V budoucnu by se tak dala vyléčit celá řada neduhů. Skončily by poruchy paměti, deprese, anorexie nebo nezvladatelná posedlost sexem. „Využití by to mohlo mít také při poruchách zraku nebo Parkinsonově chorobě, jejímž příznakem je mimo jiné celková svalová paralýza,“ pokračuje Ondřej Novák z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky. Nervové buňky, které způsobují problémy, by se podle něj jednoduše umlčely.

Jak je to možné? Všechno to začalo už před dvanácti lety. Profesor fyziologie z Oxfordské univerzity Goero Miesenböck tehdy přišel se zjištěním, že nervové buňky neovlivňují jen drogy nebo elektrické signály. Stimulovat je lze také pomocí obyčejných světelných impulzů, navíc daleko přesněji.

Buňky se ale musí předem mírně upravit – tak, aby byly citlivé na světlo. K tomu lze použít například opsiny, neboli světlocitlivé proteiny z rostlin. Kytky se pomocí nich otáčejí za sluncem nebo zavírají na noc.

Světlo zavelí

Když mají neurony tento protein v sobě, začnou reagovat na cílené světelné impulzy. Svaly se mohou najednou na povel stahovat, nebo naopak uvolňovat. „Myši začnou na světelný povel, který jim vláknem dodáme do mozku, například jíst, přestože nemají hlad. Další se začnou surově napadat, nebo se naopak zklidní,“ popisuje experimenty Ondřej Novák. Myši lze podle něj světelnými pokyny také učit.

Vědci tak pomocí jednoduchých krátkých světelných výbojů, které namíří přímo do potřebné oblasti mozku, zvíře naprosto ovládnou. Do budoucna proto může mít o technologii zájem například armáda pro své cvičené psy.

Metoda může pomoci také v medicíně. „Optogenetická stimulace by mohla časem nahradit třeba elektrody, které se používají při léčbě depresí nebo Parkinsonovy nemoci,“ uvádí akademik Novák.

Optigenetika je totiž podle něj mnohem přesnější a šetrnější – na rozdíl od elektrod neovlivňuje široké mozkové okolí. Lidé tak nemají nepříznivé vedlejší účinky, které se při léčbě elektrodami objevují, tedy například křeče, závratě nebo ztráty vědomí. Než se ale metoda do medicíny dostane, bude to podle Nováka ještě trvat. „Možná i celá desetiletí,“ domnívá se vědec.

Pacient by se totiž musel ještě před její aplikací podrobit takzvané genové terapii a nechat si část mozku „obarvit“ proteiny citlivými na světlo. Ty by mu lékaři do tkáně vpravili prostřednictvím liposomů nebo uměle vyvolané virové nákazy. „Což je dnes docela problematické – naráží to na legislativu i etické otázky,“ vysvětluje Ondřej Novák, který tuto experimentální metodu veřejnosti představil v rámci pravidelného každoročního festivalu Týden mozku.