Přijde to znenadání. Nemůžete dýchat, třesete se, do očí se vám derou slzy a vy nemůžete ani pořádně promluvit. A nevíte proč. Sípáte. Snažíte se popadnout dech, ale noříte se do toho hlouběji a hlouběji a nevíte, jak z toho ven. Chce se vám zvracet. Možná i budete. Právě prožíváte panickou ataku. Nebo nával strachu.

Jenomže nestojíte před rozzuřeným medvědem. Neútočí na vás mamut, dokonce ani naštvané kuře. Prostě sedíte doma nebo jste třeba ve vlaku. Takové stavy zažívá stále více lidí, ale především stále více dětí. Z úzkostí, které mohou končit až panickými ataky a neschopností dělat některé činnosti, se stává epidemie moderní doby.

Její výskyt jde napříč kontinenty i věkem. Úzkostí mohou trpět už předškoláci, zvlášť pokud mají rodiče, kteří se s ní sami potýkají. Jde totiž o potíže, které jsou často geneticky podmíněné. Pokud navíc rodiče sami nezvládají svoje strachy, těžko tomu naučí své potomky. Většina dospělých si své úzkosti nese už z dětství, proto se vyplatí ty dětské nepodceňovat a včas s nimi dítě naučit zacházet. Jinak hrozí, že se obtíže postupně zhorší a přetaví se třeba ve zmíněné panické ataky. Pomůže vám v tom návštěva psychologa nebo psychoterapeuta a hlavně důsledná práce s dítětem. A tím rozhodně nemáme na mysli úlevy, ke kterým se mnoho rodičů uchyluje ve snaze dítě nestresovat. Tím mu totiž s jeho úzkostmi nepomůžete, naopak ho v nich jenom utvrdíte.

Rodič jako průvodce

„Pokud se dítě bojí vody, a vy se proto radši vyhnete výletu lodí, abyste ho zbytečně nestresovali, tak si podvědomě fixuje, že je ta jeho úzkost oprávněná. Že je voda asi opravdu nebezpečná. A tenhle přístup vám bohužel často nabídnou i psychologové a pracovníci pedagogicko-psychologických poraden, kteří problémy raději řeší prostřednictvím úlev a individuálních plánů,“ popisuje Jaroslav Matýs, předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie.

Ten radí nesnažit se dítě zbytečně chránit. To znamená, že byste neměli dovolit, aby se vyhýbalo něčemu, z čeho má strach. Naopak, rodiče jsou tu od toho, aby dítěti pomohli obavy překonat. „Vypadá to drasticky, ale jinak se to léčit nedá. Když máte strach z pavouka, tak vám ho dám do ruky. Když se ho bojíte moc, tak dostanete na půl roku antidepresiva proti úzkosti. Váš mozek zjistí, že ten strach není oprávněný, že je zbytečný. Pak stáhneme antidepresiva a vy najednou zvládnete pavouka i bez nich,“ popisuje Jaroslav Matýs s tím, že stejně to funguje i u dětí, které se bojí kolektivu či školy.

„Jeden z mých pacientů byl kvůli úzkostem na individuální výuce celých osm let. Prosadili si to rodiče. S jedničkami se dostal na gympl a tam najednou propadal. Pak přišli k nám do ordinace, my jsme narovnali vztahy v rodině, která byla příliš ochranitelská, a poradili rodičům, jak úzkost zvládat. Na přechodnou dobu jsem nasadil antidepresiva a chlapce ‚vyhnal‘ do školy. On najednou zjistil, že svět není tak strašlivý, jak si ho představoval zavřený v bytě s úzkostnou matkou. Našel si kamarády, začal sportovat a v druhém pololetí už měl trojky,“ popisuje Matýs.

Ve většině případů to takto daleko samozřejmě nezajde. Ale je to hodně na rodičích. Pokud dítě nemá vážnější poruchu, kterou by úzkost provázela, mají vyhráno. Musí ale pracovat i sami na sobě. Třeba tím, že se naučí zvládat stresové situace. To totiž dětem velmi pomáhá v tom, aby si tuto dovednost osvojily také.

„Rodiče by měli ukázat, že umí odpouštět a omluvit se. Neměli by chtít zvládat všechno sami, měli by se umět uvolnit, být vyrovnanější, přátelštější a laskavější nejen k ostatním, ale také sami k sobě,“ dodává psycholožka Kamila Dvořáková. A platí to tím spíš, pokud mají k úzkostem sami sklon. Aby dítě dokázalo své strachy překonat, je také velmi důležité podporovat jeho sebevědomí a víru v to, že si dokáže i v náročných situacích poradit. Váš potomek také musí cítit, že o něj máte zájem, že ho respektujete a že s vámi může bez zábran mluvit o tom, co ho trápí. Nezlehčujte jeho strachy, ale naučte ho, jak je krůček po krůčku zdolat.

Epidemie úzkosti

„My vlastně nevíme, proč je nárůst úzkostí tak výrazný. Stejný trend vidím ve Spojených státech a i tady u vás, v České republice,“ říká známá americká psycholožka Ellen Braaten, která několik měsíců působila v Česku na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. „A je to ironie, když si uvědomíte, že žijeme v historicky nejlepší době, kdy nečelíme žádným hrůzám ani hladomorům. Paradoxně nám to ale dává tolik volného času, že máme možnost obávat se věcí, kterých se obávat nemusíme. Máme zkrátka příliš času přemýšlet,“ dodává s nadsázkou Ellen Braaten.

Trendy jsou sice jasně patrné, přesná čísla, která by říkala, jak na tom v Česku s úzkostí jsme, však neexistují. Úzkost totiž doprovází vícero těžších diagnóz. „V takových případech se pak do statistik uvádí jedna – ta hlavní – nemoc. Úzkost je většinou až třetí v řadě. Že počet případů stoupá, je nicméně jasně viditelné,“ říká předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie Jaroslav Matýs. Česko je ve srovnání s Británií či Spojenými státy ve skluzu také v boji s touto nemocí. Například v USA je péče o psychické zdraví součástí výuky na řadě škol.

„Netýká se to všech, každý stát to má jiné, i každý typ školy. Ale spousta zařízení má svého psychologa, učitelé mluví se žáky o psychickém zdraví, vysvětlují jim, co úzkost je. Umí také najít dítě, které podobné problémy má, a pomoci mu. Žákům či studentům uleví už jen to, že se jednou týdně setkají se školním psychologem a ve skupině si promluví o strachu a nervozitě,“ říká psycholožka Ellen Braaten s tím, že je důležité naučit děti, jak se s úzkostí utkat, když už se objeví.

Možností je mnoho: cvičit jógu, číst si, dělat různé věci, které dítě baví a u nichž si odpočine, aby nad nimi úzkosti nepřevzaly kontrolu. Protože právě o to jde. Úzkost není nepřítel. Je to s ní jako s ohněm, o kterém se říká, že je dobrým přítelem, ale zlým pánem. Je normální bát se zkoušení ve škole nebo skoku do vody. Nebo se na něco zeptat před skupinou lidí. Je přirozené mít obavy pustit se z kopce na lyžích. Strach je totiž v krizových situacích důležitý a pomáhá nám je zvládnout – do krve se vyplaví adrenalin, organismus se dostane do pohotovosti. Díky tomu se vám povede parádní šipka nebo zdoláte černou sjezdovku. Normální ale už není se úzkosti poddat a začít se úplně vyhýbat vodě či zasněženým svahům. Nebo kvůli ní třeba přestat chodit do školy.

Když vás strach ochromí

Šestnáctiletá Matilda Bubeníková trpí panickými ataky, které ji přepadávají právě ve škole. Najednou nemůže dýchat, sípe, má pocit, že musí utéct. I když neví, před čím. „Vždy vyhledám ošetřovatelku, která mě pustí do zklidňovací místnosti. Tam si lehnu a někdy to odejde za tři minuty, jindy za dvě hodiny. Nejdůležitější je, že jsem tam sama, izolovaná a v klidu,“ říká Matilda, která chodí do třetího ročníku víceletého gymnázia The English College in Prague.

Anglické gymnázium si zkušenosti s podobnými zklidňovacími místnostmi přineslo z Velké Británie. Matilda se tam někdy uchýlí jednou za měsíc, ale jindy třeba i několikrát do týdne. Neví, co její stavy spouští. Každopádně přes léto, když sportuje, tak ji opouštějí, vracejí se zase s nástupem do školy. Na otázku, jestli na ni nekladou rodiče či učitelé zbytečně velké nároky, odpovídá: „Studium určitě náročné je, ale já si to vybrala sama. Nemám pocit, že by na mě tlačili rodiče nebo učitelé. Spíš na sebe tlačím já sama. Chci být ve všem nejlepší.“ Dobrá zpráva je, že o duševní zdraví svých studentů a žáků se v Česku stará stále více škol, byť především soukromých. Většinou pomáhá přítomností psychologa, zmíněnou zklidňující místností, ale třeba i způsobem výuky.

Učitelé často tápou

„Co se týče prevence, snažíme se například přenášet výuku ze třídy ven. Přírodovědné předměty se mohou už od jara vyučovat venku, v muzeu se spousta věcí také pochopí lépe. Kromě klasických lyžáků jezdíme například na statek, kde si studenti zažijí environmentální výuku na vlastní kůži a ještě si protáhnou tělo a vyplaví endorfiny,“ popisuje Tomáš Mikeska, ředitel Gymnázia Evolution Jižní Město v Praze.

Děti se tak mají větší šanci odreagovat a třeba i své učitele poznat trochu jinak. Škola sice nemá samostatnou místnost pro uklidnění, ale když dojde k panické atace, mohou studenti využít některou z pohovek, které jsou rozmístěné po škole, a postará se o ně buď školní psycholog, nebo asistentka, jež jim donese vodu. To se prý v poslední době stalo hned dvakrát. "U dívky, která měla psychické problémy, s nimiž musela být i hospitalizována, a ve škole měla individuální plán. Jiná dívka se zase rozplakala před maturitní komisí, protože ze sebe ze strachu nedokázala vypravit slovo. Nebylo to přitom nedostatkem znalostí, ale její introvercií a úzkostí. Snažili jsme se na další termín vytvořit vhodnější prostředí, aby tam byli jen lidé, které zná, a zvládla to,“ popisuje Mikeska.

Jenže každý podobný případ vyžaduje iniciativu, čas, znalosti a zájem problém řešit. A na běžných školách chybí z vyjmenovaného vlastně všechno. Všichni učitelé mají státnici z psychologie, ale to nestačí. Dítě jim totiž na začátku neřekne, že má psychický problém, na to si učitelé musí většinou přijít sami.

„Jako pedagog musíte řešit i ryze praktické věci. Když dojde k záchvatu ve třídě, nesmí vyučující z bezpečnostních důvodů nechat třídu samotnou. Chybí i zákonné postupy, komu vyučující smí či musí volat, co má dělat. Měla by existovat služba, která by poradila. Třeba pedagogicko-psychologické poradny, které jsou však zavaleny žádostmi o vyšetření, aby studenti získali úlevy. Ty ovšem u psychicky labilních dětí vůbec nefungují. A nakonec velmi často narážíme na to, že když se učitelé snaží pomoci, berou to rodiče jako vměšování se do intimní sféry rodiny a nechtějí spolupracovat. Je těžké pomoci, když nevíte, co se v rodině děje,“ vyjmenovává Mikeska problémy s podobnými případy s tím, že by školy potřebovaly více odborníků, kteří by přišli a s dětmi v rámci různých projektů pracovali.

Koneckonců i jeho studenti takové projekty iniciují. Právě zde vznikl projekt ‚Dávám židli do kruhu‘, který začal jako muzikál, jež vydělal neuvěřitelných 200 tisíc korun. Studenti částku věnovali Národnímu ústavu duševního zdraví. I nadále získávají peníze, které předávají ostatním školám na projekty podporující duševní zdraví a destigmatizující duševní poruchy.

Naučit se o sebe starat

V budoucnu už ale možná nebude podobná iniciativa na dětech a jednotlivých školách. V současné době se rozjíždí zkušební projekt, který by mohl být běžnou součástí učiva základních škol. Vytvořil ho Národní ústav duševního zdraví za podpory nadace RSJ a je určen pro žáky pátých a šestých tříd.

„Duševní zdraví dětí je odrazem celkového stavu naší společnosti. Lidé ve vyspělých západních státech se potýkají s celkovou přetížeností. S tím souvisí nedostatek odpočinku a málo času na sebepéči a kultivování dobrých a hlubokých vztahů. Další problémy působí orientace na ekonomický úspěch a individualismus nebo rychlý vývoj technologií. To vše se projevuje na naší psychické pohodě,“ říká koordinátorka projektu a psycholožka Kamila Dvořáková s tím, že se většina z nás nikdy neučila základní praktické dovednosti, jak pečovat o svoje psychické zdraví. Tedy například jak regulovat svoje emoce, jak zvládat konflikty či jak si nastavit hranice.

„Stejně jako se děti učí matematiku, potřebují se učit základní dovednosti psychické odolnosti a sociálního vztahování. Tedy jak poznávat a pracovat se svými emocemi a myšlenkami, jak vytvářet smysluplné vztahy a jak zvládat náročné situace,“ říká Kamila Dvořáková. Tento program, který se právě testuje na deseti základních školách, zahrnuje jednu učební hodinu týdně, kdy se toto všechno děti dozví od učitele. Úloha rodičů však zůstává naprosto zásadní – bez jejich pomoci je cesta z úzkosti podstatně těžší.

Rodič vs. dětská úzkost

* Změňte své vlastní chování - nebuďte vztahovační, nevytvářejte černé scénáře, neklaďte na sebe přehnané nároky, nesuďte a nenálepkujte své okolí, nepřehánějte. Právě těmito chybami ve vlastním myšlení a jednání jdete svému dítěti špatným příkladem a udržujete ho v pasti jeho úzkosti.

* Vyhraďte si na své dítě každý den alespoň patnáct minut, kdy se budete věnovat pouze jemu. Hrajte si, mazlete se, povídejte si. Cílem je, aby se dítě uvolnilo a cítilo váš zájem a lásku.

* Soustřeďte se na komunikaci v rodině – věnujte při ní dítěti plnou pozornost. Budujete tak vzájemnou důvěru a jeho pocit bezpečí.

* Podporujte silné stránky svého dítěte a chvalte ho za to, v čem si vede dobře.

* Vypjaté situace řešte v klidu. Učte své dítě, že nezdary patří k životu a neznamenají konec světa.

* Myslete sami na sebe, věnujte se svým koníčkům a relaxujte. Uštvaný a vystresovaný rodič úzkostnému dítěti rozhodně nepomůže.

LUCIE SUCHÁ