Jaký termín pro starší lidi preferujete? Důchodce, senior?

Ani jeden. Myslím, že vůbec není špatné používat termín starší a staří lidé. I ten senior znamená latinsky starší, nic jiného. Čím více se v téhle oblasti pohybuji a čím více se jí blížím vlastním věkem, zastávám názor, že na pojmu starý není nic špatného. Používat nějaký termín v rámci péče je možné, ale v normálním životě to není přiměřené. Říkat o někom, že je senior, je určitá nálepka. A ještě horší nálepka je důchodce. To vysloveně naznačuje, že je to člověk, který je na něčem závislý, pobírající důchod, přičemž jeho život je o něčem jiném.

Kdy je člověk starý?

Záleží na tom, jak se cítí. Hranice seniorského věku je 65 let. Ale populace lidí nad touto hranicí je nesmírně různorodá. Jsou mezi nimi
jedinci, kteří začínají běhat maraton, ale i nemocní a nesoběstační.

O nevýhodách stáří se mluví určitě více než o výhodách. V čem podle vás spočívají jeho výhody?

Jedna kolegyně moudře řekla, stáří je období, kdy člověk všechno může a nic nemusí. (smích) Do jisté míry to platí, ale záleží na mnoha dalších faktorech, jaké to stáří je. Jestliže je starší člověk v dobré kondici, vytvořil si předpoklady pro dobré zdraví, má dobré rodinné a ekonomické zázemí a k tomu má štěstí, že to všechno funguje, stáří pro něj může být velmi dobré. Když ovšem podceníte přípravu na něj, nepřeje vám zdraví ani štěstí, může být stáří velmi strastiplným obdobím.

To je docela dost faktorů, které bych si měl ohlídat.

Doc. MUDr. Iva Holmerová, PhD je místopředsedkyní České gerontologické společnosti a spoluzakladatelka České alzheimerovské společnosti. Přesně tak. Příprava na stáří je důležitá Já, přestože jsem lékař, zdůrazňuji lidem, aby na stáří pamatovali i z hlediska majetku. Dost často se stává, že se lidé dostanou do zoufalé situace, protože veškerý svůj majetek dali někomu ze své rodiny a s tím někým to skončilo špatně. Buď v tom smyslu, že se rozkmotřili a dále se nestýkají, anebo že ten člověk prostě není.

Druhá věc jsou vztahy. Ke stáří se lidé obávají osamocenosti, proto je třeba pěstovat mezilidské vztahy. Znám staré lidi, kteří třeba ani nemají vlastní rodinu, a přesto nejsou osamoceni, navštěvují je různí kamarádi a známí. A naopak lidé, kteří měli velkou rodinu, ale pohádali se a nestýkají se s jejími členy, jsou najednou sami.

Dost se podceňuje i bydlení. Je dobré přemýšlet o tom, jak mi bude vyhovovat mé stávající bydlení, kdyby přišla nějaká nemoc, nebo prostě jen zestárnu a nebudu moci vyjít do schodů. Nejsme moc zvyklí takhle uvažovat. Každý řekne, radši mi o tom nemluvte, já se toho nedožiju. Překvapivě mnoho lidí se toho ale dožije.

Důchodců je moc, bude jich ještě víc a nedokážeme je uživit. Co říkáte takovému mediálnímu obrazu lidí v důchodovém věku?

Nevinila bych z toho jen média, ta se poslední dobou o staré lidi zajímají velmi odborně a vstřícně. Spíš bych trochu vinila naše politiky. Často od nich slyšíme, že stárneme a nebudeme mít na důchody, nebo dokonce že bude hodně důchodců a musíme stavět ústavy. To jsou deformované pohledy. Co je vlastně stárnutí společnosti? To je jev, na který si všichni celý život připíjíme. Přejeme si být zdraví a šťastní, abychom se dožili vysokého věku. Tím pádem společnost zestárne. Je to produkt samých pozitivních změn. A najednou slyšíme, že je to tragédie. Vypukla demografická panika, achich ouvej, my jsme stará společnost.

Samozřejmě, ale měli bychom s tím počítat. A počítat nejen s tím, že staří lidé budou něco potřebovat, ale i s tím, že by k nim společnost měla být vstřícná, aby se v ní mohli lépe uplatnit. Spousta starších lidí by třeba velmi ráda pracovala i do vyššího věku na částečné nebo flexibilní úvazky. Ta možnost přínosu starších lidí by měla být daleko lépe přijata.

O vnímání stáří společností hezky vypovídají reklamy pro starší lidi. To jsou reklamy na bolesti kloubů, na inkontinenční pomůcky, na lepení zubních protéz, na přípravky proti zácpě a průjmu a to je vlastně všechno. Jako by staří lidé měli jen zdravotní problémy. Ale tak to vůbec není.

Starší lidé potřebují třeba jinou módu, která by byla krásná, barevná a zároveň pohodlnější, aby lépe vyhovovala rozměrům jejich těla. Když si jdu u nás koupit kostým, prodavačka mi automaticky nabídne černý nebo šedivý. V Americe například hýří móda barvami na všechny rozměry postav i potřeby, které člověk má.

Na Floridě se třeba řeší, jak udělat bezpečnostní pásy tak, aby se starší člověk nemusel moc otáčet, když si je chce zapnout, aby na ně snáze dosáhl. Není tam diskuze o tom, jestli by staří lidé měli řídit, nebo ne, ale o tom, jak jim to usnadnit.

Vaše Gerontologické centrum není totéž, co domov důchodců. V čem se tyto dvě instituce liší?

Doc. MUDr. Iva Holmerová, PhD je místopředsedkyní České gerontologické společnosti a spoluzakladatelka České alzheimerovské společnosti. Domov důchodců, teď se tomu říká domov pro seniory nebo domov se zvláštním režimem, je zařízení, kam lidé přijdou a žijí tam po zbytek svého života. Gerontologické centrum je zařízení Prahy 8 a naše služby vznikají podle toho, co tato městská část potřebuje.

Začínali jsme s malým doléčovacím a rehabilitačním oddělením, které funguje stále, kam přijímáme lidi z nemocnice nebo z domácnosti, a snažíme se je vrátit do normálního života, jak nejrychleji je to možné. Někdy je možné je jen tak propustit, ale zpravidla starší lidé potřebují ještě nějaké další služby. Naše centrum pro tuto městskou část, tedy v dojezdové vzdálenosti, nabízí službu domácí péče – zdravotnickou péči v domácím prostředí, dále osobní asistenci, která nespočívá jen v tom, že osobní asistent starým lidem doma uklidí a přinese jim oběd, ale dělá společně s nimi ty běžné činnosti, aby si postupně navykli zase žít samostatně ve své domácnosti.

Potom máme denní stacionář pro lidi s demencí, kteří tu mají od pondělí do pátku denní program: zacvičí si, procvičí kognitivní funkce (kromě paměti zahrnují i koncentraci, pozornost, řečové funkce, rychlost myšlení nebo schopnost pochopení informací – pozn. red.), popovídají si, dají si kávičku, přečtou si noviny, takové ty normální věci, které doma děláme, a potom se vrátí domů. Je zde i oddělení paliativní péče pro lidi v těžkých fázích demence, kteří jsou třeba po operaci nebo potřebují rehabilitaci. Po hospitalizaci u nás se vracejí do svého původního prostředí. Máme i geriatrický tým, který může v případě nutnosti navštívit pacienta doma a posoudit, co mu schází.

V Gerontologickém centru má sídlo i Česká alzheimerovská společnost (ČALS), jejíž spolupracovníci zase poskytují takzvanou respitní péči, tedy oddychovou péči pro lidi, kteří se doma starají o nemocné Alzheimerovou chorobou a potřebují si zajít na nákup, do divadla, na výlet nebo si jen chvíli odpočinout. Dále tu organizujeme takzvané svépomocné skupiny pro rodinné příslušníky i pro pacienty, kteří trpí mírnějšími formami demence. A hlavně poskytujeme poradenství. Hodně lidí se na nás obrací s prosbou o radu, jak zacházet s člověkem s demencí, jak s ním komunikovat a starat se o něj.

Může se na vás obrátit člověk odkudkoliv z České republiky?

Na ČALS ano. Gerontologické centrum slouží hlavně pro Prahu 8, ale lůžkové oddělení má smlouvu se zdravotní pojišťovnou, takže když máme kapacitu, snažíme se vyhovět lidem z celé Prahy, eventuálně z přilehlého okolí. Je to proto, abychom pak byli schopni zajistit i nějaké další návazné služby. Když jsme s tímhle modelem přišli někdy před 20 lety, říkala jsem si, že to musíme rychle udělat, aby nás nikdo neokopíroval, ale kupodivu nás nikdo nekopíruje.

To je škoda.

Je. Když se podíváte třeba do Skandinávie, tam to propojení služeb v obci funguje zcela běžně. U nás obce nemají povinnost starat se o své staré lidi. Ne každá obec je tak vstřícná jako Praha 8. Můžeme pracovat, aniž by nás někdo nervoval tím, že nemáme peníze.

Vizitka Ivy Holmerové
• Doc. MUDr. Iva Holmerová, PhD je místopředsedkyní České gerontologické společnosti a spoluzakladatelka České alzheimerovské společnosti.
• Od roku 1992 pracuje v Gerontologickém centru v Praze 8 – Kobylisích, přednáší na Fakultě humanitních studií UK.
• Vedla řadu výzkumných projektů v oblasti gerontologie a publikovala několik odborných prací v ČR i v zahraničí.

Filip Lukeš