Jak lidí poznají, že mají vyhledat psychiatrickou pomoc? Nezaměňují si to pouze s návštěvou psychologa, s nímž by měli dlouhodobě řešit své problémy?
Velmi často se stává, že lidé přicházejí s akutním duševním problémem, který se během vyšetření psychiatrem ukáže jako psychologický problém. Tehdy není zapotřebí žádná nebo jen velmi malá pomoc léky a pacienta doporučíme k návštěvě psychologa. Ale právě tady bych chtěl apelovat, že pokud lidé čelí různým krizím, ať už se týkají partnerských vztahů, nebo různých vztahových či společenských debaklů, jako je třeba zadluženost nebo pracovní problémy a tato zátěž se kumuluje, měli by vyhledat péči psychologa dřív, než začnou potíže narůstat a mohou způsobit závažnější problémy.

Vždycky je potřeba řešit je už na začátku, ovšem každý toho není schopen. Kdyby vyhledali pomoc psychologů dříve, bylo by méně škod. Ale určitě není chyba, když začnou hledat pomoc rovnou u nás. Každého kdo přijde s akutním psychickým problémem vyšetříme a případně doporučíme péči u psychologa, v případě závažného problému se začneme pacientovi věnovat u nás. I tady ale platí ono známé: Raději dříve, než později.

Proč si myslíte, že řada lidi v sobě má stále blok, který jim velí, že problémy, s nimiž se potýkají, zvládnou sami a nepůjdou k psychiatrovi či psychologovi?
Jistě se zde promítá mnoho individuálních i společenských faktorů.  Každý člověk má určitou míru autonomie a v kontextu své osobnostní charakteristiky má tendenci tuto autonomii udržovat a snahu vypořádat se se stresem sám, a tak si žádost pomoc nepřipouští nebo odkládá. Ve společnosti stále převládá určitá míra stigmatizace oboru psychiatrie.

I když se díky osvětě a dalším destigmatizačním snahám situace zlepšuje, lidé se mnohdy stále zdráhají jít  k psychologovi nebo psychiatrovi kvůli reakcím okolí.  Faktory se kombinují a způsobí to, že člověk odkládá vyhledání odborné pomoci až za únosnou mez. Jsem rád, že destigmatizace probíhá a je jedním z pilířů reformy psychiatrické péče, ale ještě to běh na dlouhou trať. Samozřejmě, že existuje i opačný extrém, kdy pacienti vyhledávají odborníka už  i při minimálních subjektivních problémech, které odbornou pomoc nevyžadují.

Jak tedy postupovat, když na sobě lidé cítí psychické problémy?
Lidé by měli v prvé řadě začít u svého praktického lékaře, který je zná nejlépe, zná jejich psychický i tělesný zdravotní stav a případný kontext potíží, které s tím mohou být spojené. Praktický lékař posoudí nutnost případné psychologické intervence a doporučí návštěvu psychologické poradny nebo rozpozná, že jde o závažnější psychiatrický problém, který by měl řešit psychiatr.

Návštěva u praktického lékaře by měla být určitě prvním krokem. Praktičtí lékaři už dnes mohou předepisovat některá antidepresiva či léky na úzkosti a v problematice duševních nemocí se vzdělávají. Mohou též jako první rozpoznat, že psychické potíže mohou být způsobeny i zhoršením tělesného onemocnění, se kterým pacienta léčí. U nás psychiatricky vyšetřujeme a léčíme pacienty na základě doporučení praktického lékaře nebo lékaře specialisty, ale samozřejmě vyšetříme každého, kdo přijde s akutními psychickými potížemi.

V poslední době je v některých odlehlejších částech kraje problém s nedostatkem praktických lékařů. Jak je to s dostupností ambulantní psychiatrické péče a s ambulancemi psychologů? Je péče dostupná všem?
Sít ambulantní psychiatrické péče také prochází určitou krizí, která je, zejména mimo velká města, spojená s horší dostupností. Značný podíl lékařů psychiatrů v ambulantním sektoru přichází do důchodového věku. Specializovaní psychiatři střední generace už neprojevují takový zájem o přechod do ambulantního sektoru jako dříve a raději zůstávají pracovat v lůžkových zařízeních.

Psychiatrie v současné době v medicíně nepatří mezi atraktivní obory a není tedy ani dostatek zájemců o obor, kteří by naplnili lůžková zařízení a postupně by se specializovali v oboru s perspektivou a plánem přechodu do primární ambulantní péče.  A pacientská kapacita psychiatrických ambulancí je většinou naplněna i v souvislosti s vyšší poptávkou. Takže dostupnost primární psychiatrické péče není taková, jaká by měla v rámci kraje být. Péče psychologů je relativně dostupnější. Psychologických ambulancí a poraden je více. Avšak ne všichni psychologové mají smlouvu s pojišťovnami a ne každý pacient si může hradit léčbu sám.

Proč je podle vás málo psychiatrů, když se to s přibývajícím počtem pacientů jeví jako obor budoucnosti?
S úbytkem atraktivity se aktuálně potýká cela řada oborů medicíny, které mají do budoucna, stejně jako psychiatrie, pro mladé lékaře velkou perspektivu. V současné době se, myslím, potkává více okolností, které způsobují personální krizi ve zdravotnictví. Nestabilní a nejednoznačný systém financování zdravotnictví, kritizovaný systém postgraduálního vzdělávání, odchody absolventů do zahraničí - až 20 procent absolventů medicíny odchází do zahraničí ihned po absolvování lékařských fakult.

To je obecný problém, ale mě by speciálně zajímala samotná psychiatrie. Proč je o ni malý zájem?
I v minulosti bylo rozvrstvení jednotlivých oborů medicíny z pohledu atraktivity podobné jako dnes, ale do nemocnic přicházelo více absolventů. V nynější situaci a při sníženém počtu absolventů se tak stalo, že málo atraktivní obory se staly neatraktivními a o ty atraktivní je nyní co se týká počtu uchazečů jen standardní zájem. V minulosti měli mladí lékaři či absolventi velký zájem pracovat na psychiatrických odděleních všeobecných nemocnic, protože dynamika poskytované péče v kontaktu se somatickou medicínou, konziliární péče a pestrost psychiatrické diagnostiky a léčby byla v porovnání s psychiatrickými nemocemi lákavá.

Dnes je situace jiná. Zdá se mi, že daleko větší podíl z dnešní generace absolventů preferuje klidnější práci a více volného času mimo nemocnici. Je tu ale i problém našeho regionu ve srovnání s kraji, kde jsou fakultní nemocnice, které si absolventy mohou motivovat a zavázat již během jejich studia na lékařské fakultě. Přestože je Krajská nemocnice Liberec svým rozměrem, spektrem a kvalitou poskytované péče jednoznačně na úrovni nemocnic fakultních. Samostatná kapitola je samozřejmě Praha - mám opakovanou zkušenost s tím, že absolventi projevili velký zájem pracovat v liberecké nemocnici, ale nakonec dali zásadní přednost pokračování bydlení v Praze a od toho se odvíjela volba pracovního místa blíže než v libereckém regionu.

Potýkáte si i na vašem oddělení s nedostatkem lékařů, nebo je personální stav oddělení stabilizovaný?
V souvislosti s restrukturalizací a rozšiřováním spektra péče, které budeme v Centru psychiatrie KNL poskytovat, již realizujeme a plánujeme další rozšiřování našeho týmu.

Je ve vašem oboru možné nahradit deficit lékaři ze zahraničí, nebo tady hraje roli určitá jazyková bariéra či odlišné kulturní zvyklosti?
Jazyková bariéra v našem oboru velmi limituje kontakt s pacientem a to je jistě hlavní důvod, proč o psychiatrii mezi zahraničními kandidáty není příliš zájem. Sporadicky se do psychiatrických zařízení v ČR hlásí lékaři z Ukrajiny, Ruska či Běloruska.


Škála psychiatrických diagnóz a poruch je velmi široká. V novém pavilonu se ale budete primárně věnovat léčbě úzkostných poruch. O úzkostech se mluví téměř jako novodobé epidemii. Jaký je rozdíl mezi úzkostí a úzkostnou poruchou?
Určitá míra úzkosti je přirozená obranná reakce a potřebná emoce pro každého z nás. Úzkostná porucha je stav, kdy se úzkost projevuje v nadměrné míře, trvá dlouho nebo se často vrací a způsobuje pacientovi výrazný dyskomfort a brání běžnému fungování. Diagnostická škála úzkostných a fobických poruch je velmi široká, od nespecifických úzkostných stavů až po specifické fobie. Nemluvíme ale o běžném strachu z ohně či pavouků, mluvíme komplexním souboru psychických příznaků, které pacienta hendikepují v běžném denním fungování.

Přibývá jich?
Současný tlak na výkon, tempo společnosti, vztahová problematika, socioekonomické faktory či kombinace dalších stresorů se u mnoha lidí s postupně sníženou adaptační kapacitou nutně projeví. Na našem oddělení vidíme kontinuální pomalý nárůst počtu pacientů s psychickými potížemi v reakci na zátěž, u kterých se objevují intenzivní stavy napětí, úzkostí, poruchy spánku a další příznaky jevící se většinou jako úzkostná nebo depresivní porucha, někdy i se sebevražednými sklony.

Zjednodušeně řečeno, jde o duševně zdravé jedince, kteří nejsou schopni se vyrovnat se zvýšenou zátěží, kterou na ně doba, situace a okolí klade. A čím je tlak vyšší, tím více těchto lidí přibývá.

To znamená, že přibývá lidí, kteří nejsou schopni se rychle přizpůsobit nejrůznějším změnám, které jim život připraví?  Vždyť i v minulosti lidé museli čelit náhlým změnám a mnohem větším zátěžím, než jaké způsobuje současný komfort a s tím spojené nároky. Byly války, krize, normalizace…
To o čem mluvíte jsou extrémy. Ze statistických údajů víme, že například největší počet sebevražd u nás byl právě v období hospodářské krize na počátku 30. let. Počet dokonaných sebevražd byl tehdy proti současnému stavu dvojnásobný. A podobné to bylo po roce 1968. To byly dvě naprosto nejvýraznější období v dokonané sebevražednosti u nás. A přestože v posledních desetiletích průběžně narůstá míra zátěže na každého z nás, jak jsme všichni přesvědčeni, křivka vývoje sebevražednosti je plochá s kontinuálním mírným poklesem. Jedná se o statistiku dokonaných sebevražd a je možné, že pozvolný pokles souvisí s lepším přístupem populace k informacím o možnosti vyhledání pomoci a její dostupnosti. Psychologická a psychiatrická péče je tak mnoha pacientům poskytnuta dříve než tomu bylo v minulých desetiletích.