Profesor Selman Abraham Waksman působil od roku 1940 jako šéf oddělení mikrobiologie na univerzitě Rutgers v americkém státě New Jersey, kde společně s kolegy a studenty pracoval na výzkumu antibiotik. Zřejmě nejvýznamnějšího objevu dosáhl společně se studenty Albertem Schatzem a Elizabeth Bugieovou 19. října roku 1943.

Antibiotikum streptomycin, které se trojici vědců podařilo izolovat z bakterie Streptomyces griseus, brání mikroorganismům v produkci některých významných proteinů. Podle encyklopedie Britannica jde o první látku účinnou proti mikrobům od vynálezu penicilinu, její největší význam však spočíval v účinnosti proti bakterii Mycobacterium tuberculosis (MT), která je původcem tuberkulózy.

Přínos Waksmanova výzkumu ocenila v roce 1952 Nobelova nadace, která vědci udělila Nobelovu cena za lékařství. Největším záporem antibiotika byla paradoxně jeho účinnost vůči širokému spektru chorob. „Streptomycin byl hojně využíván, řada mikroorganismů včetně bakterie MT si tak vůči němu vypracovala odolnost,“ vysvětluje Britannica.

V současné době se lék v kombinaci s penicilinem používá k boji proti endokarditidě, ve spojení s tetracyklinem zase léčí tularémii a brucelózu. Využívá se také při léčbě morových onemocnění, která jsou sice na území Evropy prakticky vymýcená, stále se však v ojedinělých případech vyskytují v Severní i Jižní Americe, Africe či jihovýchodní Asii.

Počátky tuberkulózy

Tuberkulóza podle odborníků prolíná celou historii lidského vývoje. První předchůdci dnešní bakterie Mycobacterium tuberculosis (MT) se podle studie vědců Ilarie Barberisové, Nicoly Bragazziho, Lucie Galluzzové a Mariana Martiniho na Zemi objevili zřejmě již před 150 miliony let. 

První hominidé se mohli pravěkou předchůdkyní dnešní choroby nakazit před zhruba třemi miliony let, moderní bakterie se pak poprvé objevuje přibližně před 20 tisíci lety. Vůbec nejstarší doložené známky onemocnění pochází z kosterních pozůstatků objevených v oblasti východního středomoří, které odborníci datují do osmého tisíciletí před naším letopočtem.

Pozůstatky tuberkulózy se podařilo objevit také na egyptských mumiích z období kolem roku 2400 před Kristem. První písemné zmínky jsou pak o dalších zhruba 1200 let mladší a pochází z území starověké Indie a Číny.

Bakteriální původ onemocnění jako první naznačil již řecký filozof Isokratés, vzhledem k rozličnému spektru různých symptomů však nebylo až do počátku 19. století považováno za samostatnou chorobu. Označení tuberkulóza použil jako první teprve v roce 1839 německý profesor medicíny Johann Lukas Schönlein.

Objev bakterie

Pokrok v oblasti výzkumu nemoci představoval v roce 1882 objev německého lékaře Roberta Kocha, kterému se podařilo identifikovat bakterii MT jako původce tuberkulózy. Na počátku 90. let německý vědec dokonce představil světu látku nazvanou tuberkulin, která měla sloužit k očkování i léčbě nemoci. Ta se však ukázala být neúčinnou.

„Léčebný účinek, který Koch sliboval, byl však velice přehnaný. Naděje, které objev vyvolal, nebyly naplněny a mínění veřejnosti se obrátilo proti tuberkulinu i proti Kochovi,“ popisuje Nobelova nadace, která i přes neúspěch s tuberkulinem udělila Robertu Kochovi v roce 1905 za výzkum a objevy v souvislosti s tuberkulózou Nobelovu cenu. 

Prevence a léčba

Prvního významného pokroku v oblasti prevence dosáhli roku 1906 francouzští bakteriologové a imunologové Albert Calmette a Camille Guérin, kterým se podařilo vyvinout takzvaný Calmettův–Guérinův bacil. Ten byl sice vůbec prvním účinným očkováním proti tuberkulóze, do většiny vyspělých velmocí se však rozšířil až po druhé světové válce.

Až do Waksmanova objevu streptomycinu se k léčbě tuberkulózy využívala zejména sanatoria, která však sloužila primárně k izolaci nemocných pacientů a úmrtnost nakažených byla vysoká. Používaly se i chirurgické zákroky, při nichž byla odstraněna zasažená tkáň. I ty se však později ukázaly jako neefektivní.

Tuberkulóza dnes

Výrazné rozšíření antibiotik ve druhé polovině 20. století přineslo nejprve prudký pokles počtu nakažených, přispělo však k rozvoji nových rezistentních typů onemocnění. „TBC je často vnímána jako nemoc minulosti, ale nedávný opětovný nárůst případů nemoci a rozšíření forem odolných vůči lékům z ní činí nemoc dnešního dne a doby. Dnes je tuberkulóza jednou ze tří nejčastěji zabíjejících infekčních nemocí,“ vysvětluje organizace Lékaři bez hranic (MSF).

Tuberkulózou se podle MSF nakazí každým rokem přibližně 10 milionů lidí zejména v rozvojových zemích. Více než 1,7 milionu z nich nemoci každoročně podlehne. „Ačkoli celosvětová míra úmrtnosti na TBC klesla mezi lety 1990 a 2011 o více než 40 procent, stále existují zásadní mezery v pokrytí a vážné nedostatky pokud jde o diagnostiku nemoci a možnosti léčby,“ popisuje organizace.

Léčba běžné formy TBC trvá podle Lékařů bez hranic nejméně šest měsíců. Takzvaná multirezistentní tuberkulóza (MDR-TBC) si vyžádá nejméně dvouletý léčebný režim s řadou vedlejších účinků. Existuje však i extenzivně rezistentní typ tuberkulózy (XDR-TBC), na který nezabírají ani prostředky účinné proti MDR-TBC.

Bakterií MT je podle MSF infikována zhruba třetina světové populace, onemocnění se však nemusí rozvinout. Infekce se stává aktivní jen u části lidí, u nichž napadá tkáně orgánů, zejména plic. Zhruba třetina nemocných bez patřičné léčby umírá během dvou let, další třetina v průběhu pěti let. 

Slavné oběti

Onemocnění tuberkulózou podlehla v minulosti řada známých českých i světových osobností. Patří mezi ně například slavný spisovatel Franz Kafka, novinář Karel Havlíček Borovský, básník Jiří Wolker nebo herečka Adina Mandlová. Obětí choroby se stali i hudební skladatel Fryderyk Chopin, spisovatel George Orwell nebo venezuelský diktátor Simón Bolívar.