Většina pokrokových zemí zakázala vůči dětem používat fyzické tresty. Česká republika podobný zákon před lety, ještě za éry ministryně Džamily Stehlíkové, zasunula do nejspodnějšího šuplíku. Místo trpělivého vysvětlování a odborné argumentace pro přijetí normy, která by měla děti v Česku lépe chránit, jsme zvolili taktiku strkání hlavy do písku. Neuvědomujeme si, že pokud je nebudeme chránit, vrátí se nám to zpět jako bumerang v době, kdy budeme potřebovat ochranu pro sebe. Například ve stáří či v nemoci.

Fyzický trest dítě vnímá jako podřízení někomu, kdo má větší fyzickou sílu. Chybí zde prostor pro diskusi, takže potomek nemá šanci svůj přestupek pochopit. Přitom naprostá většina nevhodného chování je spojena s jeho nezralostí. Má pocit, že jeho potřeba není uspokojena, a tak reaguje způsobem, aby na sebe upozornilo. Ve skutečnosti nám zlobením říká: Mluvte se mnou! Hrajte si se mnou! Potřebuji pohladit! Přestaňte se hádat! Nudím se! Něco mě bolí! Mám strach! Řekněte mi někdy, že mě máte rádi! Fyzický trest je ale pro rodiče efektivnější než vysvětlování, protože dítě ze strachu před bolestí raději rychle vyhoví.

Kde mám tu vařečku?!

I věhlasný dětský psycholog Zdeněk Matějček toleroval plácnutí batolete. Jenže plácnutí je jedna věc a použití vařečky či pásku u staršího dítěte druhá. Jakýkoli nástroj způsobuje výrazně větší utrpení, navíc jím můžeme poranit či způsobit trvalé následky. Rodič také obvykle nemá vařečku po ruce, ale musí si pro ni dojít. Doba, třebaže krátká, kdy hledá nástroj k tomu, aby způsobil větší fyzickou bolest, navodí u dítěte negativní pocity. Cítí ponížení, zlost, vzdor, strach i nenávist.

V tomto prodlouženém čase jej přesvědčíme o tom, že ho nemáme rádi. Že uděláme cokoliv, abychom mu způsobili utrpení. Čekání je nesnesitelnější než samotná fyzická bolest a patří do kategorie psychického týrání.

Během několika minut, kdy otec či matka hledají vařečku, by se měl dospělý, vyrovnaný a milující rodič uklidnit a potlačit zlost a touhu dítěti ublížit. Měl by v sobě najít dobrou vůli a srozumitelně vysvětlit svůj požadavek. Domluva sice nebude mít okamžitý efekt, ale dítě má alespoň možnost ocenit klidné a trpělivé chování. Současně neztrácí víru v to, že je stále milovaným potomkem, což je pro jeho další vývoj nezbytné. Bez přesvědčení, že nás rodiče milují, nemůžeme úspěšně dozrát.

Rodiče se také mylně domnívají, že jejich tříleté metrové dítě bude vždy tříletým metrovým dítětem, které mohou kdykoli praštit. Za deset let bude proti nim stát dvoumetrový nezralý pubescent, zvyklý, že agresivitou, a to především fyzickou, se prosadí. V tuto chvíli již rodiče promeškali deset let. Dítě, které v nejranějších a současně nejdůležitějších etapách života přijalo fyzickou agresi za normu, se bude velmi obtížně těchto návyků zbavovat.

Pokud má naše dítě uspět v dospělosti v mezilidských vztazích a současně na trhu práce, musíme se jako rodiče a vychovatelé soustředit na rozvoj jeho sebevědomí, kreativní schopnosti a především na empatii a s tím spojené komunikativní dovednosti. Bitím nenaučíme nikoho komunikovat, jeho sebevědomí snížíme na nulu a potlačíme rozvoj kreativních schopností. Za pár let se budeme divit, že naše dítě se chová sebedestruktivně, je neúspěšné a izolované.

Týráním vychováme tyrana

Dosud jsme se dotkli pouze fyzického trestání. Co když ale tuto kategorii překročíme a hranici trestu posuneme blíž k týrání? Co to pro nezralou osobnost dítěte znamená? Krutým a bezcitným týráním u dítěte zcela zastavíme morální vývoj. Týrané dítě nebude v dospělosti projevovat empatii a soucit. Utrpení druhých lidí či zvířat jim přinese spíše pocit uspokojení.

KAMILA HOLÁSKOVÁ
je psycholožka a spisovatelka, která publikuje odborné i beletristické texty a vyučuje psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci

V dětství týraní lidé nemají osvojeny společenské normy a pravidla. A obzvlášť závažná pro nás všechny je neschopnost těchto jedinců dodržovat zákony. Lhostejným chováním k týrání dětí si sami vychováváme lidi, kteří nás v budoucnu mohou ohrožovat. Nebo budou nebezpečni pro naše vnuky. Týrané děti mají potíže ve školním prostředí.

Identifikovaly se s agresivitou, přijaly ji jako vhodné a efektivní chování. Jejich jediným motivem je strach před trestem. Udělají cokoli jen proto, aby se vyhnuly trestu. Budou lhát, krást, podvádět, manipulovat. A to, co se naučí v raných fázích dětství, zdokonalí v období dospívání.

Třebaže Česká republika ratifikovala Úmluvu o právech dítěte, nemůžeme si spokojeně oddychnout, že už není třeba něco měnit. Jakou budou mít děti této země budoucnost, rozhodujeme my všichni. Pomůžeme odhalit rodiče, kteří je týrají či zanedbávají? Vadí nám vůbec, že o nich některá média zveřejňují intimní informace? Udělali jsme něco pro dítě, které na veřejnosti zfackuje otec? A co pro potomka sousedky, která jej denně ponižuje hlasitými nadávkami? Poznáme na ulici dítě, které je ohrožené? Každý si musí sáhnout do svědomí sám.

KAMILA HOLÁSKOVÁ