„Pacient je náš partner a vtahujeme ho do léčebného procesu, věnujeme se mu dva měsíce před a dva měsíce po operaci,“ říká Ján Debre, primář Ortopedického oddělení Nemocnice Šumperk. 

Co si může laik představit pod spojením pacientská cesta?

Je to v podstatě cesta jako automobilem z bodu A do bodu B. Takže opravdu pacient vyjíždí na tu cestu osm týdnů před operací a končí ji osm týdnů po ní. A celé čtyři měsíce se zdravotnické zařízení stará o to, aby se pacient dostal ke správným informacím, aby se do léčebného procesu aktivně zapojil. Aby už před operací dělal něco pro sebe, jak už v rámci snížení rizika infekce, včasné mobilizace, udržení kondice, změny jídelníčku a nutričních opatření. A aby se k operaci dostal informovaný, cítil se dobře, aby se jeho strachy pokud možno minimalizovaly.

Aby věděl, co ho čeká za operaci, jaké jsou typy anestezie, typy endoprotéz, aby přesně věděl, o co se jedná. A aby byl po operaci autonomní, aby byl co nejdříve nezávislý a brzy se postavil na vlastní nohy. Takže v podstatě nemáme žádné nové protézy, žádné zázraky se nedějí, žádné nové operační přístupy. Ale je to změna uchopení filosofie. Pacient je náš partner a vtahujeme ho do léčebného procesu.

Není to jenom tak, že mu řekneme – hele, 1. května vám budeme dělat endoprotézu, přijďte 30. dubna. Snažíme se ty dva měsíce před operací opravdu aktivně využít k předávání informací. Edukací, cvičením. A po operaci v podstatě také. Pak zužitkuje informace, které získal, k tomu, aby se vrátil zpátky do aktivního života.

V Šumperku jste na ortopedii první, kdo s tímto postupem začal. Jaké na to byly přípravy, co všechno bylo nutné absolvovat?

Jsou to asi dva roky práce. Na začátku se udělal audit procesů, které jsme měli nastavené, co lze v rámci efektivity zlepšit. Po vzoru třeba pracovišť v zahraničí, v Německu, Rakousku, Švýcarsku, kde jsou věci, které lze hodně optimalizovat, standardizovat. Výsledek byl, že třicet procent pacientů v podstatě neví, co má dělat. Neví, jestli a jak mají cvičit, co se s nimi dělalo, co s nimi bude dál.

To bylo velmi vysoké číslo na to, že to zatěžuje náš personál. A pokud to dokážeme snížit, což Pacientská cesta umí, protože dovedeme díky ní vše objektivizovat, jak se pacienti cítí, budeme to měřit nadále, cíl byl pacienta vtáhnout do aktivního děje, protože on je jeho centrem.

Aby to nebylo jenom pasívní přijímání zdravotní péče, ale aby se na tom aktivně podílel. V přípravě jsme za ty dva roky opravdu rozebrali den po dni, hodinu po hodině pobytu v nemocnici, ve spolupráci s anesteziology, rehabilitačními nebo nutričnímu specialisty, abychom vyladili celý proces tak, aby člověk hladce proplul Pacientskou cestou a ve finále byl rychle na svých nohách.

Takže od standardních postupů se liší tím, že je přívětivější pro pacienty.

Přesně tak. Vše je jakoby šité na míru.

Součásti je speciální management bolesti. Co to přesně znamená?

Obecně takový ten domeček, kam se schovává anestezie, se jmenuje multimodální analgezie. Je to o tom, aby pacient neměl bolesti jen při operaci, což je buď klasická narkóza, nebo spinální blokáda, abychom mohli bezpečně udělat operační zákrok. A k tomu se rovnou aplikuje lokální anestezie.

Pak anestetikum, které se dá přímo do operační rány, vydrží utlumovat zakončení bolesti do mozkové kúry, aby pacient neměl bolesti zhruba 24 hodin. Tím pádem nemá bolesti z toho vlastního kloubu a může, pokud se na to cítí a je v pořádku implantovaná endoprotéza a jsou v pořádku měkké tkáně, začít velmi brzy chodit.

Jak dlouho musejí být nějak omezení?

První pacientka dělala čtyři dny po operaci holubičky, což je famózní. Někteří pacienti nás velice překvapují. A není to o věku. Měli jsme devadesátiletého pacienta, který tohle dokázal předvést tři hodiny po operaci.

Je to o motivaci, o pocitu bezpečí, komfortu. Strašně moc pacientům pomůže to, že to vůbec můžou dělat. To svolení, že jim nebudeme něco zakazovat. A oni zkouší, co ten kloub umí. A pokud je to nebolí, tak ať si to zkouší.

Není přikázané, že se do dvou hodin musí pohnout nebo do čtyř vstát. V rámci Pacientské akademie říkáme pravidlo – pokud se na to cítíte, tak do tří hodin chceme tři metry, do šesti chceme metrů šest. Ale není to příkaz, je to možnost, co pacient může udělat.

Lze říct, že máte jednodušší práci, protože pacienti už se těší, až budou mít nový kloub a přestanou mít bolesti, nebudou omezení v pohybu?

O hodně. To samozřejmě pomáhá. A také samotná Pacientská akademie. Zdravotnický personál všechno potřebné říká jednou dvaceti lidem a ne dvacetkrát jednomu. Což je pak velký rozdíl. Čas se potom skutečně efektivně využívá.

Součástí Pacientské cesty je aplikace ForPatientApp. Jsou v ní také polohy při sexu, mimo jiné, jde tedy o příručku, jak se mají pacienti s novým kloubem chovat?

To je také skvělá věc. V tom jsme první v republice. Pacientská cesta je skutečně portfolio, není to jen o tom, že přijdou na akademii, mají školu chůze nebo že máme nějaké brožury, videa na youtube nebo stránkách nemocnice. Ale máme tu i aplikaci, což je úplně nová věc v českých zemích.

Nemocnice vytvořila ve spoluprací s B. Braun aplikaci, která je vytvořená přímo pacientovi na míru. Je nakrmená našimi daty. Když se všechno vytiskne, tak je to zhruba třicet normostran textu. V podstatě je tam rozebrané všechno. Od vlastních typů implantátů, všichni se ptají a říkají, že by chtěli ten nejlepší, od typů anestezie přes stereotyp chůze, úpravu jídelníčku, kdy se můžou pacienti sprchovat, kdy jezdit autem, také ty sexuální polohy.

Jsou tam normální věci, které pacienty zajímají, ale často se na ně stydí zeptat. Chtěli jsme udělat aplikaci tak, aby tam skutečně každý mohl najít odpověď na to, co by ho zajímalo. Buď nositel endoprotézy, jeho partner nebo rodinní příslušníci. Aplikace je udělaná tak, že se pomalu odemyká osm týdnů, aby pacient dostával informace kaskádovitě a ne hned všechny naplno, aby si musel číst nějaký román. Má to být takové ujištění o tom, co je čeká.

Když přijdete za doktorem a on vám řekne, že musíte na velkou operaci, tak je to pro každého rána, pro každého je to stres. A aplikace je jednou z možností, jak tohle zmírnit, jak tomu předejít. V dnešní době bere každý telefon do ruky hned ráno, když vstane, nebo potom na toaletě, tak to podle studií je.

Když má člověk ty informace u sebe a může se na ně podívat kdykoliv, když ho napadne, třeba cestou v autobuse nebo v autě, tak si všechno může najít. Je to pasivní parťák, který zvyšuje pacientům komfort. Aplikace je skvělá věc, skutečnou novinkou, řekl bych evolucí, ve vztahu lékař – pacient. Je dokonce vymyšlená jako bilaterální výměna informací. Takže můžeme s pacientem i komunikovat, poslat mu upozornění, třeba ať jde k zubaři, chlapům, ať si nechají vyšetřit prostatu, holkám, že mají jít na gynekologii. Ale také pacient má možnost zaslat nám dotaz.

Nesporný přínos to má pro zaninteresované, lze říct, že je to situace win-win pro všechny – léčba není tak ekonomicky náročná, když nemusí být pacienti na JIP, plus lze takových pacientů vyřešit více. A zase kdy nejsou dlouho hospitalizováni, zase jsou rychleji fit a dříve se jim zvýší kvalita života, případně se vrátí třeba dříve do práce.

Je to optimalizace času, zefektivnění přístupu. Není prvotním cílem Pacientské cesty zkracovat hospitalizaci, ale je to sekundární zisk z toho, jak se všechny procesu optimalizují. A pokud pacient čtvrtý den po operaci udělá bez problémů holubičku, tak proč má ležet v nemocnici dvanáct dní. Péči pak může personál poskytnout těm, kteří ji v danou chvíli vyžadují více.

Prvním pracovištěm v Česku, které Pacientskou cestu v ortopedii začalo aplikovat, je Ortopedické oddělení Nemocnice Šumperk.
Metoda, která přináší kvalitnější péči i úspory

Jde vůbec nějakým způsobem předejít tomu, aby člověk musel na endoprotézu?

Samozřejmě v rámci prevence artrózy se toho dá udělat řada. Od změn stereotypů, úpravy životosprávy, toho, co člověk jí, jak se chová, jaké má pozice při práci, jak jezdí v autě, jak sportuje, jakou má hmotnost, je mnoho věcí, co lze dělat.

Pak je řada preventivních věcí v rámci farmakologie, nějaké podpůrné přípravky. Spíš jde o takový ten zdravý životní styl. A samozřejmě věci, které jsou v genech, to nejde obejít.

Takže když tam ta vrozená dispozice je, tak se může dřív nebo později projevit. Ale ne všechny artrózy znamenají endoprotézu. Neznám osmdesátníka, který nemá artrózu, ale ne všichni osmdesátníci mají endoprotézu. Je to opravu o tom, jak člověk vnímá svoje tělo, jaké má nároky na kloub, který je poškozený, jak se tomu přizpůsobí.

Lidské tělo má neskutečné adaptační procesy a mechanismy, takže může být špatné koleno, ale dokáže to nahradit funkcí kyčle nebo hlezna. Ale všechno má svůj limit, svoji hranici. A když se to vyčerpá a už není možnost pomoci jinak, tak se to léčí operací.