Špičkové výkony sportovců, geniální objevy vědců i nevšední úspěchy herců, muzikantů nebo výtvarníků mají jedno společné: Bylo jich dosaženo lidmi, kteří dokázali osedlat svoji vlastní mysl a dosáhnout tak na mety, o nichž se jiným ani nesnilo. Uvědomění si základních mechanismů, na jejichž základě naše myšlení, emoce a motivace fungují, může ale pomoci i nám, „obyčejným smrtelníkům”.

Máme šanci se tak osvobodit od strachů, stresů a komplexů, které nám brání vnímat realitu takovou, jaká je, lépe si uvědomit širší souvislosti a kontexty naší existence a v důsledku toho učinit svůj život smysluplnějším, radostnějším a šťastnějším.

První velký stres

Největší metlou lidstva nejsou podle Světové zdravotnické organizace AIDS, ebola ani lavinovitě se šířící epidemie spalniček, ale duševní choroby, stres a deprese plynoucí ze stále se zvyšujících nároků společnosti na lidskou mysl. Lidstvo nikdy nekonzumovalo tak obrovské množství léků, jejichž jediným úkolem je působit na naše myšlení a vnímání okolního světa. Když si ale dáme trochu práce a osvojíme si určité principy, můžeme se i bez zobání antidepresiv naučit nemoci plynoucí ze stresu nejen léčit, ale také jim předcházet.

Prvním velkým stresorem bývají přijímačky na střední školu. Rodiče bývalých i současných studentů určitě rádi potvrdí, že vidět vlastního dospívajícího potomka, jak se při odchodu na tento velký test psychické odolnosti klepe jako osika, potí se mu ruce a ve tváři má výraz vojáka, odvedeného na frontu, není vůbec nic hezkého.

Lidí s depresemi přibývá:

„Každá zkouška či test je pochopitelně stresující, stejně tak jakékoli zvýšené požadavky, které na nás okolí, práce či určité úkoly kladou. To však v zásadě není nic nepřirozeného, nezdravého ani škodlivého,“ říká psycholog, vysokoškolský učitel a publicista Jan Urban. Stres je podle něj jen snahou našeho organismu mobilizovat energii a pomoci nám náročnou situaci řešit. Jistá míra stresu je proto často pozitivní – vede k vyššímu výkonu. V některých situacích dokonce platí, že bez trošky stresu lidé ničeho významného nedosáhnou. Platí to však jen do určité hranice.

„Příliš vysoká úroveň stresu nás může ochromit, znervóznit a bránit v dosažení cíle. Týká se to především situací, kdy je náš stres neadekvátně vysoký a brání nám tak ve správném uvažování či provádění jakýchkoli dalších činností,“ varuje Jan Urban.

Z dlouhodobějšího hlediska je podle něj třeba položit si otázku, zda stres, plynoucí z našich vlastních vysokých požadavků, není příliš vysokou cenou, kterou za ně platíme. Navíc se může snadno stát, že pokud své nároky na sebe sama nebo své děti poněkud snížíme, naše či jejich výsledky se s nižším stresem zlepší.

S tím souhlasí i psychiatr Karel Nešpor, podle něhož lze stres účinně korigovat hlavně nastavením zdravého žebříčku hodnot a motivací k tělesné aktivitě. „Rodiče by si měli uvědomit, že úspěch, vzdělání a prestiž nejsou v životě člověka zdaleka to nejdůležitější. Svědčí o tom i příběh dnes světově známé operní zpěvačky Evy Urbanové, kterou dvakrát za sebou nepřijali na konzervatoř. Poprvé jí řekli, že má příliš silný hlas, podruhé, že je moc stará. A podívejte, kam to dotáhla!“ usmívá se Karel Nešpor.

Mentální síla a odolnost

Zásadní vlastností pro zvládání stresu je mentální odolnost, která nám pomáhá nejen čelit stresu, ale zároveň nedopustit, aby nad námi v určitých nepříznivých situacích převzaly kontrolu negativní emoce. Tedy takové, které nám brání cítit se šťastnými a spokojenými a mnohdy nás i zbytečně svazují v naší činnosti. „Mentální odolnost vůči nepříznivým okolnostem však přesto máme do značné míry ve svých rukou a můžeme ji určitými způsoby podpořit. Často je totiž důsledkem některých dlouhodobých životních zvyků,“ vysvětluje psycholog Jan Urban.

„Jde například o zvyk věnovat se širšímu okruhu mentálních i fyzických aktivit, které udržují naše schopnosti, nebo zvyk být v kontaktu s širším okruhem různých osob, které jsou zdrojem nových podnětů či inspirací. Bráníme se tak nejrůznějším formám rutiny či stereotypu,“ dodává. Hodně podle něj pomáhá naučit se nebrat si osobně nepříjemné věci, které se nám přihodí. Nebýt vztahovačný a chápat, že nepříznivé události, které se nám stanou, se občas přihodí každému.

Zvyky, které pomáhají

Důležitá je i schopnost najít v nepříznivých událostech určité příznivé stránky, které nás mohou obohatit. Významnou roli hraje i zvyk žít především v současnosti, tedy neulpívat svou myslí u minulých událostí – především těch, které nedopadly podle našich představ. Stejně důležitý je zvyk neprodlévat zbytečně u pomyslných budoucích hrozeb, které velmi pravděpodobně nikdy nenastanou. To vše nás totiž jen zbavuje energie potřebné k tomu, abychom úspěšně čelili skutečným problémům.

„V neposlední řadě je dobré naučit se vytyčovat si jasné a konkrétní cíle. Ztráta nebo nedostatek cílů nás totiž paradoxně mentálně vyčerpává. Cíle, které si vytyčíme, naopak zvyšují naši motivaci a aktivitu a dodávají nám energii,“ říká Jan Urban.

Psychiatr Karel Nešpor ovšem upozorňuje, že duševní odolnost nelze zaměňovat se sebevědomím: „To není zdaleka totéž. Představme si jako příklad paní Jitku, která nejenže není sebevědomá, ale nemá o sobě vůbec vysoké mínění. Věří ale v boha a v nesnázích se k němu obrací. Kromě toho cvičí jógu a když má nějaké trápení, svěří se kamarádkám z jógy, s nimiž si vyměňuje recepty na zdravou výživu. Obtížné situace tak zvládá překvapivě snadno.“

Poločas rozpadu

Ke kritickým okamžikům života patří rozpad manželství nebo jiného dlouhodobého partnerského vztahu. Pocity zklamání, viny, marnosti a neschopnost smířit se s novou situací můžou vyústit až v zoufalství, od něhož je krůček k sebevraždě. I v těchto krušných chvílích nám může mentální odolnost výrazně pomoci.

„Překonání krize vyžaduje určitý přirozený čas. Nemá příliš smysl se ho snažit uměle zkracovat. Emoce, které tato stresující událost přináší, by měly přirozeně odeznít. Mentální síla, jak jsme již uvedli, nespočívá v tom, že si určité pocity nepřipouštíme. Spočívá v tom, že nedopustíme, aby nás ovládly či nad námi převzaly kontrolu,“ vysvětluje Jan Urban. Naopak bychom se ze všech sil měli snažit upnout na pozitivní aspekty své situace – soustředit se na to, co příznivého a zajímavého před námi stojí, jakých cílů bychom chtěli dosáhnout, jaké jsou naše silné stránky, o které se můžeme opřít.

Smíření s podzimem

Pojmy jako mentální síla a mentální odolnost jsou dnes většinou asociovány především s mentálním koučinkem, který se odehrává ve VIP prostředí, spojovaném s mladými, krásnými, úspěšnými a bohatými, kteří se díky koučům stávají ještě mladšími, krásnějšími, úspěšnějšími a bohatšími. Naučit se kontrolovat vlastní mysl ale snad ještě více potřebují ti, kteří už nejsou nejmladší a k vyvoleným se rozhodně počítat nemohou. Mentální odolnost může výrazně pomoci i v kritických momentech stárnutí, kdy nás přepadají pocity osamocení a představy, že nás nikdo nepotřebuje a jsme jen na obtíž.

„Takové pocity se stářím přirozeně přicházejí, ale je možné jim čelit, pokud ovšem přijmeme fakt, že proces stárnutí je přirozeně spojen s úbytkem energie. Přirovnal bych to k podzimu, kdy je energie na ústupu. To přece bereme jako fakt a nebojujeme proti tomu. A stejně jako na podzim přirozeně zpomalujeme životní tempo, déle spíme, jíme dlouho vařená jídla a je to pro nás příjemné, stejně tak si ve stáří můžeme dovolit zpomalit bez pocitu viny nebo hněvu, že už nejsme tak rychlí jako dříve,“ říká mentální trenér Radim Valigura a dodává: „Pokud si vědomě dovolíme zaujmout tento přirozený postoj, mentálně se uvolníme a můžeme třeba najít nový smysl v tom, že si najdeme způsob, jak předávat roky nasbíranou moudrost a být tak pro okolí co nejvíce užitečnými.“

Rovnováha je dynamická

„Pomoci lidem zbavit se stresu, který je paralyzuje, a ukázat možnost vědomé volby při sportu, v byznysu i v osobním životě.“ Takové je krédo mentálního trenéra, kouče a mentora Radima Valigury.

Jak se stane ze studenta brněnského Vysokého učení technického trenér bývalé světové tenisové jedničky Martiny Hingisové?
Pocházím stejně jako ona z Rožnova pod Radhoštěm, a přestože je Martina o něco starší, vyrůstali jsme spolu. Před čtrnácti lety přišla nabídka od její matky a zároveň trenérky, abych jí dělal sparingpartnera, takže Martina věděla, o koho jde, i když mě předtím dvacet let neviděla. Zrovna jsem tenkrát studoval v Brně a hrál prvoligový tenis, ale všeho jsem nechal a odjel do Švýcarska. Nakonec jsem ji začal naplno trénovat. Bylo mi šestadvacet, přitom většině ostatních trenérů v mé pozici bylo přes čtyřicet. Hodně věcí jsem psychicky nezvládal, a tak jsem hledal cesty, jak novou roli unést. Při té příležitosti jsem se dostal k lidem, kteří se zabývali mentálním koučinkem na profesionální úrovni – a ta profese mě doslova uchvátila.

Stěžejním pojmem vaší metody je sousloví „mental supremacy“. Znamená to spíše mentální nadhled, nebo převahu nad ostatními?
Nejdříve bych rád upřesnil, že ten pojem jsme začali užívat s kolegy při mém angažmá ve Švýcarsku, kde jsem se věnoval tréninku mentální síly zejména u sportovců. Po návratu do ČR jsme s jedním kamarádem tuto metodu dále vyvíjeli a začali aplikovat do českého prostředí. Znamená to skutečně mentální převahu, protože kořeny tohoto termínu sahají k bojovým sportům. Principy „mental supremacy“ lze aplikovat nejen u sportovců nebo manažerů firem, ale i v každodenním životě „obyčejných“ lidí. Naše inteligence, která nás odlišuje od zvířat, tkví v tom, že dokážeme vědomě konat a myslet v souvislostech. To nám umožňuje vyhodnotit situaci a rozhodnout se pro optimální řešení.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Vy mi řeknete něco, co se mi nebude líbit, takže bych měl sto chutí vám vynadat. Pokud se ale dokážu ovládnout, zamezím tak možnému konfliktu, při němž bych si sice emočně ulevil, ale do budoucna spíše více ztratil, než získal. Vědomě se rozhoduji, že krátkodobý vztek překonám. To znamená, že mám mentální převahu nad negativními emocemi, které nám díky z nich plynoucímu stresu dokážou doslova vypojit až dvě třetiny mozku.

Nehrozí, že zablokováním emocí narušíme přirozenou duševní rovnováhu?
Vtip je v tom, že pokud víme, jak na to, tak emoční energii ve skutečnosti neblokujeme, ale přesměrováváme jinam a využíváme. Umožňuje nám to být zodpovědní za to, co děláme, a nestavět se předem do role oběti, proti které se spikly okolnosti. Místo nevědomého stresu, který nás paralyzuje, získáme ve vypjatých situacích možnost vědomé, svobodné volby.

Jak mohou rodiče uchránit své potomky před stresem z přijímacích zkoušek?
Mohou mu poměrně výrazně předejít tím, jak se k dítěti chovají a jak s ním komunikují. Důležité je, aby se dokázali na problém potomka podívat z podobného úhlu pohledu, jako ho vidí on vzhledem ke svému věku a zkušenostem. Když za nimi přijde dcera s tím, že má strach, že se na danou školu nedostane, důležité je nemávnout nad tím rukou a neodbýt ji komentářem „to zvládneš, jsi přece šikovná“, ale trpělivě ji vyslechnout a uklidnit ji například slovy „chápu, že to pro tebe musí být těžké“. Klíčem je celou situaci nezlehčovat ani nehodnotit. Už jen tím, že si rodič najde čas dítě pozorně a chápavě vyslechnout, může se problém často sám od sebe rozplynout, protože s ním dítě najednou není osamoceno.

Dosáhl jste někdy mentálním koučinkem výsledků, které vás samotného překvapily?
Přišel za mnou jeden progresivněji smýšlející trenér plavání ze sportovního gymnázia, jestli bych nějak dokázal posílit motivaci jeho žáků. Šlo o děti ze šestiletého gymnázia, které ve třinácti nebo čtrnácti letech přijali s tím, že z nich vychovají vrcholové sportovce. Po roce nebo dvou tvrdého tréninku ale část z nich najednou zjistila, že už je závodní plavání nebaví nebo jim nejde tak, jak si představovaly. Jejich původní cíl stát se vrcholovým sportovcem se během této doby změnil na touhu hlavně už to nějak doplavat k maturitě. Klíč k motivaci a nové energii leží v šířce kontextu, ve které na dané téma pohlížíme. Vyvolal jsem s nimi debatu, jaké další možnosti jim tento sport dává. Po chvíli došlo na to, že díky plavání mají například šanci dostat se do zahraničí na univerzitu, získat stipendia nebo třeba dělat plavčíka-záchranáře na krásných místech mimo Evropu, naučit se jazyk a poznat úplně nové lidi. A zabralo to. Znovu se objevil cíl – tentokrát zase dosažitelný. Přál bych vám vidět jejich nadšené oči. Uvědomily si širší kontext toho, co mohou získat, díky čemuž se výrazně posílila jejich motivace, disciplína a zvedly se i výkony. Ovšem jednou tohle udělat nestačí, tímto směrem se na děti musí působit neustále.

Pět rad pro starší a pokročilé

Starší lidé mají obvykle na přemýšlení času dost. Někdy dokonce víc, než by jim bylo milé. V mysli se jim při tom mohou vybavovat myšlenky, které nepotěší, spíše rozesmutní. Přinášíme několik triků, doporučovaných známým psychiatrem Karlem Nešporem proti trudnomyslnosti, pro zlepšení nálady i celkové duševní kondice.

1. Fyzická aktivita
Mírní úzkosti a deprese, projasňuje náladu a do značné míry chrání mozek před stárnutím. Stačí kupříkladu třeba necelou hodinu denně chodit. Lidem také většinou prospívá lehká fyzická práce.

2. Smích a humor
Dokážou nevídané, a přitom jsou to zaručeně zdravé a přirozené způsoby, jak zvládat stres, uklidnit se a zlepšit si náladu. Často se usmívejte, ať jste sami nebo s přáteli!

3. Nebýt sám
Důsledné pěstování dobrých vztahů a setkávání se s lidmi zvyšuje duševní odolnost a přináší pocit smysluplnosti i poznání, že je člověk i ve stáří nějak užitečný.

4. Jíst a pít
Zní to možná banálně, ale mnoho lidí, zejména ve starším věku, nevědomky snižuje svou mentální odolnost tím, že nepije dost vody, nepřiměřeně málo nebo naopak příliš mnoho jí a málo spí.

5. Neničit si tělo
Nejen fyzickou, ale i duševní kondici si zachováme pouze tehdy, když se budeme důsledně vyhýbat alkoholu, drogám a tabáku, přiměřeně spát a rozumně se stravovat.

ONDŘEJ MRÁZEK