Lidé trpící pohlavními chorobami bývali v minulosti často odsuzováni jako oběti vlastní hříšné žádostivosti. Tento cejch zároveň ztěžoval většinu potenciálních časných pokusů o záchyt onemocnění a jeho léčbu. Syfilida byla v tomto směru obzvlášť specifická.

Světem se začala šířit pověra, že vzniká nepřirozeným stykem člověka se zvířetem, mnozí ji považovali za trest Boží na těch největších hříšnících. Nemocnice odmítaly nemocné se syfilidou přijmout. Bývali umísťováni v leprosáriích a později, jak jich masivně přibývalo, vyháněni za brány měst. I slavný malíř Sandro Botticelli na jednom svém obrazu vystihuje strach z nemoci, který se změnil v hon na obětní beránky.

Francouzi o chorobě mluvili jako o nemoci neapolské, Rusové jako o polské, Poláci o německé, mezi přívlastky byly i „francouzská“, „uherská“ či „španělská“ – co země, to název odvozený od země úplně jiné. Jako jeden z prvních popis choroby v dochované podobě zaznamenal italský historik Francesco Maragazza v Kronice Perugi na přelomu 15. a 16. století: „Nemoc vznikla náhle a byla spojena s mnoha bolestmi v zádech, pažích, nohách, kloubech i kostech, jsouc vždycky provázena stejným příznakem – po celém těle vyrazily puchýře plné hnisu. Bolesti nepolevovaly ve dne ani v noci a nakažení by byli rádi upsali duši ďáblu, jen kdyby se jich byli zbavili. Často unikali chorobě, vraždíce sami sebe.“

Pokud už měl nemocný „štěstí“ a někdo se mu pokoušel pomoci, léčilo se rtutí a hladovkou, což „kupodivu“ vůbec nepomáhalo. Syfilis tak decimovala populaci, včetně té české, po celá staletí.

Tramvaj proti AIDS:

Vzácná forma rakoviny…

Pohlavní nemoci však ani s nástupem moderní medicíny ze života lidí nezmizely. Co se například syfilidy týká, počet případů u nás po druhé světové válce opět začal stoupat. A jak vrcholila sexuální revoluce, přibývalo i ostatních sexuálně přenosných chorob. Lidé byli ukolébáni možnostmi penicilinové terapie, antikoncepce zase vyřešila starosti s nežádoucím těhotenstvím. A tak se oddávali radovánkám, zatímco lékaři zažehnávali důsledky a vědci pojmenovávali nové a nové venerické choroby.

Takřka paniku vyvolalo objevení dvou typů viru herpes simplex. Ač nešlo o žádnou novinku, diagnózou obohacující rejstřík pohlavních nemocí se stal až koncem 60. let. A hned vyvolal expresivní reakce: Nová metla lidstva! Hrozivá pohlavní nemoc! Dr. David Reuben, autor slavné knihy Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (a báli se zeptat) varoval: „Co je masám prezentováno jako bezpečný sex, není vůbec bezpečné. Pokud odhadujeme, že kondomy selhávají ve 30 procentech, nelze mluvit o bezpečí. Přilož si zbraň k hlavě s tím, že pravděpodobnost výstřelu je jen třicetiprocentní.“

Slavné oběti syfilidy
Charles Baudelaire
Ludwig van Beethoven
Al Capone
Kryštof Kolumbus
James Cook
Paul Gauguin
Jindřich VIII.
Ludvík XIV.
Napoleon Bonaparte
Petr Veliký
Robert Schumann

Genitální opary začaly být spojované s těžkými defekty dětí – nebezpečím, kterého se vděčně chytily sdělovací prostředky. Středisko pro sledování chorob v Atlantě (CDC) zveřejnilo, že pohlavně přenosnou formou oparu trpí na 20 milionů Američanů a každoročně jich přibude dalších půl milionu. Lékaři poukazovali na vzestup dalších pohlavních medicínských trampot – bakteriálních poševních zánětů, zánětlivých onemocnění pánevní oblasti, kvasinkových infekcí, chlamydií, trichomoniázy. Skutečně „důstojného nástupce“ však někdejší „morová rána“ zvaná syfilis získala až počátkem 80. let. Tehdy se u homosexuálů objevila „vzácná forma rakoviny“. Že jednou získá název AIDS a co všechno přinese, tehdy ještě nikdo netušil.

Vyhýbat se vzrušení

Zpočátku se opravdu náhlé projevy smrtelné choroby, šířící se mezi homosexuály, přičítaly podivnému nádorovému bujení. Odborné časopisy se snažily všemožně vysvětlit možnost přenosu: „Rakovina se obecně neřadí k nakažlivým chorobám, ale za jistých okolností se může rakovinné bujení uspíšit, například vlivem některých virů nebo faktorů životního prostředí, což by mohlo vysvětlovat její současný výskyt u příslušníků specifické skupiny,“ zněla jedna z úvah.

Na začátku se AIDS říkalo „nemoc svatých“, protože ze všeho nejdříve začali umírat velmi pěkní a vyhledávaní muži, kteří bývali středem společenských setkání a večírků, hvězdami klubů. Později se vžil termín „mor gayů“. Odtud už byl krůček k prohlášení „Být gay je zdraví nebezpečné“. Začal opět hon na čarodějnice. Epidemiologové občas dokonce dávali k dobru, že průměrný počet partnerů na jednoho nakaženého muže je 1100. „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti,“ napsal Pat Buchanan v roce 1983.

„Když má dnes člověk s někým sex, nemá ho jen s tímto jedním člověkem, ale se všemi jeho partnery, které vystřídal za posledních deset let,“ varoval tehdejší americký ministr zdravotnictví dr. Otis Bowen. Sex se začal prezentovat jako vysoce riziková záležitost, čehož se vděčně chopili náboženští radikálové brojící proti předmanželské erotice. – Kdokoliv vám může přinášet rozsudek smrti! Vyhýbejte se vzrušení! Dějinná situace se opakovala. Nemocní byli opět vnímáni jako oběti své hříšnosti, sdělovací prostředky se předháněly v uveřejňování fotografií na kost vyhublých umírajících HIV pozitivních pacientů.

Na vzestupu

Zdá se, že i na nejnebezpečnější novodobou pohlavní chorobu našla medicína účinnou terapii. „S HIV lze při optimální medikaci žít úplně stejně kvalitní život, jako žije zdravý člověk,“ potvrzuje Barbora Grillová, specialistka na venerologii a infekční choroby z Medicínského centra v Praze. Na druhou stranu poukazuje na jiné potenciální riziko. „Lidé přestávají mít strach a neuvědomují si, že pohlavní nemoci tu dále jsou, přibývají a mohou způsobit nejrůznější komplikace.

Podle statistik Světové zdravotnické organizace se každý den nakazí až 1 milion lidí pohlavně přenosnou infekcí. Ročně se 357 milionů pacientů potýká s jednou ze čtyř nejčastějších pohlavních chorob – kapavkou, syfilidou, trichomoniázou nebo chlamydiemi. Odhaduje se, že více než 500 milionů lidí je nakažených virem herpes simplex a více než 290 milionů žen lidským papilomavirem. V roce 2016 bylo 988 000 těhotných žen infikováno syfilidou, což vedlo k více než 200 tisíc úmrtí novorozenců. Situaci v šíření pohlavních nemocí podle WHO nejvíce komplikuje skutečnost, že většina z nich má jen velmi mírné, případně žádné počáteční příznaky, tudíž nemusí být správně rozpoznané. Vzestupný trend je tak patrný i v celé Evropě – v roce 2016 bylo ve 28 členských státech EU/EHP hlášeno 29 365 případů syfilidy, přičemž výskyt od roku 2011 trvale stoupá.

Pozor na utírání intimních partií cizím ručníkem

Pohlavní nemoc je nepříjemná už z hlediska samotné lokalizace postižení. Což teprve, když s ní ruku v ruce jde povinné hlášení či dohledávání sexuálních partnerů, jimž se musí sdělit, že možná byli nakaženi… Podle dermatoveneroložky pražského Medicínského centra Barbory Grillové je už dnes vstřícnější jak lékařský přístup, tak ochota pacientů spolupracovat, i když jde stále o velmi citlivý problém.

V čem je venerologie specifická?
Je součástí většího celku dermatovenerologie a jde o obor zabývající se pohlavními infekcemi. Jinde v Evropě spadá třeba do imunologie či přímo pod infekční lékařství. Je pravda, že k dermatologii se vlastně venerologie na první pohled tolik nehodí, protože jde především o terapii infekcí.

Do jaké míry se venerologie překrývá s gynekologií?
Do značné. Dnes už jsou někteří gynekologové ochotni pohlavní nemoci vyšetřovat a diagnostikovat, i když potřebné výtěry a testy nejsou zrovna levné. Přinejmenším léčba však vesměs spadá do kompetence venerologů.

Bývá pro gynekology jednoduché rozeznat pohlavní infekci?
Pravdou je, že mnoho pacientek, trpících chronickými výtoky a dalšími gynekologickými obtížemi, mívá často nerozpoznanou pohlavně přenosnou infekci, jako je chlamydiová nebo ureaplasmatická infekce. Pacientka netuší a gynekologa tato diagnóza nenapadne, protože se s ní často nesetkává. Proto dnes někteří mí kolegové jezdí gynekologům přednášet a seznamují je s venerologickou problematikou, aby na ni přinejmenším pamatovali při diagnostice svých pacientek. Setkáváme se totiž i s případy, že gynekologové se dlouho pokouší bezúspěšně léčit výtok (způsobený například chlamydiemi), a když nakonec pacientka skončí u nás, je už zánět v takovém chronickém stadiu, že stačil způsobit srůsty, komplikace s otěhotněním a léčba je zdlouhavější.

Bavíme se o gynekologii. Měli by na totéž pamatovat také urologové?
Samozřejmě. O mužích a urologii platí to samé. Není výjimečné, že muži v sobě nosí nákazu, aniž by o ní vůbec věděli, a nevědomky ji roznáší dál a dál. Problémem je, že dlouho nemusí pociťovat žádné obtíže, pak je postupně třeba začne píchat v podbřišku, pálit při močení, vnímají vyšší citlivost varlat. Urolog nasadí bez provedení testů antibiotika, ta třeba nezaberou nebo zaberou částečně – dost na to, aby se pacient trochu uklidnil, takže adekvátní léčba se pořád odkládá. A on je stále přenašeč. Chronická infekce s sebou navíc přináší další komplikace a možné dlouhodobé změny.

Jsou dnes lidé zodpovědnější, co se týče rizikového chování?
Z vlastní praxe vím, že není výjimečné, když přijdou dva mladí lidé s tím, že jsou novými partnery a chtějí se nechat vyšetřit, jestli jsou oba zdraví.

Jak to zjistíte?
Většinou provádím detekci u mužů z moči nebo výtěrů, případně i z ejakulátu, u žen z moči nebo gynekologickými výtěry. V obou případech je lze u některých infekcí také vyšetřit i na základě krevního rozboru.

Dá se pohlavní nemoc poznat prostým pohledem?
Některé ano, příkladem může být kapavka, kdy bývá v 90 procentech případů přítomný masivní výtok. Také tzv. tvrdý vřed u syfilis je poměrně dobře rozpoznatelný.

Dříve se tradovalo, že doktoři nemají rádi venerologické pacienty a používají na ně nejtlustší a nejtupější jehly…
Jsem si toho faktu vědoma. A také vím, že i mnoho současných lékařů je přesvědčeno, že pacienti si za tyto problémy mohou sami. Jsou pro ně promiskuitními jedinci, kterými se ani nechtějí zabývat.

A nejsou promiskuitní?
Část pacientů ano, zejména ti z rizikových skupin. Nicméně také je dost pacientů, kteří k pohlavní chorobě přišli doslova jak slepí k houslím. A sdělení diagnózy pro ně může být velkým šokem.

Asi záleží i na diagnóze. Takové chlamydie, dnes spojované i s plicní formou a s dětmi, pravděpodobně nevyvolají takové zděšení, jako třeba kapavka.
A to je možná chyba, protože chlamydiové infekce dokážou být velkým nebezpečím. Umí přecházet do chronicity. Plicní chlamydie v urogenitálním traktu nepřežije, ale pohlavní chlamydie může následkem orálního styku způsobit třeba i angínu.

Kapavka angínu způsobit nemůže?
Může a setkáváme se s ní poměrně často.

Jak se pozná od běžné angíny?
Těžko, symptomy se překrývají s běžnou angínou. Proto je tak důležitá anamnéza – tedy zjistit, zda neměl pacient před vznikem obtíží rizikový sexuální styk.

Když může být problém rozpoznat pohlavní nemoc pro urologa nebo gynekologa, ještě složitější to musí být pro praktika nebo ORL lékaře…
Oni samozřejmě o tomto problému vědí, ale v záplavě problémů je to nemusí napadnout. Přijde mladý člověk s angínou, nasadí antibiotika. Jenže pacientovi se angína pořád vrací, stále se necítí dobře, nákazu předává dál. A praktik nebo ORL lékař se většinou nezeptá, jestli náhodou neměl rizikový styk, nesetkávají se s touto problematikou příliš často.

Může se tahle „pohlavní“ angína šířit kapénkovou formou?
To ani ne. Bakterie v tomto případě potřebují vesměs specifické prostředí – teplo, vlhko, intenzivní kontakt sliznic.

Existuje pro vás jako veneroložku oznamovací povinnost?
Hlásí se kapavka, syfilis, HIV a měkký vřed, který je vzácný, původem z Afriky, nicméně mezinárodním pohybem se již dostal k nám, zatím byl ale popsán jen jeden případ této infekce v ČR. Hlásíme případy na hygienu, ale rozhodně nehrozí, že by se o nemoci dozvěděl třeba pacientův zaměstnavatel, v tom jsme vázáni lékařským tajemstvím. S čím ale mohou mít lidé problém, je tzv. depistáž. Musíme zjistit, kde se dotyčný nakazil a koho mohl nakazit on. Část lidí vůbec žádný kontakt nemá, část se zdráhá ho uvést, případně odmítá riziko, že se provalí mimomanželský styk.

Co pak dělat?
Nabídnu, že si na dotyčné vezmu kontakt a zavolám jim, že byli v kontaktu třeba s kapavčitou nákazou, aniž bych řekla jméno pacienta. Ale jejich vyšetření je potřeba.

A pokud pacient kontakty nedá?
Pak zbývá jen policie, protože se může jednat o obecné ohrožení. Pacienti jsou povinni nám podepsat i zákaz pohlavního styku do negativních kontrolních testů. Porušení může mít trestní následky.

Se syfilis to je stejné?
Ano. Ale o té by měli vědět i praktičtí lékaři. Testy na syfilidu se dělají v rámci předoperačních vyšetření, ale i po zaléčené nemoci zůstávají v krvi paměťové protilátky. Občas se stává, že syfilis se u konkrétního člověka neprojeví v příliš dramatické formě, on ji „přechodí“ a v sedmdesáti před operací endoprotézy se dozví, že prodělal syfilis. A začne být sledovaný na venerologii.

Mám se bát sednout na veřejné WC?
Na to se mě ptají lidé dost často…

Chtějí mít ospravedlnění, že to chytili na záchodě?
Také. Nebo to svádějí na saunu. Jak jsem ale řekla – většinou jsou příčiny nemoci vázané na specifické prostředí. Existují ale specifické infekce jako lidské papilomaviry nebo herpes, kde kontakt sliznic tak intenzivní být nemusí. Tam už dlouhodobější pobyt v sauně nějaký vliv mít může. Na záchodovém prkénku ale sedíte chvíli a málokdy se ho dotknete přímo genitálem.

Co když maminka olízne dudlík?
Tam si určité riziko představit dokážu. Stejně jako při utírání intimních partií stejným ručníkem.

Mají venerologové dětské pacienty?
Také. Kolem patnáctého roku už jde o klasické pohlavní nemoci. Nastane-li tato situace u mladšího dítěte, musíme ho samozřejmě vyšetřit i za pomoci psychologa, zda nedošlo třeba ke zneužívání.

Na syfilis se dříve umíralo. Jde i dnes o závažnou nemoc?
Pokud by nebyla léčená, hrozí dlouhodobé následky, kardiologické, neurologické i oční komplikace. Díky tomu, že se syfilis testuje v rámci předoperačních vyšetření a těhotenství, daří se nám vyšším stadiím předcházet. Horší situace bývá u některých pacientů z východní Evropy, kteří doma nemají dobrý záchytný program a u nichž se setkáváme třeba i s vrozenou syfilidou. Miminko se narodí se specifickými rysy a nevratným poškozením.

Přibývá pohlavních chorob, nebo jsme v důsledku osvěty rozumnější?
Bohužel počet případů narůstá. Roste incidence syfilis, kapavky, chlamydií i HIV. Zároveň nám chybí větší preventivní program s důrazem právě na pohlavně přenosné nemoci. Na druhou stranu máme výborné diagnostické i terapeutické možnosti, díky nimž jsme schopní nemoci včas zachytit i zaléčit.

JUDITA BEDNÁŘOVÁ