Zanedlouho to bude rok, co Jiřinu B. opustil manžel. „V 73 letech zemřel na rakovinu. Byli jsme tak moc spojeni ve všech směrech, byl to krásný, vzdělaný a hodný člověk. Teď už nežiji, jen přežívám a denně si s ním povídám. Asi se taky nikdy nevzpamatuji, sama ten život nezvládám a s ním byl tak krásný. Někdy ani nechci bez něj žít,“ popsala v internetové diskuzi smrt svého partnera paní Jiřina B.

„Každý člověk se občas v životě setká s úmrtím blízké osoby. Čím bližší nám daná osoba byla, tím intenzivněji truchlíme. Většinou však smrt popíráme, nechceme o ní slyšet, tváříme se, že neexistuje, že se nás netýká. To pak může vést k tomu, že když už se s ní setkáme a procházíme procesem truchlení, nejsme si jistí, zda to, co prožíváme, je vlastně normální,“ tvrdí Michaela Zetíková z psychologické poradny Vitavera.

„Smrt blízkého člověka bezpochyby patří k největším krizím, které vás mohou postihnout. Smrtí ztrácíte tohoto člověka navždy, definitivně. Je normální, že v takové situaci prožíváte hluboký zármutek, že truchlíte, cítíte se opuštění, zoufalí, bezmocní. Ztráta milovaného člověka představuje výrazný zásah do celého vašeho života, do vašeho sebepojetí i identity,“ myslí si psycholožka Naděžda Špatenková, autorka knihy Jak řeší krizi moderní žena z naklatelství Grada.

Dlouhé a bolestné truchlení

Truchlení je v podstatě normální reakcí na ztrátu blízkého člověka. Není to jen obyčejný smutek, ale něco mnohem víc, protože jeho cílem je přijmout tuto ztrátu, prožít zármutek a odpoutat se od našich citů vůči tomu člověku, který už nežije. Při tomto procesu se soustředíme na své vzpomínky na danou osobu a unášíme se bolestivými pocity, které s sebou tyto vzpomínky přinášejí.

„Truchlení je dlouhý a bolestný proces vyrovnávání se se smrtí milovaného člověka. Navzdory uváděným fázím truchlení se každý pozůstalý s touto ztrátou vyrovnává jinak - různě dlouho a různým způsobem. Ostatní lidé se obvykle domnívají a očekávají, že za pár týdnů byste už měli být v pohodě a fungovat normálně. Netrapte se tím, že nesplňujete tento časový limit, truchlení po ztrátě někoho, koho jste opravdu milovali, trvá mnohem déle. Každý si musí projít truchlením po svém a svým tempem,“ vysvětluje Naděžda Špatenková.

Tři stádia k přijetí smrti

Michaela Zetíková vysvětluje, že proces vyrovnání se se ztrátou blízké osoby je postupný a má obvykle tři stádia, kterými procházejí téměř všichni pozůstalí. Prvním z nich je zmatenost. „Jako pozůstalí nedokážeme pochopit, co se stalo. Popíráme skutečnost, že naše blízká osoba zemřela. Můžeme se proto chovat neobvykle klidně nebo naprosto nelogicky a zmateně. Nedokážeme však zvládat ani běžné denní činnosti, které jsme dříve zvládali; nyní pro nás tyto činnosti představují obrovskou námahu. Stále se domníváme, že naše blízká osoba někde žije a že se vrátí,“ vysvětluje odbornice z psychologické poradny Vitavera.

Druhým stádiem je pak vyjádření emocí. V tomto stádiu jsme si už připustili smrt naší blízké osoby, nedokážeme ji však přijmout. Máme potřebu hledat odpověď na otázku, proč se toto muselo stát. Začnou se u nás vyplavovat všechny možné emoce: lítost, nenávist, zoufalství, pocity viny, závist, osamělost. Pomůže nám, když náš žal můžeme sdílet s ostatními lidmi. Toto stadium trvá asi rok, než se dokážeme opravdu smířit s tím, že nám zemřela blízká osoba. Zvláště první výročí úmrtí bývá pro nás dost těžké.

A konečně ve třetím stádiu by nás mělo čekat přijetí a smíření se s faktem ztráty životního partnera. „Zhruba po roce už dokážeme přijmout skutečnost, že jsme zůstali sami. Abychom mohli smrt dané osoby přijmout, musíme to sami chtít a sami si toto přijetí vědomě zvolit. Pokud tak neučiníme, může se naše truchlení stát chorobným. To, že jsme tímto stádiem úspěšně prošli, poznáme tak, že na jeho konci dokážeme mluvit o zemřelém bez toho, aniž bychom přitom prožívali bolest a museli plakat a také máme o zemřelém reálný obraz, neidealizujeme si jej,“ říká Michaela Zetíková s tím, že je rozdíl, pokud se vyrovnáváme se ztrátou člověka, který zemřel náhle, nebo někoho, jehož úmrtí delší dobu očekáváme. V tom druhém případě si část truchlení odžíváme už za života nemocného a se zármutkem se vyrovnáváme lépe. Pokud intenzivně o nemocného pečujeme, truchlíme zpravidla potom kratší dobu.

Normální a chorobné projevy

Ztráta milované bytosti se v nás odrazí celou řadou projevů, za které se nemusíme stydět, a jsou vlastně normální reakcí.

„Můžeme se hněvat na sebe, že jsme smrti nezabránili, ale také na zemřelého, že nás nechal samotné. Běžné jsou i pocity žárlivosti a závisti v tom smyslu, že všichni se točí kolem mrtvého, ale my zůstáváme sami. Mezi běžné projevy patří i sebeobviňování se za to, že jsme smrti nezabránili. Také se cítíme osamělí a opuštění, ztrácíme chuť do života, můžeme zažívat vnitřní prázdnotu. Klademe si otázky po smyslu života. Někteří lidé paradoxně zažívají ovšem i radost a smích, pocit ulehčení a vysvobození – zvláště, pokud nás zemřelý dříve týral nebo pokud jsme museli o něj před smrtí dlouhodobě pečovat, což nás vyčerpávalo,“ upozorňuje psycholožka Michaela Zetíková.

Truchlení se podle ní projevuje i tělesně. Zejména se jedná o třes celého těla, pocit sevřeného hrdla, dušnost, tělesnou slabost a únavu, nedostatek energie, svírání u srdce, přecitlivělost na intenzivní světlo a hluk, ale i na tlumivé léky či kofein. Může se nám stát, že v noci nemůžeme spát a také se u nás mohou projevit poruchy příjmu potravy, zejména nechutenství nebo přejídání či různé poruchy imunitního systému. Další oblastí, kterou truchlení ovlivňuje, je naše myšlení. Typické jsou depresivní myšlenky, odmítání skutečnosti, zmatenost, která způsobuje poruchy paměti a pozornosti, časová a prostorová dezorientace, pocit přítomnosti zesnulého, který ovšem může přerůst až v chorobné halucinace a bludy o zemřelém.

„Mezi projevy truchlení, které už nejsou běžné a zcela normální, je buď velmi silný a dlouhotrvající zármutek, kde mimo žal a bolest nejsme schopni prožívat žádné pozitivní pocity, nedokážeme se těšit vůbec z ničeho, ale i to, že žal zcela chybí. Takový žal se může poté objevit opožděně o několik týdnů, případně i let. Dalšími patologickými reakcemi na ztrátu může být to, že zkrátka onemocníme tělesně. Taková nemoc je způsobená tím, že jsme si nedovolili smutek prožít emocionálně. Může se nám i stát, že máme stejné fyzické symptomy, jaké měl zemřelý. Jsou známé i případy, kdy pozůstalí v důsledku zkreslené reakce na smrt bezdůvodně rozdávají svůj majetek,“ uzavírá Michaela Zetíková.

Každý truchlí jinak

Naděžda Špatenková vysvětluje, že proces truchlení je u každého člověka jedinečný. Musíte si najít svou vlastní cestu, jak se s ním vypořádat. Experimentujte a řiďte se svými vlastními pocity. Pamatujte si, že lidé truchlí různými způsoby a že se někdy budete cítit lépe a jindy zase hůře, že jsou dobré i špatné dny. Stejně jako uzdravení se z nemoci potřebuje i truchlení svůj čas. Že jste své truchlení zvládli, poznáte podle toho, že se vaše nejsilnější emoce (pocity) začnou vytrácet, například už nebudete cítit takovou zlost nebo hluboký smutek. Také budete moci hovořit o zemřelém, aniž byste cítili v krku knedlík a do očí se vám hrnuly slzy. Pomalu, ale jistě se znovu vrátíte k „normálnímu fungování" i ke svým zájmům.

Podle psycholožky Alexandry Hrouzkové je základním stavebním kamenem k zvládnutí stresu využití volného času. Zejména pohyb a zdravá strava hrají důležitou roli. Doporučuje soustředit se na pocity, které ve vás pohyb vzbuzuje. Soustředění a zapojování smyslů je velice důležité.

„Také knihy lze rozhodně jako způsob relaxace doporučit, avšak zafunguje to za předpokladu, že si člověk vybere knihu, která ho baví, vtáhne či ho jinak opravdu zaujme,“ říká Alexandra Hrouzková. Knihy totiž kombinují více faktorů, které bojují se stresem. „Zrak člověka sleduje řádky textu a ubývá tak prostor pro další rozptýlení, mysl soustředící se na příběh odpočívá od případných negativních či úzkostných myšlenek, objevují se pozitivní pocity a organismus se celkově zklidňuje,“ dodává.

Pomoci si můžete sami

Psycholožka Naděžda Špatenková ve své knize upozorňuje, že život člověka, který ztratí blízkou osobu už nikdy nebude úplně stejný, jako dřív a přináší několik tipů, jak si můžete pomoci sami.

Dovolte si truchlit
Prožívejte své emoce tak, jak to nejlépe dovedete. Pokud to znamená plakat, křičet, mluvit k zemřelému nebo se věnovat nějaké fyzické aktivitě, například bouchání do polštáře, běhání nebo zvedání činek, dělejte to. Pokud se stydíte za svůj pláč před ostatními lidmi, otevřeně jim to řekněte.

Sdílejte bolest s přítelem
Může to být kdokoliv (duchovní, přítel(kyně), ale také odborník (psycholog). Pokud ale nejste „ten typ“, který se svěřuje a otevřeně ventiluje pocity, pravděpodobně se to nezmění.

Vraťte se k normálnímu životu
Pokud vás určité aktivity (jako třeba čtení, cvičení nebo plavání) dříve uklidňovaly a bavily vás, pokuste se jim věnovat i nyní. Uvidíte, zda vám pomohou, abyste se mohli vrátit k normálnímu životnímu stylu.

Pište si deník
Některým ženám, ale i mužům pomáhá zapisovat si své myšlenky a pocity tak, jak je během truchlení napadají, do deníku. Napište zemřelému všechno, co jste si už nestačili říci, můžete otevřít věci, které mezi vámi zůstaly nedořešené, nevyřčené.

Mluvte o zemřelém
Přátelé a rodina se často vyhýbají hovorům o zemřelém z obavy, aby vás nezarmoutili. Pokud chcete o zemřelém mluvit, ujistěte ostatní, že vám to nevadí.

Je čas truchlit i přestat truchlit
Stejně jako jste si na počátku dovolili truchlit, dovolte si v závěru přestat.