Kliknutím zvětšíteNěkteří se začnou setkávat se zkreslenou realitou a někteří se zkrátka jen nudí. Škála emocí a prožitků lidí zavřených ve tmě může být opravdu široká. Jana Nenadalová ve svém výzkumu pracuje také například s virtuální realitou a výzkumnými technikami, které už mohou být na pomezí s neurovědami.
Terapie tmou:
Jak jste se dostala k tématu a výzkumu terapie tmou?
Asi bych řekla, že roli sehrálo více faktorů. Alternativní spiritualita (určitý přístup k duchovním prožitkům, který není součástí náboženské praxe, pozn. red.), jíž je terapie tmou součástí, je mi blízká – výzkumně i osobně. Odborně se přitom zabývám výzkumem duchovních a náboženských zkušeností ve smyslu, jaký má vliv na člověka jeho vědomí a prožívání ve tmě a tichu a při dalších způsobech odstřižení se od našich základních smyslů.
Co je to vlastně terapie tmou?
Je to taková naše ojedinělost. I když ji najdeme i v jiných částech světa a za jejího zakladatele či propagátora lze v Evropě považovat německého psychologa Holgera Kalweita, skutečné popularity se jí dostalo teprve tady u nás, v České republice, odkud se částečně rozšířila i na Slovensko. Ve zkratce se jedná o alternativní terapeutickou metodu, nebo spíše metodu sebepoznání a snad i sebechápání, setkávání se sám se sebou.
Tma může i léčit.
Nejedná se o oficiální terapii, a proto se poskytovatelé tmy slovu „terapie“ často vyhýbají. Nazývají ji třeba prostě jen „Tmou“, „Pobytem ve tmě“ a podobně. Jak už název napovídá, lidé jsou při ní zavření jeden týden – někdy více, někdy méně – o samotě v úplné tmě. Jediného společníka jim dělá takzvaný průvodce tmou. Průvodce chodívá za klienty obvykle jednou denně, popovídat si o jejich prožitcích a případně jim donést i něco k jídlu. Ne každý ovšem služby průvodce vyžaduje.
Vaším hlavním zájmem je kognitivní výzkum náboženských a spirituálních zkušeností. Co si pod tím můžeme představit?
Jedná se o velmi široké téma. Já konkrétně se věnuji výzkumu zkušeností navozených s pomocí smyslových nedostatků, tedy tmy, ticha a podobně. Jednou rovinou je navozování zvláštních zkušeností přímo v laboratoři, v experimentálním prostředí, kde můžeme prožitky účastníků měřit s pomocí různých přístrojů. Třeba jak se jim mění elektrické napětí povrchu kůže, související s vypjatými emocemi, nebo srdeční tep.
Takže si to můžete představit třeba tak, že přijdete k nám do laboratoře, asistenti vám nasadí na tělo přístroj, na oči vám dají masku, do uší špunty, posadí vás do křesla a vy pak o samotě sedíte v naprosté tmě a tichu třeba hodinu. V závislosti na vašich psychologických dispozicích, naučených či vrozených předpokladech o tom, co by se tak asi mělo kolem vás nebo s vámi odehrávat, náboženské nebo duchovní praxi či přesvědčení se pak začnou dít různé zajímavé věci. Nebo také ne a vy se prostě pronudíte nebo propřemýšlíte až do konce experimentu. (smích)
Aby však podobné laboratorní výzkumy nebyly příliš odtržené od reality, snažím se dělat i výzkumy takzvaně v terénu – chodit mezi lidi, kteří podobné zkušenosti běžně prožívají a ptát se jich na ně.
V rámci tohoto projektu tedy sama diskutujete s lidmi, kteří se rozhodnou strávit například týden ve tmě. Jaká je to pro ně obvykle zkušenost a jak širokou škálu emocí a reakcí může člověk mít?
V případě tohoto výzkumu jsem dělala rozhovory s lidmi, kteří si terapií tmou osobně prošli a s průvodci, kteří ji poskytují. Na několik center jsem se jela osobně podívat. Dělala jsem rozhovory s menším počtem lidí, ale více do hloubky – a jejich zkušenosti se mi tak těžko zobecňují. Každopádně samozřejmě ne vždy lidé zvládnou být ve tmě celou dobu a pobyt třeba i předčasně ukončí.
Být o samotě v úplné tmě jen sám se sebou, svým nitrem a svými vzpomínkami není nic jednoduchého a ta emoční škála může být opravdu široká – od pozitivních emocí, až po ty vyloženě negativní. Spousta lidí se například – možná trošku překvapivě – nudí. Prostě nemají co na práci a čím se zabývat a bojují s tím, někdy i trpí. Nebo se jim vyplavují vzpomínky na zasuté křivdy, případně znovu prožívají některé události ze svého života a nacházejí si cestičky, jak se třeba mohli zachovat jinak nebo lépe. A snaží se pochopit, proč se k nim ti lidé chovali tak, jak se chovali. To s sebou vždycky ponese určitou emoční nálož. Často se ale může stát, že se neděje nic moc dramatického.
Je zřejmé, že nechat se dobrovolně zavřít do tmy není legrace. Co všechno se musí zajistit, aby experiment proběhl důkladně a zodpovědně?
V případě terapií tmou je to otázka na její poskytovatele. Většinou vás čeká nějaký vstupní pohovor, v případě jednoho centra i přímo test, zda jste pro podobný pobyt způsobilá. Co se týká mých vlastních experimentů, kde jsou lidé také zavření ve tmě, ale pouze na relativně krátký čas, samozřejmě je vždy nejprve nutné získat schválení od etické komise, včetně informovaného souhlasu. Ten je vždy nutně součástí experimentu. Bez něj by ani nebylo možné experiment provést, případně později publikovat.
Nahrává se anketa …
Zároveň, vzhledem k obecné povaze mých experimentů, pracujících se smyslovými nedostatky a různými zvláštními zkušenostmi, musíme předem zajistit, aby výzkumná procedura nebyla nijak potenciálně nebezpečná. Musíme také předem vyřadit lidi s psychickými problémy, různými strachy, úzkostmi, a tak dále. Každému sezení je samozřejmě za dveřmi přítomen asistent, který může kdykoli pomoci. Účastníci sami mohou sezení kdykoli přerušit, pokud se jim udělá špatně. Zatím se nám to ale naštěstí nikdy nestalo a doufám, že ani nestane.
Jana Nenadalová v laboratoři LEVYNA, kde zkoumá kognitivně-evoluční výzkum náboženství. Na fotce při jednom z experimentů, při kterém se využívá virtuální realita.
Prošla jste si sama podobnou zkušeností, abyste mohla posoudit experiment z vlastní osobní perspektivy?
Neprošla, úplně v tom sama pro sebe smysl nevidím a upřímně bych se bála, že bych se ve tmě nudila a měla pocit, že ztrácím čas. Čímž ale samozřejmě nechci říct, že ho ztrácejí lidé, kteří do tmy dobrovolně jdou. K rozhodnutí jít do tmy prostě musíte dozrát a musí být pro vás smysluplné. Při podobných výzkumech každopádně není nutné, aby si výzkumník prošel zkušeností, kterou zkoumá.
Co nejčastěji lidé zavření ve tmě prožívají?
Spektrum zážitků je široké a je složité ho nějak zobecňovat. Líbí se mi metafora, kterou použili někteří mí respondenti – že tma je jako zrcadlo, jakýsi nekonečný potenciál možností toho, co prožít. Odráží totiž vaše nitro, vaše předchozí prožitky, zkušenosti nebo povahu. Někteří lidé začnou po čase vnímat různé světelné úkazy – zrnění, světlo jemně svítící odnikud nikam. Někteří kolem sebe začnou vidět fragmenty krajin nebo architektury, případně i to, co ve tmě hmatají – zdi, stůl, podlahu, hrníček na stole. Pak se ale také může stát, že najisto vejdou do dveří a narazí do zdi, protože je „vidí“ o kus vedle.
Tomáš Klus o pobytu ve tmě:
Dobádala jste se k nějakým inovativním, nebo až překvapivým výsledkům, které tento výzkum přinesl?
Na analýze rozhovorů ze tmy stále pracuji, a proto zatím v tomto případě nemohu předložit hotové výsledky nebo závěry. Každopádně asi vnímáte z mých předchozích odpovědí, jak je toto téma plné různých zajímavých skutečností. Z mého pohledu především krásně ukazuje, jak funguje naše mysl, vědomí a s nimi propojené tělo.
Na Masarykově univerzitě máte s tímto projektem úspěch, dokonce jste získala potřebný grant. Plánujete i po jeho ukončení s tématem dál pracovat a rozvíjet jej?
Určitě, momentálně jsme s mými kolegy Piotrem Szymankem z Jagellonské univerzity a Neilem Van Leeuwenem z Georgia State University získali financování výzkumného projektu, jehož účastníci místo pobytu ve tmě prochází mlžným lesem ve virtuální realitě. Tento projekt právě provádíme i tady u nás v Brně, na Masarykově univerzitě. A zanedlouho odletím dělat terénní výzkum na Mauricius, kde má naše laboratoř terénní stanoviště. Budu tam zjišťovat, jak setkávání s různými zvláštními bytostmi prožívají lidé z jiného kulturního okruhu, než je ten náš evropský.
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
