Jak se odráží rok s Covidem-19 na návštěvnosti psychiatrického oddělení českobudějovické nemocnice?
Máme větší množství pacientů s úzkostnými poruchami. Přicházejí lidé, kteří mají akutně obavy z druhé vlny. A jiná skupina nese následky první vlny Covidu-19. Zůstali dlouhou dobu doma, nechodili do práce, rozpad se jim režim. To jsou dva hlavní tábory pacientů. Víc je těch jarních.

Samozřejmě je to i nápor na ty, kteří se u nás už léčili v minulosti, jsou citlivější, mají své problémy a koronavirus je další zátěží, kterou těžko zvládají. Kupodivu přicházejí s vážnějšími psychickými obtížemi i ti, do kterých bychom to tak úplně neřekli. Nazval jsem si tuto skupinu pacientů „fitnessoví muži“. Jsou to úspěšní manažeři ve věku 30 až 40 let, kteří jsou ve skvělé fyzické kondici, schopní, ale zranitelní.

Co můžeme dělat pro to, abychom se do akutního stavu, který se neobejde bez vaší pomoci, nedostali?
Zachovávat zdravý rozum. Zavřít televizi, noviny, neposlouchat okolí s katastrofickými zprávami. Zkrátka filtrovat, co se k mně dostane a brát vše trošku s nadhledem. Počítat také s tím, že zprávy mohou být často nadsazené. A udržovat zdravý životní styl.

Člověk by si měl zachovat maximum toho, co má rád. Střídat mezi prací a odpočinkem, zátěží a relaxací. V takových situacích, jako máme nyní, lidé zúročí celoživotní nastavení. Bohatý život plný koníčků a přátel, dobrá práce a rodina. Kdo není jednostranný je ve výhodě.

Jak velký nápor na vašem oddělení nyní je?
Počty pacientů kolísají. Jsou dny kdy se nezastavíme. Denně na vyšetření přijde nyní kolem dvaceti pacientů. U některých to vede i k hospitalizaci. Objevují se i pokusy o sebevraždu. O víkendu před vyhlášením nouzového stavu přišlo osmnáct lidí. To je enormní počet. Obvykle o víkendu přijdou dva pacienti a nyní to bylo osmnáct. A také nyní máme více s drogami a s alkoholem.

Podobnou vlnu jsem naštěstí nikdy nezažil. Starší kolegové říkají, že když je zásadní společenská změna nebo krize, naopak prý případů ubývalo. Asi to je tím, že to není tak zlé, co se týká naléhavosti kritického stavu, nebojujeme o přežití. Ale nejistota a omezení práce je nápor na psychiku.

Můžete blíže popsat, v čem spočívá nápor na naší psychiku?
Strach je z toho, že nemáme jasnou vizi. Měli bychom vědět, pokud se bude něco dít, tak budou taková a taková opatření. V současné době se všechny „jistoty“ rozpadly. Pomohl by krizový plán, který důsledně dodržíme. To by psychice pacientů i populaci pomohlo.

Není divu, že si někteří lidé dělají z různých opatření legraci. To je také pro naší psychiku dobré. Problém je v tom, že řada lidí odmítá dodržovat pravidla, když v nich nevidí smysl. Když to řeknu hodně zjednodušeně, je to jako kdyby byl stát rodič a my jeho děti. Když bude rodič říkat dětem každý den něco jiného, tak děti to za chvíli přestanou brát vážně a přestanou poslouchat.