Do kraje ho zavádí PR manažerka Fokus Labe a regionální specialistka Destigmatizace pro Ústecký kraj Gabriela Hauznerová spolu s kolegyní Bárou Ryklovou. Zakladatelem projektu je Národní ústav duševního zdraví.

„Iniciativou Na rovinu bychom chtěli rozšířit především pravdivé informace o duševních nemocech a vyvrátit tak mýty, které vznikají hlavně kvůli nedostatečným či mylným zprávám,“ říká Hauznerová s tím, že duševní onemocnění je pro mnohé lidi stále tabu.

Jak jste se k profesi specialistky destigmatizace dostala?
Duševní onemocnění je pro mě neustále velmi neprobádané, neuchopitelné a křehké téma, podle mého názoru nelze lidské duši stoprocentně porozumět. Je strašně jednoduché tomu, kdo se nějakým způsobem liší, dát nálepku, stigmatizovat ho, ale jak se v tu danou chvíli cítí on? Ten, který bojuje s démony, s poruchy nálad nebo slyší hlasy, které nabádají k sebevraždě? Jak se cítí člověk, který se nedokáže radovat ze života, odmítá své nejbližší, nerozumí sám sobě, nemá motivaci k žití?

Na tohle neodpoví věda, doktor ani odborná kniha, nýbrž člověk, který to sám zažívá. Vzhledem k tomu, že jsem téměř denně v kontaktu s lidmi se schizofrenií, slyším a vnímám jejich každodenní boje. Proto jsem neváhala, když jsem dostala nabídku pracovní pozice, která alespoň nějakou měrou může těmto stigmatizovaným lidem pomoci. Pak už jen následovalo výběrové řízení a několikaměsíční vzdělávací kurz.

S jakými typy klientů se setkáváte?
Začali se nám ozývat lidé se zkušeností s duševním onemocněním, kteří projekt chtějí podpořit, ať už svým příběhem nebo účastí na besedách či kulturních akcích. Jsou to nejčastěji lidé trpící schizofrenií nebo afektivními poruchami, jako jsou deprese a bipolární poruchy.

Nedávno se mi ozvala žena, která chtěla pomoci své kamarádce trpící schizofrenií. Chtěla ji skrze iniciativu motivovat k práci a k radosti ze života, tak jsme vymysleli, že by mohla přednášet svůj životní příběh s nemocí na různých besedách. Otevřít se, mluvit o svém životě, odpovídat na dotazy a touto lidskou formou vzdělávat veřejnost, to je nyní to, na co se mladá žena těší a my s ní. Zásadním prvkem v porozumění duševnímu onemocnění by totiž mělo být samotné vyslechnutí lidí, kteří takové onemocnění mají.

Co se vlastně skrývá za termínem destigmatizace?
Jde o snižování negativního, hanlivého hodnocení jedince či skupiny lidí. Destigmatizace si bere za cíl vzdělávat veřejnost, měnit její postoje a začleňovat lidi do společnosti, v našem případě lidi s duševním onemocněním. Stigmatizace, tedy odsuzování člověka kvůli některé jeho charakteristice, totiž může často představovat větší zátěž než nemoc samotná.

Jakou formou bude projekt probíhat?
Půjde o edukativní formu, besedy, semináře i kulturní akce. Přednášky a vzdělávací programy jsou připravené na míru speciálně podle potřeb konkrétních skupin, které se s lidmi s duševním onemocněním potkávají. Jsou to například záchranáři, praktičtí lékaři, úředníci veřejné správy, ale i příbuzní lidí s problémy v oblasti duševního zdraví.

Nemalou skupinou, na kterou chceme své aktivity směřovat, jsou i samotní lidé s duševním onemocněním, kteří často přijímají sebestigmatizaci. Z nejbližších kulturních akcí už teď můžeme zmínit festival Na hlavu, který proběhne 14. a 15. května v Ústí nad Labem.

Jakými duševními potížemi lidé v kraji nejčastěji trpí a co může být příčinou?
Podle zdravotnické statistiky byl v roce 2017 počet léčených pacientů v ambulantních psychiatrických zařízeních v Ústeckém kraji tento: přes 18 tisíc lidí se léčilo s neurotickými poruchami, přes osm tisíc lidí se léčilo s poruchou nálady, přes šest tisíc lidí se léčilo s organickou duševní poruchou a kolem čtyř tisíc lidí se schizofrenií.

Celkový počet léčených lidí v Ústeckém kraji v roce 2017 byl kolem 48 tisíc. Toto číslo je ovšem pořád výrazně menší než počet lidí, kteří navštíví ambulantní pomoc pouze jednorázově, a to nikoliv preventivně, ale už v nějaké atace nemoci, v době nutné potřeby.

Souvisí stigmatizace i s věkem?
Na věku nezáleží, stigmatizováni jsou jak mladší lidé, tak ti starší. Není však výjimkou, že stigmatizováni jsou vzdělaní a inteligentní mladí lidé. Mnozí jsou kreativně nadaní a nechybí jim chuť do práce. Stejně jako my všichni touží po pochopení a smysluplném lidském kontaktu. To je totiž nezbytné pro to žít svůj život v radosti a naplnění. Takové pozitivní informace se ale z médií často nedozvíme, tam je duševní nemoc s oblibou spojována s negativními činy.

Jak člověk sám pozná, že s ním není něco v pořádku a měl by vyhledat pomoc?
Obecně si myslím, že to lze usoudit z toho, do jaké míry nám vnitřní nepohoda ovlivňuje „věci kolem“. Přestáváme si rozumět s blízkými lidmi? Mění se nám stravovací a spací návyky? Buďme k tomu všímaví. Vyhledat odbornou pomoc však lidé nemusejí až tehdy, když poznají, že s nimi není něco v pořádku.

Jak být tedy duševně v pohodě?
Je nutné se o svou duševní stránku starat stejně, jako se staráme o tu fyzickou. Fyzická i psychická kondice jsou v rovnováze a jedna druhou vždy upozorní na to, když je něco v nepořádku. Proto bychom měli naslouchat signálům těla i mysli. Jedna z účinných metod psychohygieny je pozitivní myšlení. Což také souvisí s dostatečným odpočinkem, s pravidelným pohybem a věnování se činnostem, které nás baví.