"Dominantním jevem je zhoršení dřívějšího stavu u lidí, kteří již nějaké potíže měli. Typicky partnerských či rodinných vztahů, trpících tím, jak spolu nyní členové domácnosti tráví mnohem více času. Objevují se samozřejmě i obavy o blízké osoby. Málokdy naopak lidé volají kvůli koronaviru jako takovému," říká autor projektu, psychoterapeut Pavel Pařízek.

První pomoc v krizi

Projekt Dělám, co můžu je internetová stránka sloužící ke zprostředkování psychologické online konzultace během epidemické krize. Lidé na ní najdou kontakty na odborníky, připravené jim po dobu trvání této krize zdarma pomoci s různými problémy, jaké zpravidla řeší psychoterapie či krizová intervence. Nyní je jich zhruba 700. Z toho 250 pracuje v cizích jazycích, od angličtiny až třeba po finštinu.

S jakými problémy se lidé nejčastěji ozývají? Ze zhruba 600 zdokumentovaných kontaktů konzultovali ve 40 procentech případů otázky partnerských vztahů. Ve 35 procentech potom osobní témata jako například zvládnutí existenciální či existenční situace, studia, práce a podobně.

Někteří se cítí jako vězni na samotce

Mezi jevy, které se s epidemickou krizí objevily nově, patří stavy, jaké zažívají třeba vězni na samotce.

„Tyto lidi drží jako v klinči neohraničenost aktuálního nouzového stavu. Neví, kdy mu bude konec. Navíc na sebe mívají vysoké nároky, jako by měli situaci zvládnout. Srovnávají se s okolím a třeba z toho nevychází dobře. Trpí tím, že jsou v kontaktu s existencí věcí, které nemohou kontrolovat a ovlivňovat,“ upřesňuje Pavel Pařízek.

Takoví lidé podle něj ztrácejí celkově svůj životní rytmus. Mají potíže s novou organizací dne a ztrátou časové struktury. Neví, jak dlouho karanténa trvá a musí si vzpomínat, jaký je den. Dochází u nich často i k fyzickému pustnutí. Neupravují si vlasy a podobně.

Z takzvaných pracovníků první linie se ozývají především zdravotníci, pracovníci z pečovatelských služeb či lidé ze samosprávy. Hlavním tématem je přetíženost.