S podobnými pocity se potýkal i osmatřicetiletý Milan Straka, kterého jsem potkal v jedné z pražských kaváren. „Tehdy jsem byl manažerem v oboru internetové bezpečnosti. Hodně jsem pracoval a často jezdil služebně do zahraničí,“ říká sportovně založený muž.

Vysoké pracovní nasazení ale nezůstalo bez odezvy. Najednou začal špatně spát a nijak zvlášť se nehrnul ani do práce. Chmury zaháněl vyšší spotřebou alkoholu a nepříjemné stavy se snažil kompenzovat drahou dovolenou a oblečením, auty a drahými restauracemi. Nepomohlo to.

Andrea Kráslová (vlevo) s redaktorkou Bohumilou Čihákovou
Pandemie dnešní doby? Zákeřný syndrom vyhoření, varuje psychoterapeutka

Naopak, jeho stav se postupně zhoršoval. „To, že jsem trpěl syndromem vyhoření, jsem nerozpoznal. Nevíte, že v tom jedete, protože vám to připadá normální a běžné,“ vzpomíná Straka.

Jenomže jeho stavy se začaly projevovat na fyzickém zdraví. Zjistil, že mu začalo vynechávat srdce. „Kvůli práci jsem to ignoroval, ale asi po roce jsem se jednou probudil a zjistil jsem, že mi srdce na tři vteřiny přestává bít. Byl to pro mě šok a říkal jsem si, že už opravdu zemřu,“ vypráví mi.

Milan Straka se sedm let potýkal se syndromem vyhořeníMilan Straka se sedm let potýkal se syndromem vyhoření.Zdroj: Deník/Vilém Janouš

Jestliže do té doby, jak říká, pracoval na dvě stě procent, tak jeho výkonnost se snížila na devadesát. V tu dobu náhodou našel kontakt na terapeutku, která mu začala pomáhat najít cestu ven. „Uvědomil jsem si, že chodím do práce, která není prospěšná mně ani okolí, chodím tam jak ovce a zodpovídám se šéfům, kteří se mnohdy chovají jako imbecilové. Chodím tam jen pro peníze, abych je pak utratil za věci, které ani nepotřebuji,“ popisuje s tím, že psychické příznaky syndromu vyhoření u něho při zpětném pohledu trvaly asi sedm let. Ty fyzické zhruba rok.

Postižená pětina

Všiml si, že řada jeho kolegů je na tom podobně. To odpovídá i zjištění odborníků. Nedávná studie ukázala, že syndromem vyhoření trpí pětina Čechů. Nejhorší stav je u manažerů, u lidí na řídících pozicích, naopak nejméně jsou ohroženi zemědělci a farmáři, popsal tehdy psycholog Radek Ptáček, který se na studii podílel.

Syndrom vyhoření - Ilustrační foto
Nebezpečným syndromem vyhoření trpí každý pátý Čech. Odborníci radí zabrzdit

Lidem, kteří trpí syndromem vyhoření, se snaží pomáhat terapeutka a ředitelka organizace Nevypusť duši Barbora Pšenicová. „Je to stav, kdy naspíte dvanáct hodin, ale ráno vám není lépe a necítíte se odpočatí. Nemůžete se dospat. Nepomůže ani čtrnáctidenní dovolená. Takoví lidé v nejhorším případě nakonec skončí na psychiatrii,“ říká.

Syndrom vyhoření přitom nespojuje jenom s prací. Mohou jím trpět lidé, kteří o někoho pečují, ženy na mateřské, ale třeba i vysokoškoláci. „To se reálně děje a u nich je to vysoké číslo. V některých oborech až 40 procent, například v medicíně a další, které se týkají práce s lidmi,“ upřesňuje Pšenicová.

Čas na psychiatra

Její slova potvrzuje třiadvacetiletý student medicíny Adam, i když svou zkušenost nepopisuje jako syndrom vyhoření. „Potkaly se mi vztahové a studijní problémy. Před zkouškovým obdobím jsem se rozešel s přítelem a škola mi moc nešla. Zároveň jsem se odcizoval s kamarády. Dělal jsem, že to zvládám a celý měsíc jsem se učil na zkoušku,“ vypráví.

Tu však neudělal a byl to do té doby jeho první neúspěch. Na medicínu zanevřel a začal přemýšlet, zda ze školy neodejít. Začaly se mu prudce měnit nálady. Vše vyvrcholilo tím, když měl při jedné z přednášek pocit, že jeho vědomí opustilo tělo.

Hostem podcastu byl Karel Novotný, vyhledávaný marketingový expert, který již několik let buduje brand Vysoké školy Newton, pořádá workshopy po celém světě, a před pár lety napsal knihu Neradost
Syndromu vyhoření předcházely intriky a manipulace, říká Karel Novotný

V té době potkal spolužačku, které kvůli podobným problémům lékaři předepsali antidepresiva a Adam se sám sebe ptal, zda si i on nezaslouží pomoc. Tu nakonec vyhledal u psychiatra.

„Ve všem jsem viděl nebezpečí. Ve svém životě jsem neměl nic zdravého. Nakonec mi lékař předepsal antidepresiva, léky proti úzkosti a neurol,“ vzpomíná Adam, který vzal nakonec medicínu na milost a dnes navštěvuje jednu z nejlepších lékařských fakult v Německu.

Pomoc není ostuda

Pšenicová tvrdí, že velká část lidí si se syndromem vyhoření dokáže poradit sama, jiní by ale měli jít za odborníky. „Lidé by měli vyhledat pomoc ve chvíli, kdy už jim to výrazně zasahuje do života. Tím nechci říct, že by měli čekat, až když se třeba sebepoškozují. Ale například: tři měsíce nevím, co se mnou je. Točí se mi nějaké myšlenky, ale zatím se nic neprojevuje. To už ale může něco znamenat. Není žádná ostuda v tento moment zavolat na nějakou linku pomoci,“ říká.