Když se ohlédnete za historií organizace, co považujete za její největší úspěch?
Organizace začínala v několika málo lidech, byla to okrajová záležitost. Myslím, že nás tak vnímalo i odborné okolí, psychiatři a psychologové, ale asi jsme se tak vnímali i my sami. Byli jsme doplňkem běžné léčby v ambulancích a v nemocnici. Teď si již myslíme, že práce, kterou děláme v terénu, by měla být základem celého systému. Mluvím hlavně o službách pro lidi s vážnou duševní nemocí, která brání lidem orientovat se ve světě. My si myslíme, že terénní práce je mnohem účinnější, uživatelsky přátelštější a typ péče pro 21. století. Dnes už nechce nikdo být hospitalizovaný týdny a měsíce. Všechny služby ve zdravotnictví se mění, všechno jde za klientem. Takový trend je i v Evropě a Spojených státech. Největší změna je v pohlížení na význam terénních služeb. Z doplňku jsme se stali službou, která má ambici být jádrem celého systému. Jsme ovšem stále teprve na začátku, pořád jsou kolem toho kontroverze.

Dostáváte podporu od odborné veřejnosti nebo se setkáváte i s kritikou?
Obojí. Podpora je někdy těžce vybojovaná. Teprve v posledním roce, kdy jsme zavedli i zdravotní služby, nás řada ambulantních psychiatrů vnímá jako významnější pomocníky nebo službu. Ukázalo se to, když bylo karanténní období, kdy spousta lidí přestala ze strachu do ambulancí jezdit. Mnoho ambulancí také omezilo svou provozní dobu. Najednou byla terénní služba, která jde za klientem, v podstatě životně důležitá a bez ní by spousta lidí skončila v hrozných stavech, někdy i hospitalizací. Na druhou stranu spousta kolegů psychiatrů význam naší služby nevidí, nebo ho zlehčuje. Já se jim nedivím, jsou zvyklí na jiný styl práce. Stále se učíme, netvrdíme, že už vše umíme. Pokud se na nás někdo z kolegů psychiatrů dívá skepticky, tak já chápu, že potřebuje čas, aby si zvykl. My potřebujeme čas, abychom se ještě více profesionalizovali a byli lepší než teď.

MUDr. Libor Zámečník
Primář urologie: Muži o svých problémech mluví méně než ženy

Když se vrátíme do období karantény, měli jste v terénu více práce než běžně?
Určitě, to jsme měli. Spousta klientů nás obvykle ráda uvítá u sebe doma a vnímají to jako pomoc i zájem o svojí osobu. Ale někteří lidé si kontakty v domácím prostředí nepřejí z různých důvodů, někdy jen třeba z pohodlnosti nebo potřeby soukromí, někdy je to spojené s jejich duševním stavem. Když byla karanténa, tak najednou i lidé, kteří odmítali kontakt v domácím prostředí, s tím neměli problém. Stali jsme se v jejich hlavě mnohem menším nebezpečím. Daleko nebezpečnější bylo riziko, že někde venku dostanou infekci. Byla taková atmosféra, kdy měl člověk bez ohledu na své duševní zdraví představu, že vyjde na ulici, za chvíli se nakazí a skoro zemře.

Pozorovali jste v té době změny v psychice vašich klientů? Jaký to na ně mělo vliv?
Myslím si, že to bylo hodně individuální. Na někoho měla pandemie negativní vliv, potvrdila jim jejich obavy ze světa a přesvědčení, že svět je nebezpečné místo, které je ohrožuje. Někteří lidé to tak prostě vnímali a potřebovali povzbuzení a důvěru. Některé lidi ale nebezpečí aktivizovalo. Náročná situace venku jim ukázala, že co prožívají vevnitř, možná není až takový problém. Spousta lidí, co využívají naše služby, nás i povzbuzovala, až jsem z toho byl překvapený. Oceňovali nás a přáli nám, ať se někde nenakazíme. Dokonce si vzpomínám na případ klientky, která nám pokoutně sehnala roušky v těch úplně prvních dnech. To nás opravdu potěšilo. Ukázalo se, že pokud máte nějakou duševní poruchu, tak to dopředu vůbec neznamená, jak se budete v takové situaci chovat. Nepochybně na to mají vliv hlubší aspekty lidské osobnosti.

Myslíte si, že vliv na lidi s duševním onemocněním a zdravé lidi byl podobný?
Myslím si, že spektrum reakcí bylo velmi podobné jako u zdravých lidí. Část lidí jde ve své reakci do pasivity, do obrany, do obav a strachu a vnější nebezpečí je ničí. Některé jiné naopak vnější nebezpečí aktivizuje a povzbuzuje. Najednou zjišťují, že jsou schopni překonat něco, co si předtím mysleli, že nedokážou.

Lidé si na nákazu zvykli

Je možné, že už si lidé na stávající nebezpečí nákazy zvykli?
To určitě. Nebezpečí tady je, ale průběh už je klidnější. Je mnoho nově nakažených, ale lidi už nemají tolik vážných projevů. Tehdy na jaře byla nákaza jako vlna, byly četné případy nemoci mezi zdravotníky. Nevědělo se, jak to zdravotnická zařízení vůbec zvládnou. Chápu, že to byla fakt vážná situace. Takže jsme si na pandemii zvykli a částečně se asi změnilo nebezpečí, které už není tak výrazné a prudké. První týden nebezpečí psychologicky vnímáme jinak než po měsíci nebo po půl roce. Zvyk hraje velkou roli. V průběhu mimořádného stavu spousta lidí přinesla něco pozitivního, že něco nabízeli a vyráběli, byla velká vlna solidarity. Mnoho lidí zas bylo třeba agresivních a nepříjemných, ale celkově situace spíše odhalila skrytý potenciál než skryté problémy. Dalo to lidem důvěru, že jako společnost dokážeme zvládnout těžké výzvy. Že jsou tu lidi, o kterých jsme ani nevěděli, že se o ně můžeme opřít a že najednou přijde pomoc, kterou jsme ani nečekali. Myslím, že všechny tyto zátěžové situace nás posouvají a ukazují dobro, které v nás je.

Jak se změnilo poskytování služeb z vaší strany v době karantény?
V prvním týdnu jsme měli krizi. Několik kolegů strach z cesty do terénu a vystavení se většímu riziku nákazy trochu ochromil. Museli jsme jako vedení organizace dát silný signál, že od toho jsme tady, abychom do terénu šli. Strach je přirozená a pochopitelná emoce, ale musíme hledat cesty, jak ho překonat. Museli jsme se sami dovnitř povzbudit, že strach je potřeba překonat, protože jsme za to placeni a je to náš veřejný účel, abychom v takové situaci necouvli. Ale abychom aktivně šli a pomohli lidem, kteří jsou na naší pomoci závislí. Všechny naše týmy jsme rozdělili na dvě skupiny. Kdyby se někdo nakazil, tak aby do karantény nemusel celý tým, ale jenom půlka. Byla to pojistka, abychom některé pracoviště nemuseli zavřít úplně. Jedna z věcí, která nám pomohla strach překonat, byl fakt, že spousta našich klientů se moc nepohybuje na veřejnosti. Nejsou to lidi, kteří by se denně fyzicky potkali se stovkami lidí, ale spíše s jednotlivci, takže epidemiologické riziko nebylo tak vysoké.

Ilustrační foto
Dopady covidu na plíce? Výsledky vyšší výskyt následků zatím nepotvrzují

Myslíte si, že dnešní hektická doba plná moderních technologií může přispívat k rozvoji duševních onemocnění?
Celosvětově stouply počty lidí, kteří mají potíže charakteru úzkostí a depresí. Zdá se, že jeden z velkých vlivů je nadbytek informací. Jsme společnost informační, naše mozky jsou přehlceny informacemi, které jsou všude, a my se jim částečně dobrovolně vystavujeme. Pořizujeme chytré telefony a jsme stále online, často nás to dovede i do stavu závislosti a nedokážeme už bez informací být. Informace je něco jako droga, protože po ní toužíme a zároveň nám její nadbytek škodí. Jsme stvoření, které nemá jen mozek, ale máme taky tělo a jsme v nerovnováze, kdy mozek je přetížený a tělo je zanedbané. Dřív, když lidé byli více propojeni s manuální prací, tak měli čistou hlavu a neměli moc času na prožívání úzkostí. Není to tak, že bychom si nemoci vymýšleli z nudy, jsou to civilizační vlivy, kterým se dost dobře nedá vyhnout. Kolikrát si ani množství informací neuvědomujeme, protože spoustu věcí mozek zpracovává automaticky. V mozku není jen to, co vidíme na displeji nebo obrazovce. My si ani neuvědomujeme, co všechno mozek vyhodnocuje za informace a co nás přetěžuje.

Dalo by se tomu zabránit? Třeba kdyby se člověk rozhodl dobrovolně odříznout od informací, tak by pak měl menší predispozici k psychickým poruchám.
Asi se s tímto problémem bude muset něco dělat třeba cestou výchovy. Mnoho lidí, kteří se rozhodli nebýt online neustále, mluví o velké úlevě. Mají více času sami pro sebe, více odstupu a nadhledu. Pokud bychom odmalička byli vedeni k tomu, že s mobilem, notebookem a další technikou máme trávit maximálně dvě až tři hodiny denně a zbytek času naplnit pohybovou aktivitou či reálným kontaktem s živými lidmi, tak asi budeme jako společnost zdravější.

Jak by se lidé měli starat o své duševní zdraví?
To je opravdu velmi těžké zodpovědět. Lidé jsou velmi různí temperamentem, zkušeností nebo tím, v jakých rodinách vyrůstali, jak se jim rodiče věnovali nebo nevěnovali. Každý je jiný a každý potřebuje trochu jiný přístup. V případě duševního strádání může být prvním krokem nebát se poradit třeba s kamarádem nebo kolegou, který prospívá a je spokojený. Nebo se poradit třeba s koučem, protože spousta věcí, které nás trápí, se týkají hospodaření s časem nebo pracovních návyků. Když to nestačí, tak jít za psychologem nebo obecněji psychoterapeutem, protože nás někdy mohou limitovat úzkosti, které si neseme už z dětství. Ale primárně mít svého důvěryhodného člověka, který nemusí být vždy odborník přes duševní zdraví. Být otevřený inspiraci a hledat nějaké příklady kolem sebe.

Mladí lidé se více zajímají o duševní zdraví

Myslíte si, že u nás stále dochází ke stigmatizaci duševních onemocnění?
Určitě ano a neskončí to mávnutím proutku. Stigma je spojené se strachem z nejistoty, z neznámého a určitá míra strachu a z něho vyplývajících předsudků mezi námi bude vždy. Důležité je, aby stigma nepronikalo do médií a aby si zástupci médií uvědomili, jestli píší o člověku, který udělal něco špatného, nebo o schizofrenikovi. Tím už vlastně používají nálepku, která může ve čtenáři vyvolat dojem, že všichni, kdo se léčí se schizofrenií se tak chovají. Snad se to mění k lepšímu i díky tomu, že spousta známých nebo veřejně fungujících lidí se přestalo bát o duševním zdraví mluvit. Taky na sociálních sítích vidíme mnoho aktivit, které umožňují lidem otevřít se a sdílet to se světem.

V čem vidíte největší změnu?
Mám dojem, že duševní zdraví mnohem více zajímá mladé lidi. Občas děláme přednášky i pro školy a přijde mi, že tohle téma mladé lidi dnes zajímá víc a živěji než dřív. Už to není něco, o čem se radši nemluví. Duševní zdraví je téma, které může být vlastně i zábavné a zajímavé.

Možná je to právě i rozvojem sociálních sítí, kde mladí lidé tráví mnoho času.
To je asi pravda. Sociální sítě dávají anonymitu, která tedy někdy vede k hrozným projevům negativních emocí. Zároveň ale také anonymita snižuje práh, kdy člověk může lidem říct, že zrovna řeší psychický problém a má tuto nepříjemnou zkušenost. Má to svoje pro a proti.

Darování krve - Ilustrační foto
Kvůli koronaviru je letos dárců krve méně. Lákají je i na let balonem

Co můžeme jako společnost proti stigmatizaci dělat?
Asi by se měla osvěta prolnout celou společností. Nejdůležitější je, aby se o duševním zdraví mluvilo už na základních školách minimálně s dětmi na druhém stupni. Stejně jako kdysi začala sexuální výchova na školách nebo se začalo mluvit o návykových látkách a pak třeba o finanční gramotnosti. Já když chodil na základní školu, tak se nic z toho neprobíralo. Mělo by se tedy učit i o tom, že celý život nebudeme jenom veselí a že taky mohou přijít různé krize a že někdy krizi vyvolají události zvenku a jindy je spojená s našimi geny. Ideální by bylo udělat osvětu, která by byla živá a zajímavá.

Jak bychom se měli chovat ohleduplně k lidem s duševním onemocněním?
Když si občas čtu diskuze pod článkem o duševním zdraví nebo o nepřijatelném chování, které možná s duševní nemocí souviselo, tak se vždy vyjadřuje mnoho lidí, kteří jsou stigmatizující a píší, že je dotyčný blázen a měli by ho zavřít. Ale pak tam také zaznívá hlas, který říká, že se to může stát každému. Je ale velký rozdíl mezi tím, jak lidé reagují v online prostoru a co potom dělají ve skutečnosti. Moje zkušenost je taková, že většinou se v okolí člověka s duševními potížemi najde někdo, kdo je ohleduplný a nápomocný třeba tím, že člověka akceptuje a nenapomíná nebo ho nekritizuje. Reálné chování lidí je mnohem lepší a podpůrnější než se dozvídáme z médií nebo sociálních sítí. Jedna věc je postoj, který vyjadřuji, a druhá věc je chování, co potom skutečně udělám, a to zdaleka není tak špatné.

Kristina Křivková