Vědci sice zkoumají prožitky blízké smrti, ovšem že by světlo či tunel byly z jiného světa, tomu příliš nevěří. Přesto podle nich může posmrtný život existovat.

„Asi nejpříjemnější pocity svého života jsem zažila při své smrti," říká Michaela Roserová v britském dokumentu Byla jsem mrtvá.

A v dalších minutách popisuje: „Dívala jsem se na sebe z výšky a uvědomila si, že do svého těla dokážu vstupovat a zase z něj vystupovat." Při posledně jmenované činnosti údajně zaslechla rozhovor mezi svou matkou, otcem a babičkami, který se odehrál v nemocniční restauraci. Následně jej – naprosto celý – matce převyprávěla.

Celou tu dobu přitom ležela Michaela Roserová na posteli a byla v kómatu.

Okamžiky, jež žena popisuje, se všeobecně nazývají NDE neboli prožitky blízké smrti. Zažívají je lidé, kteří se dostanou do stavu takzvané klinické smrti (zástava dechu a srdeční činnosti).

Právě opuštění vlastního těla, dále pocit cesty tunelem či spatření zvláštního světla se řadí mezi nejčastěji zmiňované zážitky lidí, kteří „se vrátili".

Jsou NDE důkazem toho, že existuje posmrtný život? Jedná se o mystifikaci? Nebo je všechno jinak? Objektivní odpověď v praxi neexistuje.

Výplod fantazie?

„Není to o vědě, ale o ideologiích," odpovídá uznávaný psycholog Jeroným Klimeš na otázku, nakolik je v případě života po životě vědecká obec jednotná, respektive roztříštěná. Z vědeckého hlediska lze totiž potvrdit pouze jediné: fenomén prožitků blízkých smrti existuje, byl popsán, je zkoumán. Jenže…

Zatímco pro jedny je důkazem existence posmrtného života, pro druhé se jedná „pouze" o fyziologickou záležitost, o změněné stavy vědomí.

Psycholog Jeroným Klimeš si osobně myslí: „Zážitky blízké smrti fungují tak, že sice člověka přesvědčují o tom, že posmrtný život existuje, ale na druhou stranu samy o sobě nejsou produktem kontaktu s nadpozemským, nic nedokazují. Kromě toho lidé často nejenže rozmlouvají se svatými, ale i se stále žijícími. Z velké míry tam vstupuje fantazie." Na posmrtný život ovšem psycholog sám věří.

„Psychiatrie na prožitky blízké smrti stále hledí jako na změněné stavy vědomí podobné těm, jaké si člověk může navodit hypoxií čili nedostatkem kyslíku, léky či drogami. Také k nim může dojít při takzvané hypoglykémii, což je nedostatečná hladina cukru v krvi," doplňuje psychiatr Cyril Höschl.

Místo plné motýlů

Ať už je vysvětlení odborníků jakékoliv, jedno je jisté.

Na ty, kteří se ocitnou takříkajíc jednou nohou mimo tento svět, mají zážitky ze stavu klinické smrti obrovský dopad.

„Lidé se z klinické smrti vracejí takzvaně jiní. Absolutně se nebojí smrti, a ač se dosud snažili o cokoli (o moc, slávu, o vědomosti), tak po návratu dostanou nový smysl života. Tím je učit se milovat další bytosti," tvrdí ve své knize Život po životě Raymond Moody, člověk, který téma posmrtného života celosvětově otevřel právě tímto bestsellerem z roku 1975.

Moodyho slova ze své praxe potvrzuje i Jeroným Klimeš.

„Změní se náhled na život, na smrt a hodnoty," říká. O síle prožitku svědčí i informace, která se objevila nedávno v médiích. Americký neurochirurg Eben Alexander vydal knihu s názvem Důkaz nebe. Vypráví v ní o zážitku z vlastního kómatu.

Když mu údajně dříve pacienti o „onom světě" vyprávěli, nevěřil jim. Pak ale změnil názor a sám píše o „krásném místě plném motýlů, růžovobílých oblaků, hudby, zpěvu a světélkujících bytostí."

O smrti toho ví lidstvo jen zoufale málo. Logicky nemůžeme vycházet z vlastní zkušenosti, neporadí nám ani blízcí, u nichž obvykle čerpáme moudré rady. A lidé jako Eben Alexander, kteří si „tím" prošli?

I pokud věříme, že se opravdu na okamžik ocitli tam, kam se nakonec dostaneme všichni, nepřipraví nás dialog s nimi úplně. Ačkoliv jejich nejsilnější „vzpomínky" jsou vesměs stejné napříč věkem, státy a sociálním postavením, mnoho zůstává i v jejich podání utajeno.

„Tito lidé mají zpravidla zážitek, který se těžko sděluje. Zkuste slepci vysvětlit, jak vypadá červená nebo jaké jsou barvy podzimu," pomáhá si Jeroným Klimeš přirovnáním.

Ve filmu a knihách

Životem „v předpokoji smrti", respektive životem po životě se nezabývají pouze psychologové, psychiatři a další vědci na základě vyslechnutých svědectví. Popis prožitku blízké smrti se objevuje i v románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo či v Tolstého díle Smrt Ivana Iljiče.

A návrat do reality poté, co člověk naposledy vydechne? Stačí si vybavit filmy Duch v hlavních rolích s Patrickem Swayzem a Demi Moore či Město andělů, kde excelují Nicolas Cage s Meg Ryan.

Jistě, uvedené snímky se neptají, zda (a případně v jaké formě) existuje posmrtný život, scenáristé prostě fabulují. Ale už jen skutečnost, že andělé či duchové se opakovaně stávají hlavními postavami knih a filmů, jen podtrhuje jediné: lidé nepřestávají přemýšlet nad tím, jestli je smrt opravdu konečnou stanicí jejich existence.

Ovšem o tom, že jednou jim musí být vystavena stopka – minimálně pro život v podobě, jaký známe – se mluví minimálně.

„O smrti se hovoří čím dál méně a méně," tvrdí Jeroným Klimeš. „Problém je v tom, že lidi si velmi často nevyřeší otázky středního věku předtím, než ho mají opustit a postupovat dál. Nedokážou odpustit sami sobě, že neudělali díru do světa," dodává psycholog.

Peklo a reinkarnace

V případě, že někdo není spokojen s tím, co v životě dokázal a vchází do pomyslné zimy své pozemské existence s nevyřešenými problémy, nemůže se těšit ani z toho, že posmrtný život jej „vysvobodí". Alespoň v jeho některých pojetích, například v tom křesťanském.

Takzvané vzkříšení totiž znamená, že do posmrtného života vchází člověk jako osobní bytost, se všemi problémy, stesky či zdravotními potížemi. Jako by tedy plynule navázal na své pozemské žití. „Když proklínáte manželku, odtáhnete si to s sebou. A tam začíná peklo, a to už se nedá vrátit," popisuje Jeroným Klimeš.

Naopak východní náboženství používají pojem reinkarnace – duch začne po biologické smrti nový život, ale v jiném těle.

Na zemi i jinde

Víra v konkrétní formu posmrtného života má samozřejmý vliv na pozemskou existenci člověka, na jeho hodnotový žebříček, na řešení jednotlivých situací…

Posmrtný život tak s jistou mírou nadsázky ovlivňuje i život pozemský, který by mu měl předcházet.

Raymond Moody

- Osmašedesátiletý americký filozof a psychiatr je autorem celkem 12 knih, z nichž nejznámější je bestseller Život po životě z roku 1975, který se stal v devadesátých letech hitem i v Česku.

- Jedná se o vůbec první vědeckou práci, která si dala za cíl zkoumat jevy, které se odehrávají mezi životem a smrtí; vychází ze vzpomínek lidí, kteří přežili klinickou smrt.

- Moodyho názory rozdělily vědce: Pro část z nich jsou dodnes nepřijatelné, někteří s americkým autorem souhlasí plně, jiní zčásti.

- V rámci svých přednáškových turné navštívil Moody i Prahu, naposledy v září roku 2010. „Lidé by si měli uvědomit, že vědecký výzkum není ještě na takové úrovni, abychom exaktně dokázali odpovědět na otázku života po životě," řekl tehdy mimo jiné v pořadu České televize Události, komentáře.

na vlastní kůži

Americký neurochirurg Eben Alexander onemocněl v roce 2008 zánětem mozkových blan a dostal se na týden do kómatu. Když se z něj probudil, popsal následující:

Na začátku svého dobrodružství jsem byl v mracích. Velkých, nadýchaných, oranžovobílých mracích, které byly kontrastně vidět proti tmavěmodré obloze.

Vysoko nad mraky – neobyčejně vysoko – létala přes oblohu hejna průhledných světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy. Seshora se šířil zvuk, obrovský a zvučný. Byl téměř hmotný, bylo to jak déšť, který cítíte na kůži, ale nezmoknete.

Po většinu mé cesty byl se mnou kdosi jiný. Žena. Byla mladá, měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme na nesmírně složitém povrchu, který jsem po chvíli poznal jako motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů.

Žena se na mě dívala pohledem, za který byste se vzdali celého svého dosavadního života. Aniž by použila slov, promluvila na mě. To, co říkala, mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, bylo by to toto:

„Jsi milován, navždy, pořád."

„Nemusíš se ničeho bát."

„Není nic, co bys udělal špatně."

Naplnilo mě to obrovským a šíleným pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

„Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena opět beze slov. „Ale nakonec se vrátíš…"

JÁCHYM NOVÁK