalu Stevea Runninga. U každého trvají tyto fáze různě dlouho a různě intenzivně, lidé je mohou přeskakovat, ale také se do nich vracet. Patří sem i popírání problému.

„Globální oteplování? Vždyť mi mrzly prsty ještě v květnu! A i kdyby, aspoň ušetříme za topení,“ zlehčují problém lidé, které ve skutečnosti osud planety trápí víc, než přiznávají. Jak je rozeznat od těch, kteří skutečně žádný důvod k panice nevidí? „Třeba podle výrazně emotivní reakce místo klidné, racionální argumentace. Pokud takový člověk například nadává na zelené extremisty a křičí, že on zpátky na stromy nepoleze, tak to může poukazovat právě na zapojení obranných mechanismů. Často si toho ani on sám nemusí být vědom,“ popisuje Voštová.

Jak environmentální žal zvládnout? Smířit se s tím, že některé věci sami nezměníme, ale můžeme přispět svou troškou do mlýna. „Někteří mí klienti se například rozhodli pro sázení stromů. Lidem pomáhá vědomí, že jejich strom bude ochlazovat okolní prostředí, stínit a zlepšovat vzduch, ať už bude společnost přistupovat k otázkám životního prostředí jakkoli,“ uvádí příklad Voštová.

Někomu udělá dobře, když se zapojí do komunity, někdo se rozhodne předávat svoje poznatky z ekologie ostatním, další jen upraví svůj vlastní život tak, aby minimalizoval dopady na životní prostředí. Někdo začne nakupovat od místních producentů, holdovat bezobalovým obchodům nebo omezovat konzumaci živočišných produktů. Pomoci může i to, když si člověk pořídí kompost, přejde na přírodní kosmetiku, biopotraviny či začne svému dítěti dávat látkové pleny… Koncepty zero waste (žádný odpad) a vegan (žádné živočišné produkty) jsou v Česku ostatně na vzestupu.

„Už jsem slyšela, že jsem ekoteroristka. Zatím spíš z legrace. Žiju zero waste a ve stejném duchu dávám i dárky lidem kolem. Někdo sklenici oříšků ocení víc než nějaký zbytečný krám, někdo ne. Ale ať si každý myslí, co chce,“ píše do skupiny Na cestě k zero waste jedna z uživatelek. Mimochodem – skupina má na sedm tisíc aktivních členů a není zdaleka jediná ani největší. Podobně zaměřené skupiny navzdory klesající oblibě Facebooku stále žijí a rostou. Na trh totiž vstupuje nový typ konzumentů – LOHAS.

Žít zdravě, nesobecky a šťastně

Pod zkratkou se skrývá zdravý životní styl s ohledem na udržitelnost (angl. Life Of Health And Sustainability). Na první pohled může působit ‚sluníčkářsky‘, ale ve skutečnosti jde o lidi s vyšším vzděláním a často i příjmem, kteří se zajímají o to, jakým způsobem žijí. A chtějí při tom brát ohled na sebe i přírodu. Denně využívají moderní technologie a žijí v pohodlí, ale zároveň – pokud to jde – volí zdravější či ekologičtější možnost.

„Před pár lety jsem se ze zdravotních důvodů začala zajímat o přírodní kosmetiku. Pak jsem se dostala k pomalé módě, biopotravinám, zero waste, látkovým plenám, menstruačnímu kalíšku… čím dál víc přemýšlím i o množství živočišných potravin, které moje rodina zkonzumuje,“ vypráví třiatřicetiletá marketérka Petra. Na stole před upravenou mladou ženou leží klíčky od luxusního vozu a iPhone. Póza rozmazlené paničky? „Dlouho jsem se iPhonu bránila, ale rozhodla jsem se investovat do přístroje, který snad vydrží víc než ty dva roky. Auto je moje černé svědomí. Máme malé děti, bydlíme na vesnici, bez něj jsem ztracená,“ vysvětluje. Postupně vyjmenovává nevýhody alternativních pohonů. Je vidět, že se o téma rozhodně zajímá.

Mezi LOHAS lze dnes počítat i mnoho blogerů a influencerů, kteří své fanoušky motivují k udržitelnému životu. Módní revolucionářka Kamila Boudová letos vydává hned dvě knihy se zaměřením na udržitelný životní styl. První z nich je Falešná Pařížanka 2, kde popisuje svůj k přírodě šetrný způsob života, který si udržela i po narození dcery. Druhá kniha se jmenuje Slou a čtenáře provádí změnou životního stylu od zajímavých informací přes konkrétní návody a tipy až po témata, která by si každý měl sám v sobě vyřešit.

Jedním z nich je i rovnováha mezi udržitelným bytím a osobní spokojeností, tedy jak si udržitelností nenechat zničit osobní pohodu. Sama k tomu říká: „Když jsem pochopila, že nemůžu změnit svět, začala jsem měnit sebe. Snažím se být inspirací a nikoho nenutit žít jinak proti jeho vůli.“

Přirozená nejistota

„Vím, že bych mohla dělat víc, ale snažím se chválit se za každou maličkost,“ prozrazuje svůj recept na environmentální žal pětatřicetiletá účetní Irena. „Sleduju na Instagramu jednu blogerku, která nechce mít děti, aby planetě nepřitížila, ale jí spoustu masa, které taky přece není tak bezproblémové. Svým způsobem si lže do kapsy…“ říká Irena.

Naráží na velkou záludnost ekodeprese – čím víc toho o klimatické změně a jejích důvodech víte, tím komplikovanější je žít normální život a nevyčítat si, že člověk svou existencí pomalu ničí planetu. Strach o to, co bude, je s každou novou informací větší a rychle ochromuje běžný život. Úzkost, smutek, apatie, nejistota. Pravdou ale je, že nejisté to bude vždycky.

„Nevíme, co se stane, stejně tak jako lidé dřív nevěděli, jestli nepřijde mor nebo válka. Zvykli jsme si na jistoty, které nám přinesla moderní doba, toto období ale zřejmě pomalu končí. To, co nám zbývá, je přítomnost,“ shrnuje psycholožka Zdeňka Voštová.

Jak na ekodepresi?

1. Zaměřte se na sebe – Jděte příkladem, změňte to, co planetě podle vás vadí.

2. Nevnucujte své názory ostatním – Nátlak odrazuje, raději okolí inspirujte.

3. Najděte si podobně smýšlející známé – Využijte sociální sítě, svěřte se. Posílíte pocit, že má smysl se snažit.

4. „Vypněte“ negativní zprávy – Kde nejčastěji sbíráte informace o stavu životního prostředí? Dejte si na chvíli pohov.

5. Udělejte něco pro změnu – Pusťte se do osvěty, založte komunitní zahradu, staňte se dobrovolníkem, pište články, pořádejte workshopy…

6. Važte si každého pokroku – Všechno se počítá a má smysl.

DOMINIKA RÝPAROVÁ, KLÁRA KUBÍČKOVÁ