Jmenuje se Markéta Volfová a rakovina ji vstoupila do života zrovna ve chvíli, kdy se mu po rozvodu společně s tehdy třináctiletým synem snažila dát nový směr. Navíc v zahraničí, kam se dnes pětačtyřicetiletá žena původem ze Svitav před dvaceti lety odstěhovala.

Být rozvedenou matkou samoživitelkou sice dnes již není nic výjimečného, ale ani nic lehkého. Být ale zároveň rozvedenou matkou dospívajícího syna v cizí zemi a zjistit, že máte rakovinu - to už s člověkem musí zamávat…

Samozřejmě mi převrátila život naruby. Ve sprše jsem si nejprve nahmatala na pravém prsu malou, sotva patrnou bulku. A ta se rychle zvětšovala. Léčba byla náročná jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Po biopsii následoval nezadržitelný kolotoč vyšetření, operace, další a další vyšetření, silné dávky chemoterapie, po kterých jsem se i celý týden nebyla schopná postavit na nohy a nakonec jsem ještě podstoupila ozařování. Léčba trvala necelý rok. Ale nezaobírala jsem se otázkou „Proč já?“. Byla jsem vděčná, že neonemocněl můj syn.

Jak tedy přemýšlela „čtyřicítka“, když uslyšela diagnózu? Triple negativní karcinom prsu zní dost hrůzostrašně, alespoň pro mě.
Přehodnotíte prakticky za noc spoustu věcí. Ale to, že život je krásný, je jen jeden a musíme si ho užít do posledního dechu, jsem věděla dávno předtím, než mi rakovinu diagnostikovali. Jsem odmalička dobrodruh a možná to byl důvod, proč jsem se odstěhovala do Itálie. Ve dvaceti pěti prostě uvažujete způsobem, který vám po čtyřicítce přijde až naivní. Někdy si s vámi osud doslova pohraje a ocitnete se v paradoxních situacích, ani nevíte jak. Láska se změnila v nudné manželství. A protože jsem nechtěla život jen přežít… rozvedla jsem se, a tím zbavila i psychotické tchyně.

KRÁLOVNY RŮŽÍ V HLUČÍNĚ

Kdy: v sobotu 30. listopadu od 18 hodin
Kde: KD Hlučín
Za kolik: 200 korun

Benefiční módní přehlídka na podporu onkologicky nemocných žen zahrnuje i aukci uměleckých děl a výstavu fotografií Ivany Dostálové. Hosty programu budou Petr Tomeček s panovou flétnou a Honza Mlčoch s Karel Gott Cover. Výtěžek akce je určený k vybudování centra pro onkologické pacientky v ostravském Studiu krásy.

Vy jste boj s rakovinou zvládla. Vnímáte teď, s odstupem času, u sebe i vnitřní změnu? Je velká?
Rakovina vás samozřejmě nevyhnutelně změní, tak jako každý tragický zážitek. Ale neřekla bych, že v mém případě nějak zásadním způsobem. Nejsem silnější, spíš naopak. Myslím si, že jsem dnes daleko citlivější k bolesti druhých. Protože vím! Pocítila jsem dopad rakoviny na vlastní kůži a viděla umírat lidi mně blízké. Projít oddělením onkologie, ať jste pacient nebo doprovod, ve vás něco doživotně zanechá. Nevnímala jsem „boj“ s rakovinou jako „souboj“, nejsem voják.

Přijala jsem diagnózu jako fakt, tvrdou skutečnost, kterou musím zvládnout. Pro mě to byla cesta poznání, poznání mě samotné. Byly tu slzy a byl tu i smích. Šla jsem do hloubky, až tam, kam bych se sama nikdy neodvážila. Pochopila jsem, že už si malichernosti prostě nemohu dovolit, naučila se říkat NE a udělala selekci i mezi „přáteli“, zbavila se nepotřebných věcí a pokouším se to tak dělat i s myšlenkami, které mě tíží.

To zní pozitivně. Podobnou selekci by určitě uvítalo mnoho lidí, samozřejmě bez nutnosti projít si takto obtížnou životní zkouškou. Znamená to, že u vás se naplnilo rčení: Všechno zlé je k něčemu dobré?
No, nemohu říct, jestli dnes žiji líp, nebo hůř. Určitě žiji jinak, ale nic se nezměnilo na tom, že život miluji se vším všudy.

Markéta Volfová,
píšící pod pseudonymem Marky Volf, se narodila v roce 1974 ve Svitavách, ale osud ji v pětadvaceti zavál do severní Itálie, kde žije dodnes. V roce 2015 jí byla diagnostikována rakovina prsu.  Změny v životě ji inspirovaly k založení facebookové skupiny Pár slov ke kávě, kde se čtenářkami sdílela své poutavé příběhy. Právě množství čtenářek a jejich pozitivní ohlas na tvorbu, byl impulsem pro sepsání autobiografického románu I motýli pláčou.  

Což se odráží i ve vašich aktivitách nejen v souvislosti s akcí, kterou pořádáte koncem listopadu v Hlučíně, ale i ve vašem psaní, například na sociální síti Facebook (zde autorka založila skupinu Pár slov ke kávě pozn. redakce), a především ve vaší knize I motýli pláčou. Sama ji prý označujete nejen za román, ale i průvodce vnitřním životem ženy nemocné rakovinou, onkologické pacientky.
Ano, snažila jsem se vzít čtenáře za ruku a provést ho tou samou cestou, kterou jsem šla i já. Život mě posadil na zadek, tak jsem začala psát. Knížka I motýli pláčou není deník psaný v průběhu léčby, ač by se tak podle obsahu dalo usuzovat. Data v názvech kapitol jsem použila hlavně proto, aby čtenář pochopil, jak byl můj rok intenzivní. Mám neskutečnou radost, když mi například naprosto cizí žena napíše: „I když ve skutečnosti přítelkyněmi nejsme, tak po přečtení vaší knihy si tak připadám. Děkuji za otevřenost, děkuji za slzy, které jsem díky Vám mohla pustit ven, děkuji, že jste si na nic nehrála a popsala se i v nepříliš povedených situacích. Vaše emoce přešly i na mne a já jsem po přečtení knihy ještě dlouhou chvíli seděla, mlčela a přemýšlela…“

A předpokládám, že někde mezi těmi reakcemi se zřejmě vyklubal i nápad, inspirace, pomoci dalším onkologicky nemocným ženám v jejich těžkých chvílích a jejich nejbližším je pochopit. Třeba jen větším zviditelněním jejich potíží a pocitů…
Ano, přesně tak. Díky knize poznávám neustále nové a nové lidi, a to mě strašně moc obohacuje. Spousta z nich podpořila myšlenku, že každá žena má nárok být krásná. A onkopacientka obzvlášť, naším cílem je prosadit líčení, přímo v nemocnicích. Jsem přesvědčená, že estetický vzhled není povrchnost, potvrzuje mi to i má osobní zkušenost. V Itálii, kde žiji a kde jsem se také léčila, se onko make-up v některých nemocnicích nabízí pacientkám jako psychologická podpora při léčbě. V České republice se o tom ale mluví jen málo. A to bychom chtěli změnit.