Tělo Lucie Katreniak sevřené v křečích našel její otec. A okamžitě do brněnských Žabovřesk zavolal jihomoravskou záchrannou službu. „Nic si z toho nepamatuji. Vím jen, že tam byli za dvě minuty. Přijet o pár minut později, nastala by u mě klinická smrt. Lékař Jan Přikryl a záchranáři Jiří Škárek a Ladislav Roman mi zachránili život. Za to jim budu navždy vděčná,“ vypráví dnes Lucie.

Jakmile se Lucie v nemocnici probudila, svět se jí otočil vzhůru nohama. Měla se vdávat, užívat si dovolené, pozorovat syna, jak roste. Teď se její realita zúžila k jedinému: operace mozku, o níž nikdo netušil, jak dopadne. „Nikdy jsem neměla žádné zdravotní problémy. A najednou mi řekli, že osm let mi hlavě rostl nádor o velikosti osm krát osm centimetrů. Těžko říct, zda zhoubný. Ten strach a úzkost byly nepopsatelné. O syna, o rodiče, partnera, o mě,“ líčí žena.

Ráno. Odpoledne. Večer. Každá chvíle jejího života se scvrkla do klubíčka děsu nejistoty. Než zjistila jméno lékaře, který povede operaci. „Byl to pan David Netuka. Naprostá špička. Jeden z nejlepších neurochirurgů v republice. Když jsem se to dověděla, vše ze mě opadlo. Najednou jsem si byla jistá, že to zvládneme. Že vše bude dobré,“ usmívá se Lucie.

Zbyla jen vzpomínka 

A bylo. Nádor Lucii Katreniak lékaři vyoperovali po osmi hodinách na sále. Nakonec se ukázal jako nezhoubný a v mozku po něm zbyla jen vzpomínka. „Naprosto to změnilo můj pohled na život. Získala jsem nadhled. Byla jsem ten typ, který musí mít vše přesně do detailu naplánované. Vždyť i svatbu jsem vehementně řešila skoro dva roky dopředu,“ vzpomíná žena.

Vdavky ji čekají v srpnu. A už jí nezáleží na druhu dortové polevy, na stříbrné nebo zlaté barvě na pozvánkách, na výzdobě v hotelu, v němž budou spát. „Tyhle věci pro mě přestaly být podstatné. Chci jen malý obřad, kde budu mít své nejbližší. Jsem ráda, že se každý den probudím, že nemám žádné následky, že vidím syna, že vidím snoubence. Že jsme všichni zdraví,“ dodává Lucie.