Kateřinin záběr je ovšem mnohem širší, je internistka a systemická psychoterapeutka. K tématu psychoterapie se také váže její nedávno vydaná kniha Abeceda moderního rodiče.  

Veřejnosti jste známá zejména jako výživová poradkyně. Proč vás napadlo pustit se do knížky o rodičích a dětech?
Mám moc ráda knihu pana profesora Matějčka Rodiče a děti, jež naposledy vyšla před třiceti lety, a proto nezachycuje dnešní realitu. Tak jsem si řekla, že napíšu Abecedu moderního rodiče, kde se zmíním o vlivu rozvodů, informačních technologií a společenských změn na rodiny. I přátelé mě upozornili, že dnešní generace vůbec neví, jak si vybírat partnera, jak nakládat s informacemi a spoustu dalších triviálních věcí. Ano, kniha má sice své limity a dnes bych ji možná napsala jinak, ale který spisovatel to o svých knihách neříká?

Inspirovala jste se také svými rodičovskými zkušenostmi?
Ano, v knize svým dětem děkuju, protože potomci vás perfektně osobnostně otestují a nastaví vám zrcadlo. Jsou mnohdy stejní, jako jste bývali vy. Často jsem slyšela sama sebe, že s bezmocí říkám úplně stejné absurdity, které mi v mládí říkali rodiče. Během psaní knihy jsem se dětem několikrát omlouvala a ony se mi smály.

Takže ani vám se nevyhnula klasická situace „tak tohle rozhodně nikdy dělat nebudu!” a teď se chováte úplně stejně?
Samozřejmě. Tak třeba moje maminka trvala na správném vyjadřování a gramatice a já se rozhodla, že dám potomkům úplnou svobodu a nechám vše na škole, což byla hrubá chyba. Naopak, postoj táty, který vždy komentoval, jaké mám vlasy, jsem úplně okopírovala, přestože jsem jeho poznámky nesnášela. Dospívající dceři jsem dělala totéž. Vždy, když se Anička chtěla ostříhat nebo obarvit, měla jsem spoustu řečí… Fuj! Ale řekla bych, že moji rodiče zase tolik chyb neudělali, protože byli jednak inteligentní a vzdělání a jednak hodně sebekritičtí i laskaví. Kupříkladu říkali, že na vzdělání nezáleží, že důležité je, aby člověk dělal, co má rád i že peníze jsou jen vedlejší efekt.

Ale každý rodič udělá občas určité chyby…
Protože se snažíte vyhnout omylům svých rodičů. Vychováváme potomky pro neznámou dobu, nevíme, do jakých podmínek naše děti vlastně rostou. Ve výchově platí, že žák si vybírá učitele, děti si tedy volí, kdo je inspiruje. V každé etapě jejich vývoje to je někdo jiný. A rodič dostává ťafky, jeho ego a ješitná pýcha se hroutí, protože pravdu má najednou paní učitelka nebo trenér. Neuvěřitelná zkušenost! I proto jsem se knihu snažila psát z různých pohledů.

Věnovala jste ji svému dědečkovi, který, jak píšete, prošel vaším životem s moudrostí a pokorou k dětské duši a dětskému vidění světa.
Úžasné vzpomínky. Děda byl velice moudrý člověk. S nadsázkou říkám, že byl rozeným buddhistou, základem jeho jednání byly nezasahování, vnitřní síla a moudrost. Snažil se být nezávislý a velmi bránil své právo na vlastní rozhodování. Říkal mi: „Starej se o sebe, já se o sebe umím taky postarat.” A v okamžiku, kdy jsem přišla pro radu, se mně tázal: „A proč se ptáš zrovna mě, co já ti mohu poradit? Z jaké pozice chceš, abych ti radil? Co za radu bys ráda slyšela a k čemu ti bude?” Nehrál si na osvícence, který ví všechno nejlíp, ale problémy jiných ho skutečně zajímaly. Mluvil o všech zásadně s úctou, vulgárně snad ani nemyslel, říkal, že pokud člověk kohokoli hodnotí, vypovídá jen sám o sobě. V jeho blízkosti jsem od dětství vyrůstala a do pětadvaceti s ním bydlela.

Kdo další na vás v dětství ještě působil?
Strýc, protože nádherně a barvitě vyprávěl o svých heroických úspěších v medicíně, byl totiž chirurgem. Ale i spolužáci a kamarádi, jsem dítětem žižkovské ulice, v naší velké partě byly různé osobnosti, tam se o sobě dozvíte nejvíc. Jezdila jsem také na vodu a hodně jsem četla, knížky byly dalším významným vlivem – ty od Karla Čapka, Viktora Huga a samozřejmě Masaryka.

Nebývá obvyklé číst v mládí Masaryka…
Mě byl vždy malinko protivný, protože byl trochu suchar a příliš vědecký, ale naši jeho dílo považovali za základ vzdělání. Maminka, jak už jsem zmínila, na mě měla veliký vliv z hlediska jazyka. Lpěla na tom, že se musí mluvit správně česky a vhodně se oblékat. Byla skutečnou dámou, jako Jacqueline Kennedyová. Měla vkus, protože žila dlouho ve Francii, byla také zručná, nepovrchní, důkladná, a chodila všude včas. Ovlivnili mě i moji bratranci, byla jsem totiž jedináček, takže jsem vždycky strašně záviděla dětem z velkých rodin. Na vodáckém táboře jsem ale dostala lekci, jak nebýt sobec – píši o tom v knížce.

Nemáte pocit, že se dnes výchova a rodičovství trochu přeceňují? Děti stavíme na piedestal, neustále se zabýváme jejich pocity, místo toho, abychom je docela normálně vychovávali.
Zapomnělo se, že výchova vyžaduje tři věci – bezpečí, hranice i určité úkoly. Personalisté si začínají stěžovat, že dnešní rozmazlená generace nechce pracovat, požaduje spoustu peněz, touží pracovat z domova, a že není dochvilná. Jde o paušalizující názor, zároveň jsou totiž mladí lidé odvážnější, lépe jazykově vybaveni, a mají větší schopnost spojovat různé zdroje informaci. V minulosti byla větší úcta ke stáří, protože starých lidí bylo v rodinách málo, zato dětí hodně. Jenže dnes jsme vymírající populací a prodloužila se doba dožití. Děti jsou „vzácné“ a je jich málo, seniorů je naopak více, a tak se pozornost upírá na děti a od seniorů se čeká, že jim uvolní místo.

Ani mladí to ale nemají snadné.
Jistě, komplexita současného světa vyžaduje nadhled, odstup a nebrat vše vážně. Jenže tohle se mládež často od rodičů nenaučí. Rodiny se rozpadají, chybí pocit stability a základního bezpečí – po rozvodu se rozpadají i vztahy širších rodin a dětem chybí možnost zkoušet si různé typy vztahů k větší skupině dospělých i vrstevníků. Vzrůstá agresivita a lidstvo se chová jako přemnožená populace.

Podobně jako u pokusu s populacemi krys, které při přemnožení měnily chování.
Ano, pokus měl několik fází. Nejdřív se při konfliktech obou množících se krysích společenství vybily alfy neboli nejsilnější a obětaví vůdci obou populací, zbyly bety, krysy číslo dvě, které se na hranicích obou populací spojily a vytvořily terorizující skupinu. Samice se přestaly pářit se samci, kteří se sdružovali do skupin a potulovali po okolí. A tak obě krysí populace začaly degenerovat a vymírat. Civilizace rozvinuté a zpohodlnělé – ať to byli Etruskové, Babylon, vrcholný Řím nebo Aztékové – bývají pokořeny barbary nebo jim dojdou zdroje, vymřou a zmizí ze scény…

Zdá se mi, že za posledních dvacet let došlo ke změně vztahu dětí a rodičů. Kdysi o nás rodiče moc nevěděli, dneska chtějí mít naopak otcové a matky o všem přehled – a to může být značně kontraproduktivní.
Určitě, navíc dnešním rodičům chybějí zájmy našich otců a matek. Pokud rodič žádný zájem nemá, vyvíjí se jeho dítě v pasivního konzumenta zábavy. Nezjistí, že mít nějaký koníček je potřeba. Vytrácejí se běžná řemesla, neháčkuje se, neplete, nedrhá, nezahrádkaří, dokonce ani nevaří. Dnes se jako obrovská novinka na základních školách zavádí předmět pozemky a ruční práce, možná i branná výchova. Ale za to, že žáci určité manuální dovednosti ztratili, přece nemůže škola. Přitlouct hřebík a uháčkovat šálu by se měly naučit v rodině.