„Mám desetiletého vnoučka postiženého autismem. Párkrát jsem ho do Medou vedla ‚jen‘ jako babička a tím to vlastně všechno začalo. Moc se mi tady mezi nimi líbilo a paní ředitelka centra mi řekla, že budou moc rádi, když jim občas vypomůžu,“ popisuje obětavá žena své začátky v Medou.

Nejprve společně s klienty centra vytvářeli různé dekorace a zpívali si. „Pak jsem navrhla, že můžu i něco upéct. Občas mám chuť na něco sladkého, ale kupované mi nechutná a celý plech bych nesnědla. Takže upeču, vezmu to sem a tady se rozdělíme. Říkají, že jim to chutná, z čehož mám opravdu radost,“ vypráví Alena Cymorková.

Zpátky do běžného života

Nyní už většinu jídel připravuje přímo v Medou. „Vaříme všechno, co vařím i doma, tedy těstoviny, omáčky, guláš… Vždy se je snažím nějak zapojit. Například, když děláme bramboráky, tak mi oškrábou brambory, já je nastrouhám a podobně. Chceme je tady zkrátka připravit do života,“ pokračuje důchodkyně, mezi jejíž koníčky patří právě vaření a pečení.

Lidé s handicapem nemají jednoduchý život a často jsou závislí na pomoci druhých:

„Myslím si, že dětem s postižením je potřeba pomoci. Nezavírat je někam do ústavů, ale zařadit do běžného života. U vnuka ve škole vidím, že jich přibývá a je potřeba o postižení mluvit,“ upozorňuje babička šesti vnoučat.

Do Medou dochází dvakrát týdně. „Když je na tom vnuk zdravotně dobře, chodím sem v pondělí a ve čtvrtek na tři čtyři hodinky. Holky mi kolikrát říkají, že tady trávím opravdu hodně hodin, a ptají se, kdy si ty přesčasy budu vybírat,“ směje se Alena Cymorková.

„Myslím, že si mě oblíbili, a jsem ráda, že ještě nepatřím do starého železa. Už před několika lety jsem říkala, že bych v důchodu nevydržela jen doma mezi čtyřmi zdmi. Jsem ráda, že můžu chodit do Medou a být někomu nápomocná,“ svěřuje se paní Alenka.

Pracovala v nemocnici

V Humpolci se však nenarodila. „Bydlela jsem v Havlíčkově Brodě. Před pěti lety jsme si ale se synem a snachou řekli, že bude lepší, když to k sobě budeme mít blíž. A to nejen kvůli péči o vnuka, ale i já budu třeba jednou potřebovat pomoc,“ prozrazuje Alena Cymorková, která před důchodem pracovala v kuchyni v havlíčkobrodské nemocnici.

Na Brod nezanevřela ani po přestěhování. „Naši mě tam občas vezmou na nákupy. Navíc se pravidelně před Vánocemi scházíme s kolegyněmi z nemocnice, dáme si kafe, zákusek a probereme, co je nového,“ líčí dobrovolnice.

„Alenka je neskutečně charismatická dáma, která úplně opustila svůj předchozí život. Naplno se věnuje vnukovi, ale vzala si za své i nás a tráví s námi spoustu času. Nejen naši klienti, ale celý tým Medou se toho od ní spoustu naučil. Není týden, abychom neměli upečenou buchtu nebo domácí chleba. Rozmazluje si nás a my si nesmírně vážíme její laskavosti,“ nešetří slovy chvály ředitelka Medou Zuzana Žaloudková.