První láska je nezapomenutelná, ale může komplikovat další vztahy

První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatujete jeho číslo. Tuhle větu francouzského spisovatele Emila Zoly by asi podepsal leckdo. Otázkou je, jestli jsou nám zidealizované vzpomínky ku prospěchu, anebo naopak spíš škodí.

Dlouhé letní večery, prázdninová volnost, tancovačka pod širým nebem a čerstvých šestnáct nebo sedmnáct let. Tak vypadají tradiční kulisy pro první opravdovou lásku a možná i pro první milování. Scéna pro ideálního Romea nebo neopakovatelnou Julii je připravena. Vzpomínka na celý život však může všechny budoucí vztahy pořádně zkomplikovat.

Stimulační droga

O podstatě zamilovanosti spekulují nejen spisovatelé, ale i psychologové a dokonce i exaktní vědci. A právě ti poslední mají kupodivu nejvíc jasno. Z jejich pohledu jde pouze o velmi důmyslný koktejl hormonů a transmiterů, které nutí lidi rozmnožovat se a zachovat tak živočišný druh. Ve chvíli, kdy narazíme na vhodný protějšek, zaplaví náš mozek látky podobné amfetaminům a nasměrují nás tak k jedinému cíli.

Mimochodem: ne náhodou je právě syntetický amfetamin základem mnoha ilegálních drog, Lehkému drogovému opojení se totiž podobá i zamilovanost. Buší nám srdce, potíme se, snadno zrudneme. Také energie máme na rozdávání. Místo spánku dokážeme probloumat celou noc parkem po boku svého vysněného protějšku, aniž by to na nás bylo druhý den příliš znát. Tenhle účinek je v zásadě shodný s kokainem, pervitinem nebo v mírnější verzi se silnou kávou nebo čajem. S jediným rozdílem: tuhle „drogu“ si naše tělo připravuje samo.

Pomocí magnetické rezonance se dokonce podařilo zčásti vysvětlit, z čeho pramení podstata ustáleného rčení o slepé lásce. Ve studii londýnské University College se uvádí, že romantický cit potlačuje aktivitu mozkových nervů, které mají co do činění s kritickým sociálním hodnocením druhých lidí a s negativními emocemi. Jednoduše řečeno když se do někoho zamilujeme, potlačí náš mozek schopnost zhodnotit ho objektivně. Na druhou stranu zaznamenali londýnští vědci zvýšenou aktivitu v oblasti mozku odpovědné za systém odměňování libými pocity, které nás nutí být co nejvíce v přítomnosti zidealizovaného partnera.

Ideální partner

K podobnému „úletu“ může samozřejmě dojít i ve zralejším věku, v takovém případě se však můžeme na situaci podívat z odstupu a do předem ztraceného dobrodružství prostě nevstupovat. V šestnácti nebo sedmnácti letech toho však schopni většinou nejsme. Člověk se poprvé v životě ocitá na rozbouřeném hormonálním moři bez záchranného kruhu, jeho pocity štěstí nebo zoufalství jsou absolutní, a pokud byste s nadhledem dospělého chtěli jeho osudový vztah zlehčovat, neuvěří vám.

Známý psycholog Petr Šmolka dokonce před časem prohlásil, že kdyby to bylo možné, nechal by si vyoperovat pomyslné centrum zamilovanosti ještě před pubertou. Nejde totiž jen o dva nebo tři měsíce závratné lásky a následně o přibližně stejně dlouhou dobu truchlení. Ne, v sázce je daleko víc.

Psycholožka Marie Vágnerová mluví o takzvaném syndromu Romea a Julie, tedy o potřebě ideálu, který člověk nechce znehodnotit kompromisy vynucenými reálným životem. Náchylnější jsou k takovému vnímání vztahů ženy.

„První lásky do značné míry určují, jak budou vypadat naše budoucí partnerské vztahy a jaké partnery si budeme vybírat,“ varuje také psycholožka Marta Boučková. Paradoxně tak nejvíc může uškodit vztah, na který vzpomínáme dodnes s nostalgií a přítel, se kterým bychom se chtěli stále sejít.

Lidská paměť je totiž selektivní. Ve vzpomínkách starších lidí byla za jejich mládí tráva zelenější, v zimě byl vždycky sníh a lidé se k sobě chovali lépe. A podobným způsobem „vyčistí“ mozek i zážitky první lásky. Za patnáct let si už většinou nevzpomeneme na hádky nebo na zkaženou sobotu, ale na fantastický večer na taneční zábavě a jeho pokračování někde na prohřáté louce.

Léčba šokem

Vytvořit si ale v hlavě zidealizovanou podobu prince a s ní potom přistupovat ke všem dalším vztahům se může vymstít. Pětatřicetiletá Klára vzpomíná, že do reality jí vrátilo až setkání se svou první láskou po necelých dvaceti letech. „Mockrát jsem si představovala, jak by to asi probíhalo. Hlavně, když jsem se rozváděla nebo později rozcházela s několika dalšími partnery. Říkala jsem si vždycky, že s Pavlem by se mi nic takového stát nemohlo. Jenže když jsem ho potom náhodou potkala na oslavě narozenin kamaráda, byl to šok. Nejen že jsem ho nemohla poznat, ale kromě vzpomínek jsme nenašli ani žádné společné téma k hovoru. Žádná jiskra nepřeskočila, byl to prostě jen trochu nudný chlápek na prahu středního věku.“

„Skutečnost, že vám to s první láskou kdysi klapalo, může být zkreslená právě tím, že vám bylo šestnáct nebo sedmnáct,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková a dodává: „Lidé si bohužel do bývalých vztahů promítají své sny, které jim s budoucími partnery nevyšly.“ Navíc v sedmnácti letech jste vnímali svět jinak, běžné starosti normálního života vám byly vzdáleny, složenky platili rodiče a hádali jste se maximálně s učitelem. Také první erotické zážitky jste vnímali daleko intenzivněji než po deseti letech manželství.

Ještě jednu past si na nás příroda připravila: nejintenzivnější prožívání lásky spojené s hormonální bouří vydrží jen několik měsíců, maximálně rok. Ten, kdo si plete zamilovanost s láskou, navazuje další a další vztahy s přesvědčením, že tentokrát už to bude napořád.

Nebude. Romantika se za pár měsíců vytratí, hormony klesnou na obvyklou úroveň, partner v noci chrápe a nemá vždycky dobrou náladu.

Poprvé zamilovaní to nechtějí slyšet, ale skutečný vztah je vždy oboustranným kompromisem. Julie prostě za čas přibere a Romeovi bude po ránu páchnout z úst. Na něco takového se v šestnácti letech nemyslí, doopravdický dlouhodobý vztah se však bez trochy realistického pohledu neobejde.

Lásky seniorů

Většina mladých lidí si nedokáže představit, že i jejich rodiče spolu mohou ještě prožívat intimní chvilky. Představa, že by si jejich otec, v lepším případě ovdovělý či rozvedený, v tom horším stále ještě ženatý s jejich matkou, mohl vyhlédnout svoji vrstevnici, znovu se zamilovat a prožívat to, co přece „starým nepřísluší“ je pro ně už zcela za hranicí. A přesto se to děje.

„Když nás povodeň vyhnala z našeho bytu, už jsme s mým mužem nespali nejméně deset let,“ vzpomíná dnes pětašedesátiletá Jarka z pražské Kampy, jejíž rodinný dům osudně zasáhla velká voda v roce 2002. Po katastrofálních záplavách se musela i s manželem na čas přestěhovat ke svému synovi do jediného pokoje s manželskou postelí.

„A tak se stalo, že jsme znovu navázali tam, kde jsme před deseti lety trochu z pohodlnosti skončili. Uvědomila jsem si přitom, jak moc mi něžnosti a fyzická podoba lásky chyběla,“ přiznává Jarka. Proto, i když po návratu domů mají ložnice opět oddělené, dohodli se na občasných návštěvách v teritoriu toho druhého. V průzkumech část lidí po padesátce dokonce uvádí, že se milují v měsíci častěji, než když byli pracovně vytíženi ve středním věku.

Láska ve starším věku však není vyhrazena jen pro ty, kterým zůstal původní partner. I osamělí senioři chtějí prožívat další milostné vztahy. Na internetu funguje například seznamka pro seniory, svatby v domovech důchodců nejsou ničím výjimečným a sex má podle odborníků na starší lidi dokonce blahodárný vliv. Odbourává stresový hormon a uvolňuje zablokované svalové partie. Výkon, který fyzické milování pro seniora představuje, je srovnatelný s vyšlápnutím dvou pater. A uznejte, daleko příjemnější.

Z výzkumu společnosti STEM/MARK, vyplývá, že více než sedmdesát procent žen mezi padesáti a čtyřiapadesáti lety považuje sex za důležitý. Ženy ve věku 55 – 60 let takto odpovídaly v jednapadesáti procentech.

Podle manažerky společnosti věnující se seniorům Život 90 Blanky Lormanové člověk potřebuje pohlazení, pocit, že není sám, a intimní život k tomu patří. „Je to nakonec záležitost prospěšná zdraví, tak proč by o ni měli být ochuzeni právě senioři?“ dodává Blanka Formanová.

Jak se po letech vyrovnat s první láskou