Kdo je Tereza Hacová
Narodila se v Praze v roce 1995. Má magisterský titul z psychologie, kterou vystudovala na Univerzitě Palackého v Olomouci. Od absolutoria pracuje jako psycholožka a metodička osamělosti v organizaci Život 90.

Dá se jednoznačně říct, že kvůli koronaviru vzrostla míra osamělosti seniorů?
V Česku nemáme přímo výzkumy, které by ukazovaly, jestli to tak je nebo není. Když se ale podíváme do zahraničí v rámci Evropy, kde jsou podmínky docela podobné, tak se ukazuje, že se míra osamělosti zvyšuje. Je zajímavé, že je to mnohem výraznější v případě mladých lidí a studentů. Jde tedy o problém celospolečenský, který se netýká pouze seniorů, ale vlastně skoro každého. Nedávno jsem zaznamenala čerstvý výzkum v Británii, podle kterého tři z deseti lidí zažili během uplynulého týdne „velkou osamělost“. Jde rozhodně o vyšší čísla než před nástupem koronaviru.

Jsou názory, podle kterých starší generace zvládají izolaci vynucenou epidemií lépe než mladí lidé, podložené?
Může to tak v konkrétních případech být. Je třeba ale myslet na to, že když mluvíme o seniorech a seniorkách, tak je to velmi široké spektrum lidí. Na jednu stranu bychom mohli dát aktivního a třeba i mladšího seniora, který bydlí doma s partnerem a má rodinu. Na druhou například někoho staršího, s omezenou mobilitou, žijícího v pobytovém zařízení a bez blízkých osob. Až po takovém rozlišení teprve můžeme přistupovat k tvrzením o tom, jak to zvládají nebo nezvládají.
Pandemie vznikla náhle, a ještě není vše dostatečně prozkoumáno. Ale experti mají samozřejmě různé hypotézy. Jeden z názorů například tvrdí, že někteří starší lidé si vybudovali určitou odolnost během života, což jim hodně pomáhá i v této době. Zažili už různé situace a často vědí, jak si v nich poradit a co jim pomáhá s ohledem na psychické zdraví. Někteří z nich osamělost zažili už dřív, a díky této zkušenosti se nemusí ponořit do ještě větších osamělých hlubin. Dokáží se se situací nějak popasovat na základě toho, co jim pomohlo minule.

Je totiž velmi důležité všimnout si osamělosti už v zárodku a nenechat jí převzít otěže našeho života nebo ji naopak úplně uměle a nepřirozeně potlačovat. Spíš je dobré se pocitu osamělosti metaforicky zeptat: Co mi teď v životě chybí? Z jakého důvodu se u mě osamělost ukázala? A potom zkoušet se těmto svým potřebám věnovat.

Může hrát u velmi starých lidí roli i to, že třeba zažili mnohem tvrdší časy včetně války?
Určitě může.

Bude kvůli koronaviru trávit letošní Vánoce o samotě více seniorů než v předchozích letech? A liší se nějak Praha od menších měst a obcí?
Jsme v nejisté době a nevíme, jak se jednotliví lidé rozhodnou i například na základě statistik o epidemii z antigenního testování před Vánocemi. Někdo si třeba řekne, že tomu dá šanci a bude s rodinou. Někdo to naopak vyhodnotí jako příliš rizikové. Nedokážu toto předpovídat. Vím ale to, že mezi většinou seniorů panuje velká nejistota ohledně toho, co bude o Vánocích, jestli nebudou jejich poslední a zároveň bez setkání s rodinou. Tahle nejistota je teď pro ně velmi zdrcující. Netuším, jestli je to jiné ve městě a na venkově. Obecně se nicméně ukazuje, že život na vesnici pomáhá od osamělosti. Asi o čtvrtinu méně lidí z vesnic a menších obcí zažívá v této době osamělost. To může mít vliv i na tyto Vánoce a jejich prožívání.

Co může být důvodem tohoto rozdílu?
To je zase spekulace bez opory ve výzkumu. Rozhodně to může být i díky blízkosti přírody. Proti pocitu osamělosti pomáhá spojení jak s přírodou, tak s nějakou rutinou. Ve městech senioři častěji docházejí na různé aktivity, které jsou teď výrazně omezené.

Kdo vlastně běžně rozhoduje o tom, jestli rodina bude slavit svátky pospolu?
Bývá to různé. Někdy rozhodnou za seniora jeho potomci a rodina. Jindy řekne sám senior, že se na to necítí. Nebo to může být oboustranná domluva, což je samozřejmě nejlepší. Určitě bych chtěla všechny vyzvat, aby se v této záležitosti domlouvali společně.

Co byste poradila (nejen) seniorům, kteří stráví svátky proti své vůli sami?
Je to určitě těžká situace. Nemám žádnou „ultimátní“ radu, která by všem pomohla. Ve chvíli, kdy všichni zažíváme něco nečekaného a nenormálního, je potřeba se podívat sám do sebe a zeptat se, co by mi v tuto chvíli pomohlo, abych se třeba cítil více propojený s rodinou. Může to znamenat telefonování nějakou delší dobu poblíž stromečku, společné rozbalování dárků nebo večeření alespoň po telefonu či ještě lépe po videohovoru. Zásadní je co nejlépe se postarat o sebe sama a udělat si vše příjemné a pohodlné v maximální možné míře.

Máte nějaké další obecnější rady ohledně zvládání izolace a osamělosti v době epidemie?
Různé aktivity mohou působit jako rozptýlení od pocitů osamělosti. Mohou nám dát ale mnohem víc. Pocit smyslu, který zmírňuje osamělost. Smysluplnou aktivitou nemusí být nic neobvyklého. Někdy je naprosto dostatečné postarat se o své květiny v domácnosti, domácího mazlíčka nebo vytvořit trochu vánoční atmosféry upečením vánočky a tvorbou dekorací. Jindy může ke smyslu přispět možnost vyjadřovat, co se děje uvnitř nás - zpěvem, kresbou, psaním poezie nebo rodinné kroniky. Nic z toho nemusí být dokonalé, jen to musí být to vaše. Tedy činnost, která vám dává smysl. Propojuje vás se sebou, s druhými, se společností.
Obohacující může být i hledat kořeny místa, ve kterém se nacházíte. Zjistit, že před vámi na tomto místě stáli i jiní lidé se svými životními příběhy. A konečně zaměření na blízkou budoucnost může přinést pocit, že máme život víc pod kontrolou a neprotéká nám mezi prsty. Krátkodobé plánování pomůže nastavit strukturu dne a týdne a tím vytyčit mantinely, o které se můžeme v životě opřít.

Tušíte, jaká témata se letos nejvíce probírala na „seniorské“ lince důvěry Života 90?
Tohle je spíše otázka na ředitele Senior telefonu, který má už jistě zpracované statistiky za tento rok. Určitě se ale teď hodně objevují témata nejistoty, konkrétně i nejistoty ohledně Vánoc, a také osamělosti, kdy někteří lidé jsou úplně izolováni od ostatních, nemají ani možnost s někým promluvit, slyšet druhý hlas. V telefonátech se pochopitelně řeší rovněž praktické věci. To je dáno tím, jak se vládní opatření často mění. Řada lidí se v nich špatně orientuje a neví, jestli třeba mohou zrovna vycházet ven, kde mají nosit roušku a podobně. Senioři se dovolají kvalifikovaným konzultantům s výcvikem krizové intervence. Zároveň musejí mít kvalifikaci pracovníků v sociálních službách, sociálních pracovníků, zdravotníků nebo podobných oborů dle zákona o sociálních službách. Je tam tedy podmínka dvojí kvalifikace.

V čem spočívá služba tísňové péče, kterou vedle tísňové linky také provozuje Život 90?
Je určená pro samostatně žijící seniory, kteří se bojí nejčastěji toho, že upadnou nebo se jim zdravotně přitíží. Služba proto zařizuje náramky buď na ruku nebo přívěsky na krk. Na nich je tlačítko, které může být také na mobilním telefonu. Když uživatel tlačítko zmáčkne, spojí ho​ s dispečinkem, který už se začne ptát, co se děje. Může na pomoc zavolat asistenční službu nebo zavolá příbuzným, aby prověřili situaci. Do domova staršího člověka se navíc instalují senzory pohybu, které zalarmují dispečink, pokud daná osoba delší dobu nechodí. Součástí služby je i týdenní telefonát, kdy se seniorů někdo ptá, jak se jim daří. Je to pro ně taková „kotva“, která pomáhá zmírnit i pocit osamělosti. Tato služba je vzhledem k zapojené technice a dispečerům, kteří musejí být dostupní non stop, finančně náročná. Aktuální sbírka je proto určená také pro tyto účely.

Jak mohou speciálně v Praze pomoct lidé v produktivním věku seniorům, kteří jsou do značné míry v izolaci? Mám na mysli další možné formy podpory kromě té finanční…
Rozdělila bych to do tří oblastí. Když víme, že někdo bydlí sám a je izolovaný, tak nejvíc co můžeme udělat je ozvat se mu. Zeptat se ho, jak se má, jestli by si chtěl o něčem povídat, svěřit se. Zkrátka nabídnout pomocnou ruku, kterou adresát může využít, ale také nemusí. Důležité je, aby věděl, že má o něj někdo zájem a vnímá ho, ale zároveň respektuje jeho rozhodnutí.
Druhou skupinou jsou dobrovolnické aktivity, kterých je zvláště ve velkoměstě mnoho druhů. V Životě 90 existují dobrovolnické služby Přátelské hovory a Přátelské návštěvy. Určené jsou izolovaným či osamělým seniorům. Jde o bližší kontakty buď přímé nebo přes telefon. Mimo Život 90 shánějí dobrovolníky i jiné neziskové organizace, domovy pro seniory a nedávno jsem viděla i výzvu od nemocnic. Když se lidé ozvou jakékoliv seniorské organizaci, tak ta je navede na jejich dobrovolnické cestě dál.

A ta třetí forma podpory?
Když člověk nezná nikoho konkrétního, komu pomoct, nebo nemá na dobrovolnictví kapacitu, tak může pomáhat i v každodenních momentech. Usmát se na někoho na ulici může působit jako maličkost, ale osamělému seniorovi nebo seniorce to může úplně změnit celý den. Takové drobnosti, snahy o určité propojení, o „small talk“ (tj. běžné rychlé popovídání), mohou být pro druhého neskutečně důležité. I když druhého člověka ani jeho příběh neznáme, tak právě ten jeho příběh může být provázený osamělostí a my mu v něm můžeme velmi pomoct.