Psychiatr Radkin Honzák jednou pronesl cosi ve smyslu, že uši jsou proti očím ve velké nevýhodě. Oči totiž v případě potřeby můžeme zavřít a vnějšímu prostředí se tak účinně bránit, ale uši jsou zcela nechráněné, protože žádná víčka nemají. Bývají vydané všanc jakémukoliv množství decibelů i plíživému zvukovému smogu, který si na sluchu postupně vybírá svoji daň.

Říká se, že ztráta zraku odděluje postižené od světa věcí, ale ztráta sluchu od světa lidí. A je jasné, že sluch věkem slábne. Když přestaneme rozeznávat písmena v novinách, vezmeme si na pomoc brýle či podstoupíme operaci a můžeme zase vidět stejně jako zamlada. Pokud se však musíme třikrát za sebou prodavačky zeptat „prosím“ a ani počtvrté jí nerozumíme a když sousedé přestanou být ochotni nechat se rušit hlasitostí naší televize, mnoho možností k dispozici nemáme. Naslouchátka rozhodně nejsou stejně kvalitní korekční prostředek jako dioptrická skla a převážná část postižených je z různých důvodů nikdy nebude používat. Dost jich proto „řeší“ situaci tím, že začnou omezovat na minimum své kontakty s ostatními.

Oslabování sluchu má však i další rizikové faktory. V téměř dvanáctileté studii, která sledovala 640 dospělých, došel tým baltimorského Centra Johna Hopkinse pro stárnutí a zdraví ke zjištění, že už mírná ztráta sluchu je spojena s dvojnásobným rizikem vzniku demence. Lidé s těžším sluchovým postižením pak byli stejnému nebezpečí vystaveni s pětkrát vyšší pravděpodobností.

Skřípot, vřískot, kvílení

Odborný časopis Journal of Neuroscience před časem zveřejnil seznam zvuků, které nám nejvíce „trhají uši“. Výzkum vycházel nejen z tvrzení dotázaných, ale i z jejich reakcí na jednotlivé zvuky měřených skenerem MRI. Zde vám tedy předkládáme ty nejodpornější:

* Skřípání nože o láhev
* Skřípání vidličky o sklenici
* Skřípání křídy o tabuli
* Skřípání pravítka o láhev
* Skřípání nehtů o tabuli
* Ženský vřískot
* Zvuk brusky
* Kvílení brzd
* Dětský pláč
* Elektrická vrtačka

Podstatu problému určuje fakt, že sluch není pouze výsadou uší, ale i samotného mozku. Neschopnost dobře slyšet snižuje stimulaci sluchových center mozku, což prý může vést k objektivnímu snížení obsahu šedé hmoty. Navíc se lidé s oslabenou funkcí sluchu častěji stahují do ústraní, což vede k jejich zvýšené osamělosti a depresi. Tyto faktory již samy o sobě zvyšují riziko Alzheimerovy choroby. Jde o začarovaný kruh.

Hluk ubližuje

Sluch patří k nejdůležitějším lidským smyslům a péče o něj je namístě. S postupujícím věkem ale slábne. „Sluch se nám nezhoršuje až ve stáří, jak si mnozí myslí, ale víceméně pomalinku oslabuje již od dětství, kdy se snižuje rozsah námi slyšených frekvencí. Rychlost zhoršení závisí nejen na naší genetické výbavě, ale velkou měrou se projevuje i hluková zátěž. Například práce v hlučném prostředí či časté poslouchání hlasité hudby,“ říká MUDr. Hana Pokorná z ORL Praha.

Citelné obtíže se sluchem většinou přicházejí okolo 60. roku. Nejčastěji se projevují tak, že slyšíme konverzaci, ale již přesně nerozumíme každému slovu. Problémy bývají největší v hlučném prostředí nebo v místnosti, kde hovoří více lidí najednou. „Příčinou nedoslýchavosti je, pokud pomineme genetiku a hlukovou zátěž, postupující zhoršení prokrvení centrální nervové soustavy spolu s prohlubujícími se změnami na cévním řečišti. Zde vlivem aterosklerózy dochází ke zmenšení průtoku krve a tím ke snížení výživy buněk,“ vysvětluje MUDr. Hana Pokorná. V preventivní péči o sluch je jedním z nejdůležitějších faktorů vyhýbat se velkému či častému hluku. I když si jeho zvýšenou intenzitu často vědomě nepřipouštíme, na lidské zdraví má velmi negativní vliv.

Klid na pracovišti

Odborníci dnes často hovoří mj. o akustickém diskomfortu na pracovišti, který má výrazný dopad na produktivitu práce i mezilidské vztahy. Nemusíte nutně pracovat se sbíječkou ani bydlet v těsné blízkosti letiště – k poškození zdraví stačí hluční kolegové nebo provozovna v sousedství.

Hluk není rušivý pro každého stejnou měrou, různí lidé jej vnímají odlišně. Rozdíly závisí na věku, zdravotním i mentálním stavu a citlivosti. Na přetrvávající hluk si člověk přivyká, je ale zřejmé, že jeho vlivem klesá výkonnost, roste nepozornost a napětí, zhoršuje se koncentrace. To vše navíc zvyšuje riziko úrazů. Lidé se mohou stát agresivnějšími, zhoršují se vztahy mezi nimi.

Není telefon jako telefon
I když nedoslýchavost představuje značný sociální problém, lze si při běžné komunikaci do jisté míry pomoci odezíráním ze rtů. Mnohem horší je ale situace při telefonování. Dnes jsou však na trhu i speciální telefony vyráběné společností Doro. Jsou přizpůsobeny zvláštním potřebám například nedoslýchavých seniorů. Při vyzvánění a hovoru nevyužívají běžné frekvence, které starší lidé neslyší, ale frekvence pro ně dobře rozeznatelné. Telefony nabízejí také potlačení rušivého okolního hluku či přímou kompatibilitu s naslouchátky.

Ke konkrétním hladinám hluku lze přiřadit určité vlivy na člověka. I přes odchylky dané citlivostí na hluk lze obecně říct, že hluk o intenzitě 60 dB již ruší v práci, snižuje schopnost soustředění, unavuje, vzbuzuje nervozitu a narušuje odpočinek. Podle výzkumů přispívá i k rozvoji autoimunitních defektů, některých civilizačních chorob, zejména hypertenze či kardiovaskulárních chorob. V intenzitě kolem 70 dB už omezuje pochopení řeči a při ještě vyšší intenzitě může způsobit přechodné nebo trvalé poškození sluchu. Důležitým aspektem je doba trvání hlukové zátěže. Pobyt v nepřetržitém hluku může podle odborníků vést ke změnám chování nebo životního stylu.

Nedávný průzkum společnosti Cambridge Sound Management ale ukázal, že i téměř 30 % pracovníků v „tichých“ kancelářích je rozptylováno komunikací kolegů. Není divu, že poslední dobou nabývají na popularitě různé technologické „berličky“, které se alespoň ty nejvíce rušivé zvuky snaží utlumit příjemnějšími.

„Ke zklidnění pracovních prostor mohou opravdu pomoci moderní technologie, například tzv. Sound Masking – systém překrytí zvuků,“ potvrzuje Andrej Hronec ze společnosti Audiopro, která zmíněný Cambridge Sound Management v ČR zastupuje. „Ten zajistí stálou zvukovou kulisu podobnou šumění vody, která překryje rušivé vlivy a přispěje k akustické pohodě. Ve světě je tahle technologie populární a setkat se s ní můžete především v open space kancelářích…“

Josef Syka: Věřím v cestu genetiky

Profesor Josef SykaZdroj: Jaroslav Jiřička, Týdeník KvětyPatří k předním světovým odborníkům na neurofyziologii sluchu. Je profesorem na 1. lékařské fakultě UK, dlouhá léta působil jako ředitel Ústavu experimentální medicíny a založil Českou společnost pro neurovědy. Jeho laboratoř v Ústavu experimentální medicíny Akademie věd stojí za mnohými úspěšnými výzkumy sluchového systému a vlivu hluku na člověka. Profesor Josef Syka vládne tomuto oboru už takřka půl století.

Neustále někde čteme o očích, očních klinikách, brýlích a úspěšných korekcích zraku. Přesto mnozí starší lidé vnímají jako větší problém špatný sluch. Jako by byl tento smysl u nás úplně zanedbávaný…
Nemýlíte se. Ale má to svůj důvod. Jednoduchých korekčních možností v případě sluchu není tolik jako v případě zraku. U zrakových vad převládají ty, které postihují vlastní oko – většinou čočku a rohovku. Ty lze velmi dobře korigovat, takže i ve vyšším věku může člověk dobře vidět. Vady sluchového systému jsou však daleko komplikovanější.

Vím o lidech, kteří raději omezili sociální kontakty, než by používali sluchadla. Zvuky, které jim zprostředkovávala, byly totiž příliš hlasité, rušivé. Cítili se velmi nekomfortně…
Mnozí lidé se s těmito pomůckami skutečně neumí sžít. Nedokážou s nimi pracovat. Odhaduje se, že pouze 20 – 25 % pacientů sluchadla s úspěchem používá. Ti ostatní je odkládají nebo používají jen zřídka.

Kde je hlavní problém?
Chybí dostatečná péče v oblasti rehabilitace a trénování. Je opravdu složité se se sluchadly naučit žít a používat je správným způsobem. Samozřejmě hraje roli i cena. Existují sluchadla levná i drahá – to nejdražší stojí 30 tisíc korun. A protože vady bývají oboustranné, jste rázem na 60 tisících.

Zaručí mi aspoň tato drahá sluchadla, že se s nimi budu cítit komfortněji? Doopravdy mi pomůžou k tomu, abych se v obchodě nemusela prodavačky několikrát ptát na stejnou věc a večer při sledování seriálu budit celý dům?
Bohužel – ač někomu opravdu pomohou, ani na ně si řada lidí nezvykne a i ten nejdokonalejší model občas nakonec skončí v šuplíku.

Co se děje v organismu člověka, že s přibývajícím věkem přestává dobře slyšet?
Dominantní problém postihující stárnoucí populaci spočívá v tom, že se zhoršuje vnímání vysokých frekvencí zvuku. My jsme nedávno na toto téma provedli studii, jejíž výsledky jsme publikovali ve velmi prestižním americkém odborném časopise. Týkala se asi 450 lidí různého věku a potvrdila, že zhoršení vnímání vysokých frekvencí začíná už okolo 30 let. Nejprve vám to tolik nevadí – rozsah lidského sluchu je od 20 Hz do 20 kHz. Celý tento rozsah vnímáte zhruba tak do 25 let. Pak sluchu postupně ubývá, což však není takový problém, protože vysoké frekvence k životu moc nepotřebujeme. Lidská řeč se pohybuje v rozmezí od 100 Hz do 8 kHz. Takže do nějakých 50–60 let si slábnutí sluchu moc neuvědomujete. Máte ale trochu zhoršené vnímání hudby – pokud milujete klasickou hudbu, můžete například poznat, že už tak dobře neslyšíte výšky. Vzpomínám si, že když se za mého mládí zaváděla televize, první přístroje nebyly příliš dokonalé a vydávaly vysoký zvuk – okolo 13 000 Hz. Diváky do cca 40 let zvuk rušil, starší lidé jej už přestávali vnímat.

Největší problém ale nastává, když člověk začne špatně rozumět řeči…
Řeč je akusticky velmi složitá. Navíc mnozí žijí v mylné představě, že sluch rovná se ucho. Při vnímání řeči však samotné „ucho“ hraje jen omezenou roli. Ono pouze rozfiltruje, jaké frekvence se v ní vyskytují. Za tím obrovsky složitým zpracováním řeči jako takové stojí mozek. Téhle skutečnosti se však dlouho nevěnovala pozornost ani ze strany odborníků. Každopádně – když člověk zestárne, nemá takový problém vnímat řeč samotnou – spíš řeč v šumu. Jakmile je v pozadí šum (například když mluví současně další lidé), okamžitě nastává problém. Oblasti sluchového systému v mozku při optimálním fungování dokážou rušivému působení šumu zabránit – vybrat to, co chcete slyšet. Jak však slábnou, přestávají tuto funkci plnit. A jsme u podstaty problému, na který jste se ptala. V tomto ohledu vám bohužel sluchadla pomohou jen málo.

Hovořil jste o tréninku používání sluchadel a rehabilitaci. Kdo by ji ale měl provádět? Problém se zrakem či aplikaci očních čoček může vyřešit optometrista, kterých je dost…
Tohle je velký problém, který aktuálně řešíme. U nás je to zařízené tak, že sluchadla mohou přidělovat pouze foniatři – specialisté, kteří nejprve vystudují medicínu, pak se specializují jako ORL lékaři a nakonec jako foniatři. Foniatr tedy studuje nějakých 12 let, než může přidělit sluchadla. Navíc začíná být nedostatek mladých foniatrů, ti staří odcházejí do důchodu… Nikdo jiný vám přitom sluchadla nedá. Ve světě je běžná profese technického audiologa, ke kterému přijdete se sluchovými problémy stejně jako k optometristovi při problémech se zrakem. U nás tenhle obor neexistuje.

Proč?
Svoji roli hrála i snaha udržet cenu sluchadel na co nejnižší úrovni. Ale je jasné, že tato situace je neudržitelná a potřebujeme další speciálně vyškolené odborníky. Vezměte si, jaké množství techniky v sobě dnes sluchadla mají – vždyť některá můžete řídit i z iPhonu. Snažíme se situaci změnit, aby byla podobná jako v Německu – tam zajdete za specialistou, který vám změří sluch a doporučí sluchadlo. Služba je mnohem dostupnější. Chtěli bychom minimálně dosáhnout školení technicky vzdělaných specialistů. Mnohé věci nelze realizovat pouze s lékařským vzděláním.

V posledních letech začínají být velmi populární kochleární implantáty, které navracejí sluch zcela. V jakých případech se využívají?
Především u nejmenších dětí. Naprostá většina porodnic dnes vlastní zařízení pro časný screening sluchu u novorozenců. Jedno až dvě děti z tisíce se rodí neslyšící. Aby se jejich problém včas zachytil, měří se už u novorozenců tzv. otoakustické emise. Jde o přístroj složený z miniaturního sluchátka a mikrofonu. Sluchátko vyšle do ucha krátký zvuk a ten rozkmitá vláskové buňky, tedy receptory vnímající zvuk. Jedna skupina buněk (vnější vláskové buňky) obsahuje proteiny – bílkoviny působící stah asi jako ve svalech. Jakmile k nim doběhne zvuk, začnou se stahovat. Tím generují zvuk, který běží jako echo nazpátek a pomocí citlivého mikrofonu není problém ho změřit – tedy dokázat, zda dítě slyší či nikoliv.

Pokud neslyší, co lze dělat?
Dnes u nás máme více než tisícovku lidí používajících kochleární implantát.

Jen tisíc?
Ročně se u nás rodí několik desítek neslyšících dětí. V první chvíli musíme zjistit příčinu. Z valné části může za vadu jeden konkrétní gen. Víme, co dělá, co v něm chybí a také víme, že takové dítě je vhodné pro kochleární implantát. A ten je nejlepší zavést už v prvním roce, než se začne vyvíjet řeč. Jde o poměrně složitou operaci – trvá několik hodin. Kochleární implantát je vlastně jakési přijímací zařízení, vložené do kosti skalní, z něhož vede asi dvaadvacet nesmírně jemných drátků zakončených na různých místech. Ta pak cíleně dráždí vlákna sluchového nervu.

Dospělým se tedy kochleární implantát nezavádí?
Ze 75 procent jde o malé děti. Pak je ale řada lidí, kteří ohluchnou během života. Není problém zavést implantát osmdesátníkovi, je-li najednou zcela neslyšící. Jenže svou roli hraje pochopitelně i cena. Je jasné, že ideální je kochleární implantát v obou uších, takže jsme na dvojnásobku ceny. Pojišťovna je sice proplácí, ale cena včetně rehabilitace se pohybuje okolo 1 milionu korun. Panují proto určitá pravidla a děti mají přednost.

Lze zavést kochleární implantát člověku, který je třeba čtyřicet let hluchoněmý?
I to jde, ale rehabilitace u něj bývá horší. Najednou začne slyšet, ale mluvit už nikdy nebude, stejně jako se nenaučí porozumět řeči – zůstane pro něj jen šumem. Nadále bude používat znakovou řeč. Pokud člověk překročí hranici prvních tří čtyř let, během níž se u něj nevyvinula řeč, systém už nelze obnovit. My vlastně teprve v posledních letech začínáme chápat, jak velmi složitá soustava řeč je. Magnetická rezonance nám pomáhá objasnit funkci aktivních částí mozku během vnímání, naslouchání i čtení. Písmo tu je nějakých 5000 let, ale dlouho nebylo jasné, která část mozku je při čtení aktivní. Dnes už to víme.

Přibývá sluchových vad?
Nepřibývá, ale vzhledem ke stárnutí populace se statisticky vyskytuje víc lidí, kteří hůře slyší. Navíc k nám stále přicházejí nové informace z moderního výzkumu. Poslední tři roky je třeba aktuálním tématem tzv. synaptopatie nebo také skrytá ztráta sluchu. Docela zajímavý fenomén, který odkryli dva naši kolegové z Harvardské univerzity.

O co jde?
Velmi jednoduše řečeno – lidé si postupně vlivem hluku a dalších negativních faktorů jistým způsobem poškozují části sluchového systému. To je ten hlavní důvod, proč následně mají potíž rozumět řeči se šumem v pozadí. Když jim uděláte vyšetření sluchu, práh mají docela dobrý, nevidíte žádný problém. Jakmile se však dostanou do prostředí, kde mají být aktivovaná speciální vlákna, dlouhodobě poškozovaná hlukem, nastává komplikace, protože ona vlákna chybí. Okolo tohoto problému se dnes vede intenzivní vědecká diskuse.

Jaké jsou odborné prognózy korekce sluchu do budoucna?
Věřím v progres. Ve dvacátém století se všechno točilo okolo vnitřního ucha. Dnes už přecházíme k výzkumu sluchové části mozku. Do něho je ostatně velmi aktivně zapojena i naše laboratoř. Přinejmenším jedna z nadějí, jak pomoci, však určitě nesměřuje ke sluchadlům.

A k čemu tedy?
K využití výsledků genetiky. Víme, že při vývoji sluchu se zapojuje jeden gen po druhém – zatímco jeden se vypíná, další se aktivuje… Dnes máme ve spolupráci s Biotechnologickým ústavem AVČR a jednou laboratoří v USA už čtyři publikace na téma sluchu a genetiky. Zjišťujeme, co se stane při vývoji, když jistým způsobem poškodíme určitý gen a jakou má ten konkrétní gen úlohu.

Čím dalším se vaše laboratoř ještě zabývá?
Například stárnutím sluchu. Teď zrovna na toto téma píšu kapitolu do jedné americké monografie. V tomto směru máme hodně publikací, které ukazují, co se děje v průběhu stárnutí s nervovými přenašeči. Čím dál víc mě však láká nejen výzkum na pokusných zvířatech, ale i humánní praxe. Spolupracujeme s ORL klinikou – můj nejlepší žák je dnes primářem ORL ve FN Královské Vinohrady. Část výzkumu provádíme ve spolupráci s ním a s oddělením zobrazovacích metod IKEMu. Zjišťujeme, co se v mozku děje při stárnutí.

A když osmdesátiletý člověk skvěle slyší, čím to je?
Genetikou. Ale také tím, čím si v životě prošel.

Co nejvíc poškozuje sluch?
Samozřejmě ototoxické látky, které dokážou sluch významně zhoršit. To jsou některé léky – například Cisplatina. Jde o protinádorový přípravek, takže tady neváháte – obětujete sluch, abyste zachránila život. I když máme prostředky, jak ototoxicitu snížit, stává se, že dotyčný o sluch stejně přijde. Zejména malé děti, které mají mnohem citlivější systém. Ale k ototoxickým látkám patří například i celá řada antibiotik – například Kanamycin či Gentamicin ve vysokých dávkách. Velké nebezpečí ve vztahu ke sluchu samozřejmě představuje hluk.

Je nebezpečnější krátkodobý intenzivní zvuk, nebo dlouhodobá expozice nižší intenzity?
Opravdu nebezpečný je zvuk přesahující 140 decibelů. Pro představu – 120 decibelů je například intenzita startujícího tryskáče. Když vám někdo vystřelí pistolí u ucha, je to asi 160 decibelů. Ve vojenství proto bývají ztráty sluchu obvyklé a americká armáda dnes vydává obrovské peníze na výzkum sluchu. Pokud vám někdo vystřelí u ucha, mohou se vám opravdu mechanicky rozbít struktury vnitřního ucha a vy ohluchnete. Náhlá ztráta sluchu ale vznikne i ucpáním nesmírně jemných cévek zásobujících vnitřní ucho. Velmi nebezpečná je však i postupná akumulace mírnějšího hluku – stačí život u hlavní silnice.

Co se v organismu děje při pravidelném vystavování hluku – třeba častých návštěvách hlasitých koncertů?
Tam můžete být vystaveni hluku až 120 decibelů. Co se stane? Zvýší se vám sluchový práh a přestanou vám dobře fungovat vnější vláskové buňky. Systém má naštěstí schopnost obnovy, takže během několika hodin či dní se vám sluch vrátí. Pokud to však budete opakovat často, buňky nakonec zničíte nenávratně. Do toho vstupuje zmíněná synaptopatie. Hluk nemusí být nijak vysoký, stačí nějakých 90 decibelů, ale jeho opakováním buňky trpí. Pokud si za život nastřádáte hodně relativně nevinných expozicí, přestáváte dobře slyšet.

Hraje roli i to, zda mi je ten hodně hlasitý zvuk příjemný?
To souvisí třeba s hudebním hlukem. Víme, že sluch hráčů některých orchestrů (zejména těch, co hrají na dechové nástroje či bubny) trpí a v některých zemích z těchto důvodů mnohem dříve odcházejí do důchodu. Nemluvě o kapelách rockového ražení, kde jsou mnozí muzikanti téměř hluší, protože to je jednoduše nevyhnutelné.

Je pravda, že nejcitlivější sluch mají malinké děti a hluk je pro ně ještě mnohem nebezpečnější?
Ano. Když lékaři začínali zachraňovat nedonošené děti, umísťovali je do inkubátorů, které tehdy byly velmi hlasité. Mnoho zachráněných dětí to odneslo postižením sluchu. V případě nejmenších dětí je sluchový systém nejcitlivější.

Co s problémem zvaným tinitus – trvalý šelest, hučení či pískání v uších? Někteří lidé s ním končí na psychiatrii.
To je velký problém a setkáváme se s ním často. Občas stačí, aby člověk navštívil jeden koncert velmi hlasité hudby a dostane tinitus – neustálé pískání v uších, pro které nemůže ani spát. Nemáme k dispozici vůbec žádný kauzální lék. Víme, že opět nejde o otázku vnitřního ucha, ale mozku. V naprosté většině jsou zřejmě poškozena některá mozková centra – ale zatím nemáme přesný důkaz, která. Je to i předmětem jednoho z našich výzkumů, přičemž jsme ve fázi zajímavých poznatků.

Prof. MUDr. Josef Syka, DrSc.

1940 - Narodil se v Praze.
1959 - Přijat na LF UK. 1975 - Vedoucí laboratoře výzkumu sluchové funkce v nově zakládaném Ústavu experimentální medicíny ČSAV.
1994 - Ředitel Ústavu experimentální medicíny AVČR (do roku 2001).
1996 - Jmenován profesorem 1. lékařské fakulty UK v Praze.
2000 - Předseda Grantové agentury České republiky (do roku 2008).
2009 - Titul doctor honoris causa od Ruské akademie věd.

JUDITA BEDNÁŘOVÁ