Před nástupem počítačů a mobilních technologií bylo psaní a zapisování poznámek rukou samozřejmostí. Dnešní ťukání do klávesnice je sice pohodlné, ale psaní tužkou nebo perem má mnohem lepší účinek na kognitivní funkce, jejichž centra jsou uložena v různých částech lidského mozku. Nedávná studie, o níž informovala britská rozhlasová stanice BBC, navíc ukázala, že v podstatě totéž platí o počítání na prstech.

Vědci rozdělili děti ve věku šest až osm let do tří skupin. Jedna se učila matematiku obvyklým způsobem, který nezahrnoval hravé úkoly ani počítání na prstech, další kromě běžného výkladu dostala k dispozici hry a třetí skupina mohla vedle běžných postupů a her používat i vlastní prsty.

Nejlepších výsledků dosáhly děti z poslední zmíněné skupiny. Podle závěrů expertů v tom hraje podstatnou roli samotné uvědomění si vlastních prstů. Děti, které nejsou odtržené od vlastního těla a vnímají dobře jeho části, mají lepší matematické a obecněji kognitivní schopnosti.

Primitivní, ale účinné

Počítání na prstech patřilo po dlouhá staletí k základním dovednostem kupců, obchodníků, vojevůdců, námořníků, lovců i zemědělců, postupně si ho osvojovaly čím dál širší vrstvy společnosti. Dlouho bylo jedinou metodou, jak se dohodnout na množství nebo objemu prodávaného zboží a nabízené ceně.

V dnešní době je používání prstů jako nejpřirozenějších početních pomůcek považováno za výsadu školáků v prvních třídách základních škol. Jakmile ale děti trochu povyrostou, většina učitelů a rodičů je od počítání na prstech odrazuje. Údajně proto, že tato metoda je primitivní, a pokud by u ní školáci zůstali příliš dlouho, hrozilo by, že počtářsky zakrní a nebudou se dále rozvíjet v matematickém abstraktním myšlení.

„Vaše dítě ještě počítá na prstech? To by se mělo rychle odnaučit, vždyť je to v jeho věku ostuda!“ Podobným způsobem přistupovaly k historicky nejstaršímu způsobu počítání celé generace učitelů a rodičů. Vývojoví psychologové a neurovědci nyní tento přístup odsuzují jako kontraproduktivní. Hned několik studií totiž prokázalo, že poznávání, učení a tělesný i duševní rozvoj nejsou zdaleka jen záležitostí mozku.

Důležité role v tomto komplexním procesu totiž hrají i další části těla – ruce jednu z vůbec nejdůležitějších. Přispělo k tomu mimo jiné zjištění psychologů, že abstraktní myšlení se u dětí rozvíjí později, než se dříve předpokládalo. Nezbytnou podmínkou pro jeho správný rozvoj má myšlení obrazné, založené na vjemech.

A právě vjemy zprostředkované pohyby a nastavením prstů na rukou patří mezi nejsilnější z nich. Není proto vyloučeno, že tato podceňovaná počtářská metoda se dočká i v českých školách a v očích ambiciózních rodičů jisté rehabilitace.

Učení prochází rukama

Tato zjištění jsou povzbuzením pro mnohé učitele v alternativních školách montessori a waldorfského typu. Tam je právě na propojování duševních činností s tělesnými, manipulaci s rukama a prsty, jejich zkoumání, uvědomování si a zapojování této komplexní metody do výuky kladen tradičně značný důraz.

„Ruce slouží k vyjádření myšlenek, a od okamžiku, kdy se člověk objevil na planetě, můžeme sledovat jeho činnost podle stop, které zanechávají jeho ruce,“ píše v jedné ze svých esejí zakladatelka alternativní školní výuky Maria Montessori.

„Ruka je v přímém spojení s duší člověka, a to nejen s duší jednotlivce, ale i s rozličnými způsoby života a kultury, jejichž vlivům byli lidé na různých místech a v různých dobách vystaveni…“ Poslední studie jí dávají za pravdu. A co je zajímavé, zdaleka to neplatí jen pro počítání na prstech a matematiku.

„Počet, vyjádřený domluveným počtem prstů, není zdaleka jediným projevem vzájemného propojení myšlení a vjemů, mozku a pohybového aparátu. Je to podobné jako se všemi ostatními gesty, jež zásadním způsobem ovlivňují význam slov, která říkáme,“ zdůrazňuje profesorka kognitivních věd, kulturních souvislostí a jazyků na univerzitě v norském Bergenu Andrea Benderová.

„Počítání na rukou a gesta vyjadřující jednotlivá čísla se během dlouhého historického vývoje staly nedílnou součástí přirozené řeči těla, která má zásadní význam pro vzbuzování důvěry, ať už při obchodování, nebo třeba navazování mezilidských vztahů,“ dodává.

Od palce i od malíčku

Málokdo si uvědomuje, že způsob, jakým se počítá na prstech na starém kontinentu, zdaleka není jediný. Zatímco my, Evropané, až na výjimky začínáme počítat od palce a jako symbol pro číslo pět nám slouží rozevřená dlaň se vztyčenými pěti prsty, Američané, stejně jako Angličané a Australané, začínají od ukazováku a jako poslední vztyčují palec.

V mnoha zemích na Středním východě, například v Íránu, je symbolem pro číslo jedna vztyčený malíček na jinak sevřené dlani a pro číslo pět sevřená pěst. Japonci pro změnu zahajují počítání na prstech s otevřenou dlaní, značící nulu, pokrčený palec jedničku, pětku u nich také symbolizuje pěst.

Pro další čísla do deseti využívají opačný postup: sevřená pěst se vztyčeným malíčkem znamená šestku a postupně se dostanou až zpět k otevřené dlani, která v tomto pořadí symbolizuje desítku.

Rozdíly ve způsobech počítání na prstech sloužily v minulosti – například v dobách válek – k rozpoznání falešné identity a odhalení nepřátelských zvědů, vydávajících se za někoho jiného, než kým byli ve skutečnosti.

Americký spisovatel Robert Mason píše o japonské špiónce Sabbi, která se řízením osudu ocitla v Indii v době, když byla země pod britskou nadvládou, a vydávala se za Číňanku. Prozradilo ji právě odlišné počítání na prstech.

„Viděli jste, jak počítá?! Vždyť ona postupně schovává prsty, místo aby je vztyčovala! Viděli jste někdy, že by takhle počítal Číňan? Nikdy! Číňané počítají do pěti stejně jako my, Angličané. Prozradila se, je to Japonka!“ říká v knize jeden z britských vojáků.

Desítka a tucet

Není náhoda, že máme deset prstů na rukou a nejčastěji používaný číselný systém tvoří deset číslic. Počítání na prstech se tímto způsobem v dávných dobách přirozeně promítlo do vývoje matematiky.

„Nepochybuji o tom, že kdybychom měli na rukou osm nebo dvanáct prstů, naše číselné a matematické systémy by vypadaly úplně jinak,“ míní profesorka Andrea Benderová. „A víte, kde se vzalo slovo digitální, které charakterizuje současnou dobu asi nejpřesněji ze všech? Vzniklo od slova prst, latinsky digitus…“

A když jsme u etymologie, původ v historickém způsobu počítání na prstech má i slovo „tucet“. K 10 prstům na ruce se u slovanských národů přičítaly také sevřené pěsti obou rukou, které vyjadřovaly číslice šest a 12: 10 prstů dohromady se dvěma pěstmi tak dávalo celkem tucet, což bylo zároveň číslo posvátné a symbolické – kalendářní rok má 12 měsíců, 12 hodin je půlkou kalendářního dne, 12 bylo i biblických apoštolů.

Na tucty se počítaly kapesníky, psací pera, tužky, vejce nebo dokonce brambory, pro 12 lidí se vyráběly jídelní servisy nebo stoly. Z tuctu je potom odvozen půltucet (šest, jedna dlaň s pěstí) a kopa (60, pět tuctů) nebo veletucet (12 na druhou, tedy 144).

Zpět k prstům?

Počítání na prstech má zejména v čínské a egyptské tradici značné množství podob: při kombinování číselných znaků se speciálními gesty dokážou obchodníci v těchto zemích počítat až do tisíců, přičemž umějí sčítat, odčítat, i násobit a dělit, aniž by k tomu potřebovali kalkulačku.

Jinde ve světě po ní přitom lidé sahají i kvůli těm nejjednodušším početním úkonům a z hlavy si nedokážou spočítat ani to, kolik bude stát pět rohlíků a 10 deka salámu.

Absolutní závislost na výpočetní technice – a nejen kvůli absenci počítání pomocí prstů – přitom vede k zakrnění poznávacích schopností, zhoršení paměti a dalších funkcí mozku, protože bez pravidelného tréninku má lidská mysl tendenci lenivět a rychleji stárne.