„Dcera si na pohotovosti musela vše vykomunikovat sama. Já jsem ji jen podporovala svou přítomností. Bohužel jsem ji ale nedokázala ‚zabezpečit‘ jako máma,“ vypráví šestačtyřicetiletá Šárka, které se sluch začal zhoršovat kolem čtvrtého roku.

„Rodiče to však nepostřehli, neboť jsem byla šikovné dítě. O vše jsem se zajímala, vše jsem si vyhledávala. Ještě před nástupem do školy jsem se naučila i sama číst. Podvědomě jsem si asi chtěla rychle kompenzovat postupnou ztrátu sluchu,“ vzpomíná.

Na den, kdy se zjistilo, že má problémy se sluchem, si pamatuje úplně přesně. V první třídě ji vyvolala paní učitelka, aby četla. Ona však nereagovala.

„Učitelka ale věděla, že číst umím. Došlo jí tedy, že asi špatně slyším.“

Doktor byl v šoku

Když se Šárka dostala na ušní, lékař už jen potvrdil ztrátu sluchu. „Měla jsem jen poslední zbytky sluchu kolem dvaceti procent. Doktor byl v šoku a nechápal, jak jsem s tím mohla tak dlouho fungovat. Na druhou stranu byla jsem extrémně hodné dítě, kam mě rodiče posadili, tam mě vždycky našli, takže je asi ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že se mnou může být něco v nepořádku.“

Kvůli sluchovému handicapu Šárce v dětství přilétla několikrát i facka. „Seděla jsem třeba v obýváku. A najednou mi přilítla facka. Z ničeho nic. Až později jsem zjistila, že mě mamka volala několikrát k obědu a já nereagovala. Prostě jsem ji neslyšela. Ale to mamka, která je od rány, samozřejmě netušila,“ směje se dnes Šárka.

Sluchadlo jsem chtěla zahodit

První sluchadlo, které dostala v nemocnici na Karlově náměstí, znamenalo úlevu. Ale chvilku si na něj musela zvykat. „Bylo to najednou všechno hrozně hlasité. Už jsem si plánovala, že jakmile přijedu domů, zahodím ho. Přijela jsem domů… A zjistila jsem, že slyším mnohem lépe a je to vlastně příjemné. Po pár hodinách jsem ho akceptovala.“

Základní školu vychodila se slyšícími, střední školu s neslyšícími a nedoslýchavými spolužáky. A Karlovu univerzitu pak absolvovala znovu se slyšícími. Přiznává však, že to bylo náročné.

„Vysoká škola? To bylo samostudium. Nebyly žádné pomůcky, žádná podpora studentů s handicapem, jak to známe dnes. Opisovala jsem sešity od spolužaček, kopírovala jsem si, co se dalo. Výhodou byl malý ročník, bylo nás kolem dvaceti, a tak jsem mohla vždy sedět hned u kantora, abych z přednášek aspoň něco měla.“

Manžel si myslel, že jsem nafoukaná

S manželem se Šárka seznámila v roce 1997 na letní brigádě na Šumavě. Pracovala v restauraci, ve které zároveň i bydlela. První setkání s budoucím manželem proběhlo následovně: Šárka vyšla z pokoje, on chvíli za ní. Pozdravil ji. Byla k němu ale zády, a tak ho neslyšela. „On se pak ptal našich společných kolegů, proč jsem tak nafoukaná… Že ani neodpovídám na pozdravy. A přitom jsem ho zkrátka jen neslyšela,“ směje se Šárka.

Lidé se sluchovým postižením se netají tím, že telefony většinou neberou. A Šárka, která život zasvětila lidem se sluchovým handicapem a stala se prezidentkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, není výjimkou.

„Telefonování je pro mě stresující. Jediný, s kým hovořím mobilem, je rodina. Jinak telefony neberu. Vzhledem k tomu, že ale pracuji v odpovědné funkci a často volá například někdo z úřadu, snažím se, aby mi někdo s telefonátem pomohl a mohli jsme zavolat zpátky.“

Šárka si uvědomuje, že kvůli handicapu nebude nikdy stoprocentně informovaná. Už se tím však netrápí. „Přijala jsem to jako fakt. Když jsme třeba v hospodě, netrápím se tím, že neslyším všechno. Prostě to tak je.“