„Nejsem žádnej mamánek, mazánek ani bobánek. Žiju si svůj románek, rád potěším, smrt neřeším, je je je…“ zpívá punková kapela Krucipüsk. Obrázek chlápka odkázaného na péči maminky do pozdního věku je vděčným námětem vtipů, novel i komedií, realita ale zase tak vtipná není. Vyprávět by mohla spousta nešťastných manželek, které uvízly v sítích tchýně odmítající vypustit syna do života jako samostatnou bytost.

Pořád mámě telefonuje

„Z hlediska psychologie jde o neukončený vývojový krok, kdy nedošlo k separaci, to znamená psychickému oddělení dítěte od rodičů, nejvíce od matky. Obrazně se říká, že nedošlo k přetržení pupeční šňůry,“ říká psycholožka Ivana Hořicová. „To brání pokročit k dalšímu zrození vlastního já – individuaci, což je vývojový proces k získání relativně nezávislé osobní identity,“ dodává. V roli mamánka jsme zvyklí čekat většinou syny, ale mohou takhle žít i dcery.

Katka, případ z ordinace psycholožky, se odmítala od matky odstěhovat do svých pětatřiceti let, přestože měla vážnou známost. Teď už k matce sice jen dochází, ale stále jí pro jistotu několikrát za den telefonuje. Rozhodla se nemít děti, protože by neměla dost času na matku. Partner je pod jejím vlivem, je stejný typ jako muž, který živil její matku. Katka zosobňuje jasný případ mamánka v sukni. I zde se jedná o nezdravou závislost na matce, která si stále drží pozici a zůstává nejdůležitější osobou v životě svého dítěte.

Nejsme jedno tělo, jedna duše

Přestože životní pouť dítěte v matčině těle začíná a ještě v prvních letech se jedná o bytosti velmi těsně spjaté, celá léta dospívání slouží k tomu, aby se dítě stalo samostatnou jednotkou. Žádný jiný živočišný druh netráví tak velkou část svého života s rodiči, žádné zvíře se tak dlouho nepřipravuje na samostatnost. Jenže ať dříve, či později, ten okamžik musí nastat. Jednoho dne dítě své hnízdo opustí. „Je nutné, aby se matka smířila s tím, že šťastný život svého dítěte už nebude mít pod kontrolou,“ říká psycholožka. Dominantní vztahová role se nyní přenáší do partnerství. Pokud bude matka zasahovat do partnerského vztahu, nikdy nedojde k vytvoření skutečné blízkosti mezi partnery. A bez té vztah nemůže fungovat.

„V partnerství se musíte naladit na jeden na druhého, přijmout kompromisy a vybalancovat se. Nemůže se to povést, pokud nedošlo k separaci od matky a do vztahu neustále zasahuje někdo třetí. Je pochopitelné, že si matka myslí, že ví nejlépe, co její dítě potřebuje. Však ho vychovala, krmila a oblékala odmalička, jen ona mu může rozumět. Bohužel, svými dobrými úmysly dítěti velmi škodí. Nedovolí mu vybudovat vlastní život, nenechá ho dozrát a jít,“ dodává Ivana Hořicová.

Hloupí Honzové v Česku

Pohádkový Honza, který se odmítal hnout z vyhřáté pece, byl vlastně mamánek spokojený s výhodnou pozicí pod rodičovskou střechou. Naštěstí rozumní rodiče vypoklonkovali syna do světa, ten si našel svoji princeznu a všichni žili šťastně až do smrti. Ani v realitě se mladí muži do světa sami nehrnou. Z čerstvých průzkumů je známo, že rodného hnízda se drží až 12 procent Čechů. Ještě v dospělosti mají raději maminčinu svíčkovou a klidně si nechají mluvit do života.

V péči takzvaného „mamahotelu“ zůstávají až do konce matčina života. Pětina těchto mužů má obavy, že budou mezi známými považováni za mamánky, ale nakonec stejně preferují úsporu za vlastní bydlení a oblíbenou kuchyň. Jedinou nevýhodu vidí v tom, že nemají dostatek soukromí a vlastního prostoru, což deklarují až dvě třetiny respondentů z průzkumu pro ČSOB Stavební spořitelnu ve věku 27 až 35 let. Zajímavé je, že jen čtyřem z deseti vadí, že by jim rodiče mluvili do života a předávali nevyžádané rady.

Pořád se drží máminy sukně

„Můj muž Radek je u mámy pečený vařený, přitom má doma veškerý servis,“ stěžuje se Zdeňka na svého muže. Ten není mamánkem v běžném slova smyslu, přesto jeho vztah s matkou očividně narušuje jinak spokojené manželství. „Aspoň jednou týdně za ní jezdí, pijí spolu víno a kouří. Nevím, co pořád mohou probírat? Tchyně mě neustále kritizuje, pomlouvá mě, že nejsem dost šikovná a chytrá. Manžel toho někdy využívá i proti mně,“ vypráví smutně Zdeňka. „Když se pohádáme, tvrdí, že mě má rád, co by si beze mne počal, ale nechápe, že jeho vztah k matce není normální…“ Jak se to mohlo stát? Radek žil v nefunkční rodině a jeho máma byla pro něho bohyně. A zde je začátek konce. Otec, ač úspěšný architekt, odcházel za jinými ženami, rád popíjel a byl zábavným společníkem. Když záletník zemřel, Radkova máma se upnula na dospělého syna, jako by jí měl manžela nahradit.

Co na tom, že se syn oženil. I tak brala jako samozřejmost, že je stále její. Léto trávila s mladými na chalupě, což se dalo vysvětlit tím, že přece nebude sama doma. I tam mívali svoje „sedánky“ u vína s povídáním a bez Zdeňky. Radkova žena se cítila být na druhé koleji a jen zázrakem to přestála až do matčiny smrti. Mamánkovství nespočívá jenom v tom, že dospělé dítě stále hnízdí u rodičů, dožaduje se servisu, na který bylo zvyklé, s prádlem a oblíbenými buchtami. Může vypadat i tak, že partner, který by měl převzít v životě dospělého člověka roli primárního vztahu a opory, bude vždycky hrát jen druhé housle. Nejdůležitější vazba, cit a komunikace zůstane mezi matkou a jejím dítětem.

Mamánek i na dálku

„Slovo mamka jsem upřímně nesnášela,“ přiznává Bětka. Rodiče jejího partnera bydleli stopadesát kilometrů daleko, on jim však dvakrát denně volal a řešil s nimi rodinný program. Ještě ve čtyřiceti letech mu zaplatili pojistku na auto, když on na to „chudák“ neměl. Však mi mu rádi pomůžeme.

„Mamka byla z gruntu hodná ženská,“ vzpomíná trochu pohrdavě Bětka. „Nebylo to ale zadarmo. Manželovi rodiče k nám jezdili na víkendy – přece nebudou pořád sami – nebo my k nim. Musela jsem s nimi trávit čas, který jsem chtěla věnovat naší domácnosti. Přála jsem si, abychom rodina byli my dva s mužem a náš syn. Jenomže jsem si celou dobu připadala spíš jen jako služka. S manželem jsme se odcizili. Dítě jsem chtěla vychovávat podle svého, ale mamka neustále dodávala rady a přes Honzu se je snažila neustále vnucovat. Můj muž byl v dětství hodně nemocný a jeho matka se na něho asi proto více upnula. Snažila jsem se to pochopit, ale časem to už nešlo,“ lituje pokaženého manželství Bětka. „Ještě to šlo ukočírovat, když žil manželův otec, který vždy nějak zasáhl. Ale když zemřel, Honza na nás úplně zapomněl. Nakonec naše manželství skončilo rozchodem.“

Stává se, že matka nenajde smysl svého života ve vlastním manželství a vynahrazuje si ho přes svého potomka. Pro dítě je pak velmi těžké ubránit svou autonomii a svůj vztah. Stačí trochu slabší osobnost a mezi matkou a dítětem vzniká těžká závislost. „Tyto ženy se chtějí stále ještě cítit k něčemu dobré. Není v tom zlý úmysl, ale podprahově chtějí udržet si blízkost se svým synem a k tomu se jeho partnerka nehodí,“ vysvětluje psycholožka Ivana Hořicová. Těžká závislost vznikne i tehdy, když se matka o dítě v dětství nezajímá. Dospělé dítě pak matku stále hledá, a když už si myslí, že ji konečně má, snaží se plnit všechna její přání, protože touží po jejím přijetí.“

Komplikovaný vztah s matkou je v každém partnerství obrovskou zátěží a nejlepší rada, kterou dostanete, zní: Utíkej, dokud můžeš. „Musíte si uvědomit, že sami mamánka nezměníte,“ varuje psycholožka. Psychoterapie sice dokáže rozplést lecjaký problém, vyžaduje však silnou vůli na straně dotyčného a v první řadě ochotu přiznat si, že problém vůbec existuje.

Všímejte si drobností už v počátcích vztahu. Není nic špatného, když váš partner zavolá mámě a občas ji zajede navštívit – podezřelé by bylo, kdyby to nedělal. Za varující můžete považovat, pokud s ní konzultuje každý krok, ať už jde o práci, zdraví, či osobní život. Jistým ukazatelem může být také časté porovnávání matky a vás. Při sebemenším náznaku, že se s matkou spolčuje proti vám, už raději na nic nečekejte.